Červen 2008

Poslední republika

Karel Pacner

Musel jsem se nutit, abych tuhle knihu dočetl do konce, případně dolistoval, protože obsahuje mnoho podrobností zajímavých pro úzce specializované vojenské historiky či fandy. Viktor Suvorov, defektor z vojenské výzvědné služby GRU z roku 1978, vlastním jménem Viktor Rezum, se pokouší v této knize dalšími argumenty dokazovat svou dřívější představu – že totiž Stalin se chystal přepadnout nacistické Německo a Hitler ho předběhl.

Kniha má nesmyslný název POSLEDNÍ REPUBLIKA s mnohem přitažlivějším podtitulem PROČ SOVĚTSKÝ SVAZ PROHRÁL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU, díl první. Suvorov jako obvykle analyzuje vydané memoáry sovětských vojevůdců a studie otištěné v ruském tisku, zvláště pak ve vojenských historických časopisech. Z nich potom dokazuje svou základní tezi – a zdá se mi, že se mu to daří.

Rozhodně musím souhlasit s tím, že když se nezdařilo přenést proletářskou revoluci hned po bolševickém převratu v Rusku do evropských států, Stalin se rozhodl, že vyčká. Nejdřív za pomoci pitomých kapitalistů upevní svůj režim, vytvoří průmysl a mohutnou armádu – a teprve potom se může pustit do šíření revoluce. „Trockij nechápal Stalinovy záměry a obvinil ho z ústupu od ideálů. Ani Západ Stalinovy záměry nepochopil. Přesněji řečeno: vůdcové Západu viděli nikoli to, co se dělo ve skutečnosti, nýbrž to, co vidět chtěli. A oni chtěli, aby se komunistické Rusko stalo stejnou zemí jako všechny ostatní, aby se ta země věnovala vlastním problémům a nesnažila se potopit svět do té špíny, v níž se ocitla sama.“ (strana 57-58)

Přesně to velký vůdce vyjádřil na tajném zasedání politbyra 19. srpna 1939, které bylo podle Suvorova zveřejněno až v roce 1994: „Zkušenost posledních dvaceti let ukazuje, že v mírovém období není možné rozvinout komunistické hnutí natolik, aby bylo natolik silné, že by se tam bolševická strana dokázala chopit moci. Diktatura této strany se ukazuje možnou jedině v důsledku velké války.“ (str. 86) a dále: „Později se všechny národy, které se dostanou pod ,ochranu‘ vítězného Německa, také stanou našimi spojenci. Budeme mít široký akční prostor pro rozvinutí světové revoluce.“ (str. 156)

Zajímavé je tvrzení o Stalinově prozíravosti. Prý nechal ve dvacátých letech cvičit a vyzbrojovat německou armádu na svém území, přičemž předpokládal, že porazí západoevropské buržoazní státy – a tam potom vpadne Rudá armáda. Ano, když versailleská smlouva zakázala Německu zbrojení, nabídla se Moskva, aby čačtí němečtí vojáci získávali ostruhy na sovětských cvičištích. Ale že by byl pán Kremlu tak moudrý a myslel na dvě desetiletí dopředu? O tom silně pochybuji. Spíš tady hrály roli tradiční sympatie mezi Berlínem a Moskvou, známé ještě z carských dob.

Autor má pravdu, když srovnává Lenina a Hitlera: „Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že Hitler – obzvlášť po listopadu 1923 – považoval za možné chopit se moci jedině legální cestou, jedině prostřednictvím voleb. Zato Lenin žádné brzdy a omezení neznal. Lenin byl připraven k uchopení moci jakýmkoli způsobem – a to především způsobem nezákonným.“ (str. 89)

V roce 1933 Hitlerova nacionálně socialistická dělnická strana NSDAP ve volbách zvítězila, měla 43 procent hlasů. Avšak levice – sociální demokraté a komunisté – byla silnější, získala 49 procent hlasů. Stalin však komunistům zakázal, aby se paktovali se sociálními demokraty. Tím umožnil Hitlerovi nástup k moci. A komunistickému vůdci Thälmannovi i jeho souvěrcům otevřel bránu do koncentráku. Myslím, že je to zajímavý názor.

Dovedu si představit, že by měl Hitler schlamstnout Evropu a potom by se s ním dělil o hody taky Stalin. Ovšem s tím mně nějak nesedí Suvorovův základní motiv: že totiž Stalin se chystal k útoku na Německo. Tuhle tezi ilustruje autor několika argumenty. Předně Rudá armáda vycvičila na milion výsadkářů – a s tímhle druhem vojsk se počítá pro útočné operace. A za druhé měla k dispozici 24 tisíc tanků, zatímco Němci se vrhli na Sovětský svaz jenom s 3380 tanky, které byly horší kvality. A konečně v pohraničních skladech byly připravené dokonalé mapy území včetně Německa. Když německá armáda zaútočila, našla je a sovětští velitelé o ně přišli.

Zbývá odpovědět na otázku, proč Stalin prohrál druhou světovou válku. To je jasné – Rudé armádě se nepodařilo dojít až na Pyrenejský poloostrov, zabral jenom menší část Evropy. Proto prohrál. A po čtyřech desetiletích se museli ruští imperialisté stáhnout i z těchto území. Nicméně nyní se pokouší nejen Evropu, ale i ostatní svět zkorumpovat a podrobit si ho pomocí ropy. Obávám se, že mnozí západoevropští politici, stejně jako naši socialisté, si to nechtějí uvědomit.

Nemá smysl polemizovat se Suvorovem. Je sečtělý, opírá se o spoustu argumentů. Jeho smůla spočívá v tom, že není profesionální historik a navíc nemá přístup k tajným ruským archivům. Nicméně svými netradičními názory vyprovokoval některé západní historiky k novým úvahám o vývoji sovětsko-německých vztahů a určitě přivede aspoň část mladých ruských historiků, nezasažených komunistickými myšlenkami, k objektivnímu zkoumání jeho názorů. Nepochybuji o tom, že jednou je mladí Rusové buď vyvrátí anebo potvrdí i s mnoha podrobnostmi, které vyšťárají v archivech. Ovšem, jestli se jim to podaří za nynějšího putinovského režimu, to je otázka.

(www.karelpacner.cz)