Červen 2008

Naše dvě otázky

(Hubert Gordon Schauer – v originálu je autor uveden pouze iniciálami, pozn. red. CS-magazínu)

H. G. Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne!

Naše politika nesáhá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přáni, jichžto splnění by po našem soudě nás úplně uspokojilo, t. j. zaručovalo naše existenční podmínky národní ve státě takovém, jakým je Rakousko. Jazyková rovnoprávnosť, autonomie (decentralisace), státoprávní uznání sv.-Václavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu ... těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách.

Čím nám má vlastně prakticky býti to naše „historické právo," jak si máme mysliti pojítko mezi ústavou 16. a 17. a reálními potřebami a snahami 19. a brzo i 20. století? Až do jakých důsledků má se užiti samosprávy, jak mají se členiti úzké a užší politické jednotky uvnitř koruny, země atd.?

Než otázky ty - a otázky jiné, na příklad, jak by se utvořily a upravily hospodářské poměry koruny a zemí, jak by se organisovala domácí výroba, styky s ostatním mocnářstvím, se sousedy, se světovým trhem, jak měli bychom potom představovati samostatnou hospodářskou, po případě i celní individualitu, jakými prostředky by se toho dalo nejlépe docíliti atd. - nesčíslné otázky ty jsou dnešního dne, počátkem 1887, vůbec zbytečny: my jich vůbec neklademe. Ovšem ještě před několika lety, roku 1871, z nouze i roku 1879, třeba že spůsobem velice povrchním a kusým kladli jsme je, ale kladli přece - taký je náš pokrok! Žijeme den ze dne.

Vytčené otázky jsou velmi důležity; jsou kardinální pro přítomnosť a nejbližší budoucnosť a mohou se za změněných poměrů politických (viz Hohenwart) státi aktualními. Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále do budoucnosti, každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci Otázka ta jest ohromného dosahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má li tato massa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím - literatura -, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije-li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných? Nikoli, nestačí; říká-li se tomuto zevnímu, třeba že na pohled sebe správněji fungujícímu mechanismu národ, v očích myslitelových tento sociální úkaz nezasloužil si jména národa. To třeba říci, byt tím bylo dotknuto i valné částky našich moderních názorů. Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislost mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný duch a cíl. Bez idealu, bez vědomí mravního povolání není národa.

Nuže tedy, jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Jako jednotlivec tu není sám pro sebe, nýbrž musí býti obohacením pojmu, specie člověcké, tak ani národ není tu sám pro sebe.

Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, na př. aby byl přechodiskem mezi romanogermanským Západem a slovanským Východem?

Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kulturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyli jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém , nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užiti nevážného výrazu, odnoží Němectva? Nenadešel tudíž anebo nenadchází-liž okamžik, kdy nahromaděnou zásobu latentní energie započneme živými chvěvy převáděti na svět slovanský? Či tento svět nepotřebuje vůbec už našeho prostřednictví, nepřiblížil se již s větším porozuměním Evropě? Nemůžeme však přes to zaujati legitimní své místo a působiti zvolna sice, ale neustále a s účinkem tím větším?

Otázek těch je řada a s nimi zase nové a nové, z nichž nejhlavnější zní: Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnost ten pětimilionový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás naše intelligence, literatura a celý náš národní apparát před možným budoucím, byť sebe vzdálenějším a okamžitě pravdě nepodobnějším odnárodněním, resp. přenárodněním? Otázka ta není akademická, může se nenadále státi palčivou.

Jak pak, kdyby nepředvídaným shlukem okolností Rakousko ve své nynější podobě důkladně se změnilo, kdyby nás moře německé zúplna

obklíčilo a zaplavilo? Jaké záruky máme proti podobné možnosti? Řeknou: ,,Toho Rusko nedopustí!“ Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou neb aspoň převážnou evropskou koalicí proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvoří, kdo může říci, že na př. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samodržností pevně spájená při změně vládního systemu se nerozpadne v několik více méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Dokladů toho v dějinách slovanských máme dosti a proto idea ta necht se nezdá absurdní. A potom: je Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.!

A což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo jako nyní Bulhary, zbavovali politické samostatnosti? Vím, že jsou lidé, kteří při pomyšlení tom jásají; ale jsou také ještě lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské je stejně protivné a snad i odpornější nežli cizí; lidé, kteří, když by již šla o dilemma: poněmčiti se či poruštiti, by nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo více kulturního zisku.

A právě proto, že podobná možnost není nikterak vyloučena, naopak i dosti je pravdě podobna, musíme již před časem o ní uvažovati, a připraviti se na ni. Nechme vší citové mlhovitosti, vší zaslepenosti stranou; proti souhlasu a proti vůli Evropy, proti moři germánskému, kdyby nás objalo zcela doopravdy a mělo po nějaký čas poslední slovo mluviti, neudrželi bychom se, zajisté ne dlouho.

Představme si nerovný boj Čechů s Germánstvem, boj na nůž! Při nejmenším by uchování pouhé, holé národnosti vyžadovalo nesmírně mnoho úsilí a sebeodříkání nejšlechetnější domácí intelligence, obětovnosti, která by časem ochabovala. Nastal by den, kdy by si ten či onen - dejme tomu slaboch -- předložil otázku: Jak, stojí tato ve své existenci pochybná národnosť skutečně za to, abych veškeré síle ducha svého, které bych jinak zasvětiti mohl práci positivní, pokroku vědy atd., abych tyto síly mařil úsilím prozatím zcela záporným? Což, kdyby národ přes tyto námahy přece zanikl? Nemohli bychom - uvažoval by dále - přimknouti se k intensivnímu a extensivnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti, nežli můžeme svými omezenými prostředky? Mohou přijíti zoufalé boje a mohou přijíti generace, které se vážně do takových myšlének ponoří. Neříkej nikdo, že otázky ty si Jungmann a všichni naši „křisitelé" nekladli: především nebylo jim jednati za podmínek tak těžkých - germanisace v předešlém a počátkem tohoto století dála se úplně neracionálně a Němci jakožto národnosť byli Rakouskem - i jednotlivými německými panovníky - právě tak ve svých aspiracích odmítáni jako my Češi. A za druhé, oni horlivci neměli před sebou odstrašujícího příkladu, který by měli apologetové české národnosti číslo II. Snad by si pomyslili: i když prozatím s největším napjetím sil útok odrazíme, kdo nám za to ručí, že co nejdříve nebude opětován? A konečně: stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná?

A zde jest uzel otázky, jež zní: je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajném případě poskytoval dostatečně mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovají-li lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlénkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou ethickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné?

Zodpoví-li se otázka ta kladně, jsme zajištěni: naše intelligence bude míti domácí, postačující zdroj inspirace, a lid, národ dráhu sobě úplně přiměřenou a zároveň s ideálním řádem světovým úplně souhlasící. Potom všeliké zevnější úsilí bude marné, aspoň velice obtížné; a Evropa, naučíc se oceňovati naši bytosť, nepřipustí tak lehce její zničení.

Zodpoví-li se však otázka ta ve smyslu opačném, pak Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovnici shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám v písku se ztrácí.

Byly doby národní bujnosti a kypícího života, že by otázky zde a takto formulované byly se zdály naší národní orthodoxii ohromným kacířstvím a bylo by se vyslovení jich stíhalo bezuzdnými, banálními útoky místo odpovědi. Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání zklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebe pochmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus, na otázky ty odpověděti vážně a věcně i jinde - potěšíme se, neboť nebudeme přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlast a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dějinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně potřebí.

***

V otázkách tak důležitých může býti a jest zajisté stanovisko různé. Avšak domníváme se, že myšlénky právě projevené už pro svou přímosť a svéráznosť zasluhují povšimnutí, a proto podávají se veřejnosti. Projev ten není výrazem myšlének jediného člověka, nýbrž značného počtu hlav z mladého pokolení. Je diktován jen bázní o naši budoucnost; na nejednom místě líčí se snad nebezpečí i černěji, jen proto, abychom se neoddávali sladkým snům a luzným citovým přeludům. Ovšem na jediném tom článku nepřestaneme. Pokud jmenovitě otázky ruské se týká, přítomný rozvoj Ruska opravňuje spíše k mínění jinému.

Některé okolnosti - na př. palčivá otázka maloruská zdá se nabádati k tomu, aby eventualita v článku zmíněná brala se v pilnou úvahu. Ale pomyslíme-li jen na to, že všichni kmenové ruští žijí společný život kulturní a národní již přes sto let a že život ten prudce se rozvíjí, nebude nám věrojatno, že by věci na Rusi dospěly k takovým koncům. Ostatně dvě generace stačí Rusku, aby konečně rozřešilo otázku maloruskou úplným rozrušením podmínek maloruské individuality. Za dvě generace je po maloruské otázce, ač je Malorusův 30 milionův.

Rozřešení polské otázky může býti pro nás v jistém případě výhodné a v nejhorším lhostejné (pokud se naší existence týká!); proto pokládáme i tuto perspektivu za pessimistickou a za černější nežli třeba. Svým časem o tom promluvíme.

Redakce.

(Čas, číslo I, ročník I, v Praze 20. prosince 1886)