Červen 2008

Reaganova válka

Karel Pacner

Nakladatelství Ideál poslalo do knihkupectví zase velmi zajímavý titul: Reaganova válka od Petera Schweizera. Na rozdíl od mnoha jiných biografií tohoto amerického prezidenta se velmi hluboce zabývá vznikem jeho antikomunismu. Netušil jsem, že po druhé světové válce chtěli ovládnout Hollywood američtí komunisté podporovaní Moskvou. A proti téhle snaze se Reagan ostře postavil, bez ohledu na to, že šlo jemu i jeho rodině o život, a tuto ofenzívu odvrátil. Tento okamžik ho vlastně katapultoval na politickou dráhu. Ano, měl k ní určitým způsobem nakročeno svými politickými komentáři v rádiu, ale taky mohl u novinařiny zůstat. Také se dovídáme, že vlastně obavy jeho první manželky o život a zdraví své a svých dětí vedly k rozpadu tohoto svazku.

Když se stal kalifornským guvernérem, tento stát pozvedl, ale současně neváhal proti mladým anarchistickým buřičům, kteří si mysleli, že jim patří svět, poslat policii a Národní gardu. Sympaticky působilo, že nikdy nešel vedlejším vchodem, aby se vyhnul nepříjemnostem, ale vždycky vstupoval hlavní branou, bez ohledu na protesty zfanatizovaného davu.

Ovšem, nejvíc na mne zapůsobilo jeho prezidentství – ve srovnání se svými předchůdci. Třebaže jsem o tom četl nejednou, tady autor zdůraznil zásadní rozdíl – všichni prezidenti od Trumana až po Cartera se pokoušeli se Sověty nějak vycházet, někteří jim ustupovali, aby je nedráždili, hanebnou roli sehrál Henry Kissinger, který západní demokracii už odepsal. Naproti tomu Reagan nařídil, že se Spojené státy musí postavit sovětské diktatuře čelem a nebát se jí. To před ním nikdo nedokázal. Netrvalo dlouho a Kreml, stejně jako jeho vazalové v evropských socialistických státech, se začali Reagana bát, zatímco lidem z protikomunistické opozice, hlavně pak politickým vězňům, vléval naději do žil. Autorovi se podařilo sehnat i svědectví některých lidí ze sovětského politického vedení a armády, rovněž z nejvyšších polských kruhů, kteří o tomto nebezpečí hovoří. K tomu přiřadil některé stesky kremelských starců z jejich porad a schůzí. Schweizer dokládá, že tato Reaganova politika vlastně přivedla na kremelský trůn Michaila Gorbačova, protože někteří osvícení členové politbyra se domnívali, že jedině tento mladý energický politik může zabránit pádu sovětského impéria. Ale tahle říše byla postavená na tak mizerných základech, že by to sebegeniálnější politik nedokázal. Reagan intuitivně věděl, co chce. A dal dohromady tým, který uměl jeho direktivy naplnit konkrétními rozkazy a činy. Bez tohoto sepětí by to nešlo.

Kniha je plná zajímavých podrobností, které jsem dosud nikde nečetl. Autor podává velmi plastický obraz Reaganovy politiky, svým způsobem doplňuje memoáry Richarda Pipese, stejně jako kniha Prezident, papež a premiérka. Jenom mi vadí, že konec přišel poněkud předčasně, jakoby autor už neměl sílu Reaganovu dobu podtrhnout a sečíst.

(www.karelpacner.cz)