Červen 2008

Mizerná úroveň českého školství?

Pavel Šibřina

České školství – téma, které je často diskutováno v médiích i mezi běžnými občany. Téma, které je opředeno spoustou nepodložených domněnek, pocitů i emocí. Zkusme se však zamyslet nad skutečnou obecnou úrovní českého školství. Asi mnohé čtenáře zklamu, ale musím konstatovat, že české školství není zdaleka na tak vysoké úrovni, jak si občas sami snažíme nalhávat, české školství na všech úrovních od základních škol (ZŠ) přes střední (SŠ) a vyšší odborné (VOŠ) až po univerzity (VŠ) trpí zkostnatělostí a v žádném případě neodpovídá požadavkům 21. století.

Nechci však být pouze jednostranným kritikem, proto musím jednoznačně ocenit široký záběr a rozsah vědomostí, které si průměrný absolvent českého vzdělávacího systému odnáší do života. Tyto teoretické vědomosti jednoznačně převyšují průměr znalostí absolventů škol západního i východního světa. Problémem je však právě ta teoretičnost znalostí – za největší kámen úrazu českého vzdělávacího systému považuji absolutní neschopnost škol vytvářet systém, při kterém by absolventi byli schopni své velmi slušné teoretické znalosti aplikovat v praxi. Studenti jsou zcela minimálně vedeni k samostatnému úsudku, tvůrčí prostředí již sice není potlačováno, jak za minulého režimu, ale zároveň není ani vytvářeno. Toto tvrzení jasně podporují výsledky mezinárodních studentských vědomostních soutěžích. Zatímco čeští studenti dosahují výjimečných výsledků v oblasti fyziky, matematiky a přírodních věd, tak naprosto propadají v analytických disciplínách a v oblastech rozboru a pochopení problému. Proto by školy na všech stupních měly především podporovat schopnost tvorby vlastního úsudku, vlastního názoru a podporovat individuálně jednotlivé studenty v oblastech, ve kterých mají talent a zájem.

Nedá se celá záležitost jednoznačně sumarizovat a odsoudit - za absenci tvůrčího prostředí a rozvíjení individuálního nadání a vlastního úsudku - celé české školství. Zejména soukromé školy v posledních letech se stávají pověstnou bílou vránou, kde je situace přeci jen lepší. I ve schopnosti aplikace získaných vědomostí v praxi si poměrně dobře vedou soukromé vyšší odborné školy, kde je již během studia kladen důraz na vykonávání pravidelných praxí přímo ve firmách. Svědčí o tom i výsledek studie, která říká, že absolventi VOŠ mají ze všech vzdělávacích stupňů nejlepší možnost uplatnění na trhu práce. Podobná pozitivní situace s důrazem na praktickou aplikaci vědomostí panuje i na soukromých vysokých školách. To ostře kontrastuje se státními vysokými školami, jejichž absolventi mají častokrát vynikající teoretické znalosti, avšak jejich schopnost aplikace těchto znalostí v praxi je možná až po 1-2 letech po nástupu do prvního zaměstnání.

Se soukromým školstvím v ČR však souvisí další nepochopitelná záležitost, kterou je finanční diskriminace studentů soukromých škol všech stupňů. Málokdo totiž ví, že státní dotace na studenta soukromé školy je nižší, než státní dotace na studenta veřejné (nebo chcete-li státní) školy. Nechápu, proč by např. mé dítě, které si zvolí studium na soukromé škole, mělo být diskriminováno nižším příspěvkem od státu, než např. dítě mého souseda, které si zvolí studium na veřejné státní škole. Vždyť já i soused platíme stejné daně. Státní podpora by tak měla být vázána na studenta bez ohledu na to, jaký druh vzdělání si zvolí.

Další široce rozšířený mýtus o českém školství se týká vysoké úrovně naší elitní Karlovy univerzity. Bohužel, skutečností je, že podle Academic Ranking of World Universities – žebříčku nejlepších světových univerzit - se Karlova univerzita umístila na 203.-304. místě na světě. Hlavními kritérii při sestavování žebříčku bylo množství citovaných výzkumů a článků v prestižních časopisech Nature a Science, kolik laureátů Nobelovy ceny a Field Medal (obdoba NC v oblasti matematiky) mají absolventi dané univerzity atd. Upozorňuji, že nijak není při sestavování žebříčku bráno v potaz zázemí a technické vybavení daných univerzit. Nechci tímto tvrzením nijak zpochybňovat kvalitu Karlovy univerzity, jen bychom v pohledu na naší nejlepší univerzitu měli odložit růžové brýle.

Za maximálně pozitivní krok považuji současnou školskou reformu, která zrušila jednotné školské osnovy a nahrazuje je rámcovými vzdělávacími programy, které dávají jednotlivým školám dost prostoru na úpravu učiva, slučování předmětů či specializaci, podpoří tak právě individuální vzdělávání. Zároveň je však systém nových vzdělávacích programů náročnější na práci učitelů a profesorů – budou muset věnovat více času přípravě, samotnému výkladu a diskusím se studenty. Každá škola si tak bude muset před svými studenty obhájit (můžeme je v tomto chápat jako zákazníky), proč danou problematiku učí zrovna tímto způsobem a ne jinak. Dojde tak k poměrné jednoznačné selekci škol na ty dobré (které budou aktivně vytvářet studijní podmínky odpovídající požadavkům 21. století) a ty špatné, které si splní povinnost danou rámcovým vzdělávacím programem. Ty špatné školy samozřejmě časem zaniknout z důvodu nedostatku studentů.

Naopak věřím, že bude zrušen šílený socialistický nápad na společnou státní maturitu středoškoláků a učňů. Touha svázat školy jednotnou maturitou do šedivého průměru z důvodu snadné srovnatelnosti úrovně škol, by vedla pouze k úpadku úrovně maturit elitních gymnázií a naopak k nesmyslnému zvyšování požadavků na maturanty ze středních odborných učilišť. Snaha srovnávat nesrovnatelné je zde naprosto evidentní.

Závěrem bych chtěl tedy shrnout, že české školství by se mělo držet současné úrovně v oblasti rozsahu teoretických vědomostí, pokud chce však do budoucna uspět ve srovnání s univerzitami v západní Evropě, USA a Japonsku, bude muset klást podstatný důraz na individuální rozvoj osobnosti studenta a jeho talentu a zároveň více školy přiblížit praxi a pracovnímu trhu. S tím souvisí i větší podpora výzkumu zejména na technických univerzitách. Nižší vzdělávací stupně (ZŠ a SŠ) by měli urychleně pracovat na zvýšení úrovně výuky cizích jazyků, která je v současné době až na výjimky doslova tragická.

Jediným srovnávacím ukazatelem úrovně školy by se tak měla stát úspěšnost absolventů dané školy na trhu práce. Vše ostatní jsou jen prázdná slova.

(http://sibrina.blog.idnes.cz