Červen 2008

Vyznání

Bohumil Řeřicha

Letošní velikonoční pondělí vysílala ČT film Mela Gibsona Umučení Krista. Neviděl jsem tento film již dříve i kvůli údajnému přílišnému násilí, ale našel jsem odvahu a nelitoval.Tento film ve mne zanechal hluboký dojem, více než stovky kázání katolických kněží a nebo projevů současného papeže Benedikta XVI. Sebeobětování, utrpení a ukřižování za pravdu to je to největší poselství křesťanství. Neznám jiné náboženství s tak silným odkazem. Je neoddiskutovatelné, že právě křesťanství mělo největší vliv na utváření Evropy.

Nedávno jsem navštívil katedrálu Notre Dame v Lucembursku, kde v jejím velmi příjemném interiéru jsem si uvědomil, jaké společné základy evropský kontinent má. Ať už jsem byl v Luganu, Miláně, Ulmu, Antverpách, Amsterodamu, Kolíně nad Rýnem, Utrechtu, Magdeburgu, Praze a jiných evropských městech, všude nacházím stejné znaky křesťanské kultury. V této souvislosti si také kladu otázku, co se stalo s Evropou za posledních více jak 200 let? Proč došlo k tak hrůzným událostem ve 20. století ?

Erik von Keuhnelt-Leddihn, evropský filozof, ve svém díle Svoboda nebo rovnost připomíná francouzskou revoluci 1789 - kde podle mého názoru začali běsi, které málem Evropu zničili - uvádí, že tato revoluce zplodila kvalitativně hrůzy nekonečně větší, než jaké kdy spáchali nacionální a internacionální socialisté a navíc jim aplaudovaly rozjásáné davy. Těhotné ženy byly drceny v lisech na víno a ovoce, matky s dětmi pomalu pečeny v pekařských pecích a nazí otcové a jejich dcery přivázáni k sobě a utopeni. V Pont-de-Cé byla postavena továrna, v níž se z kůže zavražděných obyvatel Vendéé vyráběly jezdecké kalhoty a obály na knihy!

Touto událostí a zánikem Svaté říše římské v roce 1806 byl zničen podle mého názoru starý evropský pořádek. I přes vídeňský kongres po napoleonských válkách v roce 1815, který zajistil pro Evropu neskutečných 30 let bez válek i vliv liberalismu, začalo ovládat tento kontinent zlo nacionalismu. Revolucemi v roce 1848, v témže roce uveřejněním Komunistického manifestu, sjednocením Itálie, válkou mezi Pruskem a Rakouskem, rakousko-uherským vyhlášením dualismu a Bismarckovým Německem se Evropa řítila do nezadržitelného šílenství 1. světové války. Christopher Dawson ve svém díle Porozumět Evropě vydaném v roce 1952, uvádí m.j. „že právě přetržení pouta mezi Rakouskem a Pruskem ve válce 1866 uvedlo v pohyb sebeprosazování německého nacionalismu, který podnítil síly nacionalismu v celé Evropě a nejvíce ze všeho mezi podrobenými národnostmi habsburské říše. Ta mohla přežít, jen kdyby se ztotožnila se zájmy podrobených národností a dala jim rovný podíl na ústavní vládě říše. Čím více však vláda této říše inklinovala k federálnímu řešení, tím více povstával dřímající nacionalismus jejích německých poddaných. Právě rakousko-německá a česko-německá opozice proti nadnárodní tradici habsburské monarchie vyvolala koncem 19. století pangermánskou ideologii s jejím antisemitismem, protikatolictvím a kultem čistě nordické rasy. Přijetí těchto protikřesťanských, protihumanistických a protievropských myšlenek bylo krokem zpět.“

Christopher Dawson si všímá, že habsburská monarchie dosáhla velikosti jako zastánce univerzálního náboženského ideálu a podporovatel mezinárodní katolické kultury, kde se uplatňovaly ve společné věci lidé nejrůznějšího původu - Italové a Španělé, Maďaři a Češi, dokonce Francouzi a Irové. Rakousko vybudované na tomto základě, vyvinulo svůj vlastní druh humanistické kultury - kulturu hudebníků, jako byli Haydn a Mozart a spisovatelů jako Franz Grillparzer a Adalbert Stifter. Dědictví barokního Rakouska a klasicistní Vídně bylo mezi soupeřícími fanatismy pangermanismu a panslavismu trháno na kusy. Právě F. Grillparzer shrnul v roce 1848 situaci do prorocké sentence: „Cesta moderní kultury vede od humanity přes nacionalitu k bestialitě“. Jak pravdivé toto tvrzení bylo, potvrdily události 20. století.

Na počátku tohoto příspěvku se zmiňuji o vlivu křesťanské kultury, která se působením reformace rozštěpila na směr protestanský a katolický. Nejsem historik, ale je jasné, že výklad historie Evropy nelze odtrhnout od vývoje náboženského, který posledních 2000 let tak silně tento kontinent ovlivňoval. David S. Landes v díle Bohatství a bída národů popisuje, jak katolické Španělsko a Portugalsko, které zbohatly na kořistění a drancování Nového světa, nedokázaly toto snadně nabyté bohatství zhodnotit. Španělé přestali vyrábět a jen utráceli.

Protestanská reformace změnila pravidla. Mohutně podnítila gramotnost, šířila nesouhlas a kacířské myšlenky a podporovala skepsi a odmítání autorit, což je jádrem vědeckého úsilí. Protestanství se stalo základem pro pozdější průmyslovou revoluci, jejíž kolébkou se svými vynálezy se stala Anglie a patřily sem i protestantské státy západní Evropy. Východní státy Evropy prošly spíše nacionálně socialistickými revolucemi, jejichž důsledky jsou patrné dodnes. Katolické státy nereagovaly na výzvu protestanského myšlení přistoupily uzavíráním se a cenzurou. Španělské úřady pohlížely na protestanty, nikoli jako na rozkolníky, ale jako na nekřesťany, stejně jako na židovské a muslimské nepřátele víry. Jakékoliv úvahy o ukončení vlády inkvizice byly potlačovány, a církev a světské úřady se spojily ve snaze kontrolovat myšlení, znalosti a víru. Dokonce v roce 1558 byl zaveden trest smrti za dovoz zahraničních knih bez povolení, za tisk bez licence. Univerzity byly redukovány na centra indoktrinace. Mezi zakázanými knihami figurovala díla, jejichž autoři byly protestanti.

Od roku 1510 do roku 1560 přestali španělští studenti studovat na zahraničních univezitách. Postižena byla i Itálie, kde byl umlčen např. slavný Galileo Galilei. Rozvratní vědci přinuceni k tomu, aby sami sebe odsoudili. Režimy, které uplatňují myšlenkovou kontrolu a vynucují si ortodoxnost, nejsou nikdy spokojeny jen se zákazy a tresty. Viník se musí přiznat a kát - jak pro spásu vlastní, tak pro spásu jiných. Pronásledování vedlo k nekonečnému „honu na čarodějnice“, doplněného placenými udavači, slídivými sousedy a rasistickou mánií po krvi. Obětí byli konvertité praktikující judaismus. Že dějiny se opakují, dokázaly nacionální socialismus a komunismus o několik století později.

Pyrenejský poloostrov a vlastně středomořská Evropa jako celek zmeškaly vlak takzvané vědecké revoluce. Ještě markantním dokladem dodnes je Sicilie, která v 15. století měla smůlu, že byla povinována loajalitou ke kastillské koruně. Když v roce 1492 byli vyhnáni a nebo obráceni židé ve Španělsku, muselo se to stát i na Sicilii. Židé zde hráli po staletí obrovskou roli v obchodě, měli postavení lékařů a lékárníků. Místní židé dostali krátký odklad a po blahosklonném povolení vzít si s sebou šaty, které unesli na zádech, matraci a vlněnou pokrývku, dvě prostěradla a trochu potravin tento ostrov opustili. I když v pozdějších staletích byla snaha přilákat je zpět, např. v roce 1740 je král přímo vyzval k návratu, došlo k jejich opětovnému vyhnání. Netolerance, pověra, ignorance - to vše se dá snáze vštípit a kultivovat než vykořenit. Tytéž nepravosti a zlořády, jež dlouho předtím páchali španělští vládci, dodnes přispívají k zaostalosti Sicilie. Jak příznačné, že současná žena S. Berlusconiho klidně řekne, že z Itálie by mohly být dva státy, chudý Jih a bohatý Sever.

Britský historik Hugh Trevor-Roper argumentuje tím, že osud jižní Evropy zpečetila na dlouhých 300 let reakcionářská, antiprotestanská represe víc než protestanství samé. Tato situace nebyla předem určena, ani ji nevyžadovala doktrína, ale jakmile však tato cesta byla nastoupena, bylo církvi, prameni a strážci pravdy, zatěžko přiznat chybu a změnit kurs.

V roce 1891 byla vydána encyklika papeže Lva XIII Rerum novarum. Pokud by se tehdy katolická církev touto výzvou řídila, mohlo to mít i vliv na vývoj socialistických a komunistických myšlenek mezi tehdejšími dělníky. Ve stati Socialismus problémy dělníků neřeší se m. j. uvádí, že „je obtížné určovat práva a povinnosti ve vzájemném poměru mezi těmi, kdo propůjčují kapitál a těmi, kteří poskytují svou práci. Tento spor zneužívají radikálové a vychytralí lidé k tomu, aby zmátli správný úsudek a tak lid štvali a pobuřovali. Aby se odpomohlo tomuto zlu, socialisté, podnítivše nenávist chudých proti bohatým, prohlašují, že se má soukromé vlastnictví zrušit a místo toho z majetku jednotlivců učinit společný majetek všech a že by je spravovali ti, kdo stojí v čele obcí nebo států. Takovým převodem majetku od soukromých osob na společnost se může podle jejich názoru vyléčit nynější nesnesitelný stav, protože se jmění i výhody rozdělí rovnoměrně mezi občany.

Avšak jejich plán je nezpůsobilý tento rozpor úspěšně vyřešit a dokonce by znamenal pro dělnické vrstvy poškození. Mimoto je nespravedlivý, protože se dopouští násilí na zákonných majitelích. Vnáší zmatek do života států tím, že ukládá státní moci úkoly, které jí nepřísluší. Dá se snadno poznat, že vlastním důvodem, proč se ujímají práce ti, kdo vstupují do nějakého výdělečného povolání, a účelem, k němuž především přihlížejí, je snaha opatřit si výdělek a tento výdělek vlastnit jako soukromý majetek.

Socialisté tím, že chtějí jmění jednotlivců převést na společnost, zhoršují postavení všech dělníků, protože tím, že je zbavují možnosti ukládat mzdu, olupují je o naději a možnost, že by si mohli rozmnožit rodinný majetek a zlepšit své postavení.

A co víc, nabízejí lék, který je ve zřejmém rozporu se spravedlností, protože právo mít soukromý majetek je člověku dáno od přirozenosti. Z toho plyne, že člověk má mít vlastnické právo nejen na pozemské plody, nýbrž i na půdu, poněvadž vidí, že zemská úroda mu skýtá věci nezbytné pro budoucnost. Neboť u každého člověka se potřeby takřka stále vracejí, dnes je ukojíme, zítra se ozývají důrazně znovu. Proto musela příroda dát člověku něco trvalého a stálého, odkud by se mohly potřebné statky pobírat stále znovu. Ale takto trvale nedovede statky poskytovat nic než země se svou úrodou. A není důvodu, proč by se péče převáděla na stát. Vždyť člověk je starší než stát, proto musí mít právo na uhájení života a těla ještě dříve, než se vytvořil nějaký stát !

Ostatně země, jakkoliv rozdělená mezi jednotlivce, nepřestává sloužit společnému užitku všech, poněvadž není člověka, který by nebyl živ z toho co poskytuje půda. Kdo jsou bez majetku, nahrazují to prací, takže lze právem tvrdit, že všeobecnou cestou k opatření prostředků na živobytí je práce, kterou člověk koná buď na své půdě, nebo v nějakém jiném povolání, jehož mzda však koneckonců přichází jen z mnohatvárných plodů země a je za ně směňována. Práce učinila člověka vlastníkem pozemku.

toho opět vyplývá, že soukromé vlastnictví je ve shodě s přirozeným řádem. Neboť země sice skýtá velmi štědře to, co je nezbytné k zachování života a pro potřeby kulturní, půda by je však nemohla skýtat sama od sebe bez lidského obdělávání a péče. Když chce člověk získat statky přírodní, musí vynakládat rozum a tělesné síly, takto spojuje se svou osobností tu část hmotné přírody, kterou sám obdělal, v níž zanechal jakýsi otisk podoby své osoby, takže je úplně správné, náleží-li mu ta část jako jeho vlastnictví a nesmí nikdo jinak poškozovat jeho právo. Někteří lidé s tím nesouhlasí, přiznávají jednotlivci, že smí pozemek používat a přivlastňovat si různé plody půdy, ale naprosto mu upírají vlastnické právo na pozemek, na němž si vybudoval stavení, nebo na půdu, kterou obdělal.

Je nutností se smířit s postavením člověka tak jak je. To znamená, že v občanské společnosti není naprostá rovnost možná. Socialisté to sice zkoušejí, ale je to všechno marný zápas proti přirozenosti. Neboť už od přirozenosti jsou mezi lidmi veliké a četné rozdíly, nemají všichni stejné nadání ani přičinlivost, ani zdraví, ani sílu. Přirozeným důsledkem nevyhnutelných rozdílů v těchto věcech je nerovnost majetku. Neboť k tomu, aby se opatřily všechny potřeby, vyžaduje si společný život různé schopnosti a různé úkoly, a k plnění těchto úkolů pohání lidi právě nerovnost životního postavení.

Je však největším zlem předstírání, že nerovnost musí vyvolávat nepřátelství. Kapitál nemůže být bez práce ani práce bez kapitálu. Svornost vytváří řád a krásu věcí, naopak ze stálého zápolení nutně povstává surovost a zmatek.

Skutečnou hanbou a nelidskosti však je vykořisťovat lidi kvůli zisku, pokládat je jen za jakési zboží a cenit u nich pouze zdatnost svalů a tělesnou sílu. Také se nesmí dělníkům ukládat více práce, než mohou snést jejich síly, a ani taková práce, která je v rozporu s jejich věkem a pohlavím.

Mezi nejdůležitějšími povinnostmi zaměstnavatele je, aby dával každému, co mu podle spravedlnosti patří. Má-li se stanovit mzda skutečně spravedlivě, je nutno přihlížet k více okolnostem, utlačovat však pro svůj zisk nuzné a ubohé a těžit z cizí bídy je těžkým proviněním proti Božím zákonům i lidskému právu. Ošidit však někoho o povinnou mzdu je velkým hříchem. Konečně ať se bohatí lidé pečlivě vystříhají toho, aby chudým nějak škodili na majetku násilím, lstí nebo lichvářskými úroky, a to tím spíše, že chudí nemají dost prostředků, aby se proti křivdám a bezmocnosti nějak bránili, jejich majetek proto musí být pokládán za o to posvátnější, oč je nuznější! Kdyby se zachovávaly tyto zákony, nestačilo by to snad už samo k tomu, aby byly odstraněny příčiny boje?

Jakkoli je třeba dbát práv občanů jako něčeho nedotknutelného, ať je jejich nositelem kdokoli, a jakkoli státní moc tím, že zamezuje křivdám a trestá je, má pečovat o to, aby se každému dostalo jeho práva, přece je při ochraně soukromých práv nutno zvlášť chránit slabé a chudé. Neboť bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto tolik nepotřebují, aby je stát ochraňoval, chudý lid nemá však prostředky na obranu a spoléhá především na ochranu státu.

Uvedené pasáže jsou podle mého názoru stále aktuální, zvláště v této době, kdy pod vlivem globalizace a rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými sílí opět hlasy různých socialistů po zavedení silného státu, znárodnění a zespolečenštění výrobních prostředků, protože hlavním viníkem je kapitalismus. Zajímavé je, že prakticky k tomu dochází v Latinské Americe, která je převážně katolická. Příkladem je Chávezova Venezuela a Moralesova Bolivie. Lidé také opouštějí katolickou církev a konvertují k protestantismu.

Hernando de Soto, zakladatel a prezident Institutu pro svobodu a demokracii se sídlem v peruánské Limě ve své knize Mystérium kapitálu, dokazuje, že právě kapitalismus, který je nenáviděn mnoha lidmi, může být řešením krize chudoby. Se svým týmem nashromáždil důkazy, že většina chudých v Asii, Africe na Středním východě a v Latinské Americe, disponuje prostředky, které potřebuje, aby v kapitalismu uspěla. Mluví např. o úsporách, které např. v Egyptě, nashromážděné chudými až pětapadesátkrát přesahují hodnotu veškeré zahraniční pomoci, které se této zemi kdy dostalo, a to včetně na stavbu Suezského průplavu, Asuánské přehrady. V odstranění nelegální ekonomiky, zlegalizováním každé produktivní činnosti lidí, zaknihováním půdy, na kterých stojí domky chudých, umožnit, aby každý se svým i třeba skrovným majetkem mohl normálně obchodovat je řešením k odstranění chudoby.

Nechci dělat recenzi této vynikající knihy, ale potvrzuje myšlenky uveřejněné v shora uvedené papežské encyklice Rerum Novarum z roku 1891. To znamená právo na soukromý majetek a právo něco vlastnit. Hernando de Soto vyvrací socialistické myšlenky, které podle mého názoru vypuknutím Francouzské revoluce v roce 1789 přes celé devatenácté století založením totalitních států, vyvrcholily bestialitami 20. století.

Není mou aspirací mít hotovou pravdu, pokud však nebudeme objasňovat historii Evropy se všemi pozitivními i negativními aspekty, které vývoj tohoto kontinentu provázely, nedokážeme pravdivě zhodnotit ani tragické události posledních více jak sta let, které tento kontinent postihly. Ani já nechci hodnotit katolictví a protestanství černobíle. Pravdou je však, že oba tyto způsoby křesťanství navždy nesmazatelně ovlivnily v tom negativním i pozitivním vývoj Evropy v posledních 2000 letech. Kdo toto popírá, popírá i celou historii Evropy.

Po půlnoci ze dne 21. listopadu na 22. listopad 2007, kdy vstoupila i na našem území platnost Schengenské dohody, jsem při cestě z Německa přes hraniční přechod Rozvadov cítil, že jsem konečně součástí něčeho velkého, že se mohu s tím identifikovat, stal jsem se Evropanem českého původu.

Každé pondělí sleduji v České televizi pořad Jaroslava Hutky V zajetí železné opony. Hluboce obdivuji ty, kteří se nesmířili s komunistickým režimem a zároveň se hluboce stydím, že jsem této ideologii kdysi sloužil. Ideologii, která byla součástí bestialit posledních více jak sta let na kontinentě, s kterým jsem se na stará kolena naprosto ztotožnil. V závěru pořadu vždy zaznívá: „co je nejcennější, co je nejcennější, ta lidská svoboda!“ Ano lidská svoboda s odpovědností vůči sobě i druhým je budoucností Evropy!