Červen 2008

Litviněnkův spis

Karel Pacner

Britský novinář Martin Sixsmith, který v osmdesátých a devadesátých letech působil jako zpravodaj BBC v Moskvě, se pustil do pátrání po příčinách zavraždění Alexandra Litviněnka, někdejšího příslušníka ruské domácí bezpečnosti FSB. Měl k tomu všechny předpoklady – Litviněnka, stejně jako jeho ochránce a živitele v londýnském exilu oligarchu Berezovského i další Rusy, dobře znal. A znal i ruskou mentalitu.

Když sebral všechny dostupné informace na britských ostrovech, vypravil se nakrátko do Moskvy. Mluvil s různými vládními úředníky včetně vysokého funkcionáře prezidentské kanceláře. Litviněnko před smrtí obvinil ze svého zavraždění prezidenta Putina. Sixsmith si to však nemyslí.

„Čím víc jsem pátral,“ píše, „tím skálopevněji jsem nabýval přesvědčení, že Sašu Litviněnka otrávila skupina lidí nezávislých na Kremlu, ale s úzkými vazbami na ruské bezpečnostní síly. Důmyslné naplánování spiknutí a důkazy o továrně na výrobu jedů notně nasvědčovaly verzi, že šlo o operaci ve stylu FSB – paralely s předešlými zločiny spojovanými s touto organizací byly příliš okaté, než aby se daly ignorovat. To nutně neznamenalo, že FSB jednala ve vlastním zájmu nebo z vlastní iniciativy. Bezpečnostní složky byly po roce 1991 tak rozdrobené a tak se vymykaly kontrole, že jednotlivci i skupiny uvnitř nich neustále přijímaly soukromé zakázky od platících zákazníků. Dnešní bezpečnostní agentury nejsou homogenní, ale skládají se z lidí s velmi různorodými zájmy a nevyslovenou pravdou zůstává, že ani ředitel FSB, ani Vladimír Putin, a dokonce ani kterýkoliv jiný kremelský vládce nemohou mít jistotu, že je skutečně kontrolují (nebo že vůbec vědí, co mají tyto agentury v plánu).“ Když se nad poslední větou zamyslíme, musí nás jímat hrůza. Ruským federálním bezpečnostním agenturám nikdo nevelí, v mnoha případech si dělají, co chtějí.

Pro Brity se stal Litviněnkův případ určitým přelomem – byl zavražděn radioaktivním poloniem. Proto to považují za první projev jaderného terorismu. Ostatně, když zjistili tuhle strašlivou věc, museli dělat spoustu mimořádných opatření, aby zajistili všechna zasažená místa a zjistili, jestli lidé, kteří tam pobývali, nejsou rovněž v radioaktivním nebezpečí.

Litviněnko popudil spoustu lidí ve FSB. Ale také pro britské firmy, které chtěly investovat v Rusku, prověřoval ruské společnosti, s nimiž měly spolupracovat – a nejméně v jednom případě zkazil vlivným Rusům velký obchod. I to by mohl být důvod k odplatě. Sixsmith vylučuje, že by v tom měl prsty Boris Berezovskij, jak se občas snaží naznačovat Moskva.

Je takřka jisté, že Litviněnka zavraždili jeho bývalí kolegové. Scotland Yard požádal Moskvu o vydání Andreje Lugového, rovněž bývalého důstojníka FSB, kterého podezírá, že dal Litviněnkovi do čaje polonium. Avšak bývalý podplukovník špionáže KGB Oleg Gordijevskij, který uprchl v osmdesátých letech do Velké Británie, si myslí, že to neodpovídá metodám sovětských vražedných komand. Lugovoj měl spíš za úkol Litviněnka a Berezovského sledovat a podávat o nich zprávy do Moskvy. Když spolu s kolegou Dmitrijem Kovtunem přiletěli údajně na fotbal do britské metropole a sešli se jak s Berezovským, tak s Litviněnkem, měli jenom navést vraha na cíl. Gordijevskij tvrdí, že to je stará metoda: dva jsou v kontaktu s obětí, někdy i dlouhodobě, a pak přiletí profesionální zabiják, jehož ani neznají, splní úkol a hned zase zmizí. Měl nejspíš falešný pas Evropské unie, protože třetí podezřelý Rus letištní kontrolou neprošel, a na další falešný pas EU zase ještě týž den odletěl.

Litviněnko napovídal Britům spoustu tajných informací, zradil Rusko, před tím očernil vedení FSB. To přivedlo Sixsmithe k názoru, že jeho vraždu objednali lidé z ruských bezpečnostních orgánů. „Domnívám se, že tito muži či skupiny mužů jednali z vlastní iniciativy a z důvodů, jež jsou vnitřní záležitostí bezpečnostních složek. Nebyli to najatí zabijáci pracující na komerční nebo kriminální bázi, ale smyslem jejich činu bylo obnovit čest FSB a vykonat pomstu na člověku, jenž tuto službu zradil. V této fázi není možno přímo jmenovat jednotlivce, kteří atentát nařídili: důvod nenávidět ho měla řada bývalých agentů.“

Přítel, který byl jedním z náčelníků polistopadové vojenské zpravodajské služby, mi poslal článek Edwarda Jaye Epsteina z NY Sun (19. 3. 2008), který rozebírá nejen Litviněnkovu vraždu, ale i použití polonia. Připomíná, že 97 % veškerého polonia vyrábí Rusko. A zdůrazňuje, že Scotland Yard má zřejmě o atentátníkovi dost spolehlivých důkazů, které si zatím nechává pro sebe. Epstein je novinář, který se dlouhá léta zabývá zpravodajskými službami. Má vlastní internetovou stránku, na níž jsou všechny jeho nejdůležitější články.

(www.karelpacner.cz)