Červen 2008

„Válka je pryč, ale vzpomínky bolí“

Jan Rybář

Většinou mluví klidným hlasem zkušeného politika, když se však dostane ke vzpomínkám na nedávnou válku, oči se mu zalesknou. Je vidět, že i po letech ho to vše dojímá - třeba když vypráví, jak jeho dcera a vnučka těsně unikly smrti při raketovém útoku na Záhřeb. Téměř jistě to není póza, jako politický veterán si chorvatský prezident Stipe Mesić již nemusí na nic hrát. Před několika dny navštívil Karlovy Vary a poskytl rozhovor MF DNES. Říká v něm, že svět se z balkánských válek skoro vůbec nepoučil, ale jeho země se dívá zpět méně a méně. I když zapomenout na to vše se nedá.

Když se o svojí zemi bavíte s někým, kdo ji dobře nezná, jak mu ji ve dvou větách popíšete?

Jako zemi, která již provedla všechny důležité reformy, a proto si přeje co nejdříve splnit svůj strategický cíl a vstoupit do EU. Zároveň nám jde o to, aby v Unii nalezl své pevné místo celý náš region.

Chorvatsko za několik měsíců vstoupí do NATO, považuje to za klíčový mezník?

Ano, byli jsme pozváni do NATO, nyní již čekáme na formální přijetí, což splnilo jeden z našich velkých a dávných cílů. Vstup do NATO nám poskytuje bezpečnost, a to je klíčové, protože se nacházíme v regionu, v němž jsou i nyní nestabilní body. Navíc investice jdou vždy tam, kde existují garance bezpečnosti. A tu nyní díky NATO máme.

Jako politik jste zažil dramatická léta rozpadu Jugoslávie. Jak se na to vše nyní díváte s odstupem? Dalo se zabránit válkám?

Válce v prostoru bývalé Jugoslávie se dalo zabránit pouze jedním jediným způsobem. A to, že by se Milošević zřekl svých válečných cílů. Jenže jemu se úspěšně dařilo klamat svět, neboť tvrdil, že bojuje za Jugoslávii, k níž byl svět sentimentální díky její roli ve střetu mezi Západem a Východem v letech studené války. Neměl zájem o federální ani konfederální uspořádání země. Zajímalo ho jediné: velké Srbsko. I když všem tvrdil, že bojuje za Jugoslávii. S pomocí armády kreslil hranice nového Srbska.

Miloševiće jste znal osobně, jaký to byl člověk? Co se vám vybaví, když uslyšíte jeho jméno?

Mluvil jsem s ním mnohokrát, vlastně to srbský nacionalista nebyl, byl to Černohorec. Zajímala ho jen moc. Když mu dávala moc komunistická strana, byl komunistou. Když mu ji dal radikální nacionalismus, stal se nacionalistou. V politice se vždy přetvařoval. Byl si zcela jist, že svět nebude reagovat na jeho dobyvačné války. Držel se pravidla, že dějiny píší vždy vítězové. A on počítal s vítězstvím.

Pamatujete se dodnes na chvíli, kdy jste se doslechl, že Milošević ve vězení zemřel?

Byl jsem jedním ze svědků soudu v Haagu a jeho odchod mě nepřekvapil. Věděl jsem, že má několik nemocí a že při svém léčení nedodržuje pravidla. Tehdy mě hned napadlo, že je velká škoda, že zemřel ve vězení. Měl být odsouzen, jeho zločiny měly být jasně dokázány. Tím by osvobodil i velkou část Srbů od jejich odpovědnosti. Takto bude pro radikální kruhy v Srbsku i nadále obětí a mučedníkem.

Poučil se svět, Evropa, Západ z chyb balkánských válek?

Ne, lidé se nikdy nedokáží poučit. Kdo by si pomyslel, že po zkušenosti z Buchenwaldu, Osvětimi a jiných koncentračních táborů se v Evropě stane to, co se stalo u nás? Že lidé budou znovu zabíjeni kvůli své národnosti? Koho by napadlo, že přijede Miloševićova armáda, sebere raněné z nemocnice ve Vukovaru a všechny je postřílí? Kdo by si uměl představit, že ve Srebrenici někdo pobije 8 000 lidí?

Co z toho všeho tedy plyne?

Svět by se měl poučit a zasadit se o lepší fungování OSN. Když jsem já jako šéf předsednictva Jugoslávie pochopil, že Milošević připravuje válku, obcházel jsem OSN, Paříž, Londýn, celý svět. Žádal jsem, aby se na hranice se Srbskem postavily symbolické jednotky OSN. Ale všude jsem slyšel: Nemůžeme fungovat preventivě, můžeme zasáhnout až ve chvíli, kdy začnou války. Z toho bychom se tedy měli poučit a pochopit, že OSN musí být schopna působit i preventivně. Aby se válka již nemohla opakovat.

Když se dnes procházíte Záhřebem, vybavují se vám i nyní vzpomínky na válku?

Už máme úplně jiné starosti, válka je již opravdu dávno za námi. Ale pokaždé, když jedu kolem Národního divadla v Záhřebu, vzpomenu si na jednu příhodu. Bylo to už na konci války, byl jsem ve své kanceláři, a tehdy začal raketový útok na Záhřeb. Hodně lidí zahynulo. Moje dcera s vnučkou se tehdy zrovna procházely kolem divadla. Chtěly, aby si pejsek, který byl s nimi, odskočil k jednomu stromu v parku. Jenže pes za žádnou cenu nechtěl a pořád je tahal na druhou stranu. Přesně ve chvíli, kdy je odtáhl, padla na to místo raketa. Pořád na to vzpomínám - jen několik kroků je dělilo od smrti.

V Haagu stanuli před soudem také chorvatští vojáci, jak se na to díváte?

Chorvatsko přijalo ústavní zákon o spolupráci s haagským tribunálem. Podle něj jsou všichni chorvatští občané povinni jít do Haagu, ať jako obvinění či svědci. Musíme přiznat, že na všech stranách byly spáchány zločiny, ač nejvíce jich bylo na straně agresora. Ale jenom individualizace spáchání zločinu nám může pomoci, aby zmizela kolektivní odpovědnost. Kdo spáchal zločin, musí být potrestán, kdo ne, musí být osvobozen.

Nebojíte se, že tyto procesy mohou polarizovat vaši společnost? Že mohou podpořit například nacionalisty či radikály?

Ne, vůbec ne. Ta doba je již pryč. Když byl kdysi jeden z našich důstojníků zatčen, na jeho podporu se shromáždilo sto tisíc lidí. Po čase byl v souladu se zákonem odsouzen, ale protestovat v té době přišlo jen několik desítek lidí.

Říká se o vás, že máte ČR hodně rád, co vás k tomu přivedlo?

Pocházím ze Slavonie, kde jsou smíšené vesnice a některé z nich jsou stoprocentně české. Největší kontakt s Čechy jsem ale měl za druhé světové války. Ve Slavonii totiž působila i česká brigáda Jan Žižka. Byla velmi silná a často přicházela i do mého města, proto jsou moje první kontakty s Čechy již hodně dávného data.

Kdysi jste ve své volební kampani razil heslo „Pojďte si dát kávu s prezidentem“ a opakoval, že chcete být lidovým prezidentem. Podařilo se vám to?

No, nyní zrovna piji čaj, kávu jsem měl už po ránu, snažím se ji, přiznávám, trochu omezovat. A zda jsem uspěl? Dvakrát jsem vyhrál volby, takže ano.

Stipe Mesić patří k nejzkušenějším politikům na Balkáně - od roku 2000 zastává úřad chorvatského prezidenta, předtím byl premiérem a také poslední hlavou „rotujícího prezidentství“ federální Jugoslávie. Narodil se ve městě Orahovica 24. 12. 1934. Jeho manželka je Srbka, mají spolu dvě dcery. Koncem 90. let se stal kritikem nacionalistického prezidenta Franja Tudjmana, s nímž předtím spolupracoval. Po jeho smrti v roce 1999 se však Mesić dokázal znovu stát vlivným politikem. Několikrát vyšel z průzkumů mínění jako nejpopulárnější chorvatský politik. Prosazuje důsledné vypořádání s dědictvím války, včetně toho, aby před soudem v Haagu stanuli i chorvatští vojáci vinění z válečných zločinů. Jeho okolí o něm říká, že má hodně rád Českou republiku. I proto přijal minulý víkend pozvání do Karlových Varů na setkání evropské šlechty a bezpečnostní konferenci.