Červen 2008

Čekání na Einsteina

Lukáš Tomek

Znakové jazyky, jimiž se dorozumívají neslyšící, mohou prozradit leccos o fungování mozku. Existuje vědní obor, který je i na začátku 21. století ještě v plenkách. Prakticky každý vědec je tu průkopníkem a nová „revoluční“ zjištění se objevují téměř každý měsíc. Nejedná se o jakési šarlatánství nebo metafyziku, ale o skutečnou, čistou vědu, která má své tři E – je experimentální, empirická, exaktní. Jde o lingvistiku znakových jazyků.

Vyčleněni z lidského rodu

Znakový jazyk, který používá komunita neslyšících, byl po celém světě až do šedesátých let 20. století považován za lepší formu pantomimy, v horším případě za „mluvu opic“. Souviselo to i s pohledem sociologickým. Neslyšící („hluchoněmí“ je starší termín) byli považováni za „nemocné slyšící“, které je třeba vyléčit nejlépe tím, že se naučí mluvit a odezírat. Znakový jazyk byl chápán jako překážka k tomuto cíli.

Tato „patologizace hluchoty“ vedla k nečekaným technickým obtížím. Mimo jiné se ukázalo, že dítě, které v raném věku učíme pouze odezírat, připravujeme o možnost učit se mimochodem, nevědomky od rodičů. Odezíráním totiž nelze získat novou slovní zásobu, tu je třeba mít naučenou předem. A objevily se i další problémy: kvůli neexistenci zpětné vazby (postižený člověk sám sebe neslyší) se nedařilo vytvořit mluvu, jíž by okolí skutečně rozumělo. Potíže byly i s odezíráním samým – žák pro něj musí mít nadání, srovnatelné například s hudebním sluchem. Neslyšící navíc nevydrží bez přestávky odezírat déle než 15 až 20 minut.

Lingvistika dala tomuto přístupu, kvůli němuž se neslyšící nemohli dostatečně vzdělávat, punc vědeckosti. Podle ní nebyl znakový jazyk „jazykem přirozeným“, což je lingvistický pojem, který označuje plnohodnotný prostředek lidské komunikace. Tím, jaksi mimochodem, vlastně neslyšící z lidského rodu vyčlenila. Pokud se ovšem za cenu ztraceného dětství nebudou ochotni přizpůsobit a naučit se s velkými obtížemi mluvený jazyk své země.

Všechno změnila převratná studie amerického lingvisty Williama Stokoeho Sign Language Structure – The First Linguistic Analysis of American Sign Language (Struktura znakového jazyka - první lingvistická analýza amerického znakového jazyka) z roku 1960. Její autor novým způsobem použil klasická, všemi uznávaná kritéria určující, co je a co není „přirozený jazyk“, a dokázal tak, že znakový jazyk skutečně do „přirozených jazyků“ patří. Dnes se všeobecně uznává, že znakové jazyky představují lingvistické systémy stejně komplexní jako jazyky mluvené. William Stokoe také nalezl velmi podivné jevy – například to, že zatímco v mluvených jazycích jsou jednotky (hlásky, slabiky, slova, věty) řazeny za sebou, ve znakových jazycích jsou řazeny jaksi „nad sebou“, simultánně. Skutečnost, že znakový jazyk není nesen zvukem, ale obrazem, má pro lingvistiku dalekosáhlé, dosud plně neprozkoumané důsledky.

Gramatika filmu

Výzkum však pokračoval. Velmi zajímavou studii o vztahu znakového jazyka a funkcí mozku zpracovali v roce 1996 američtí neurolingvisté G. Hickok, U. Bellugi a E. S. Klima. Už od poloviny 19. století je známo, že zejména v levé mozkové hemisféře se nacházejí oblasti, které jsou zodpovědné za zpracování jazyka. Pravá hemisféra se naproti tomu zabývá podněty vizuálně prostorovými.

Znakový jazyk je přenášen vizuálně, zatímco mluvená řeč se šíří akusticky, pomocí zvuku. Nabízí se tak otázka, kde bude znakový jazyk zpracováván. Najdeme příslušné centrum v pravé hemisféře, dekódující vizuální podněty? Studium znakového jazyka používaného neslyšícími s poruchou některé části mozku ukázalo překvapivou věc: dominantní pro zpracování jazyka znakového i mluveného je levá mozková hemisféra.

Díky těmto výzkumům se dozvídáme důležité informace o tom, jak mozek funguje, například jak třídí a upravuje informace „na vstupu“. Ukázalo se, že mozek přijímá množství vizuálních podnětů, ale rozlišuje, jaký druh informace přenášejí. Pokud zjistí, že vizuální podnět obsahuje jazykový kód, přizpůsobí ho a pošle ke zpracování do jazykového centra. Získává tak zřejmě přístup ke smyslu znaků, může „rozkódovat“ gramatické vztahy a podobně. Ale zrakový vjem, který nese informaci rozdílného typu (v pokusech např. kresba), je přeložen do jiného formátu a postoupen jinému centru. Jinými slovy, navzdory všem předpokladům má zpracování znakového jazyka mozkem mnohem více společného se zpracováním mluveného jazyka než se zpracováním obrazu.

Klasický pohled, který pokládal znakový jazyk za méněcenný, tedy ve světle nových poznatků neobstojí. Situace v lingvistice díky Stokoemu a dalším výzkumům připomíná začátek 20. století ve fyzice. Kvůli nesrovnalostem, které čekaly na vysvětlení, se tehdy podařilo objevit teorii relativity. Jaké objevy nás čekají nyní?

Znakové jazyky se v řadě zemí světa zkoumají mnohem intenzivněji než dříve: Australan Johnston při studiu znakových jazyků úspěšně kombinuje lingvistiku a antropologii. Americká badatelka Emmoreyová studuje „přeřeknutí“ ve znakových jazycích a zkoumá, jak uživatele znakových jazyků ovlivňuje afázie (postižení nějaké konkrétní části mozku). Také výzkum izraelského znakového jazyka je na světové špičce lingvistiky. Čeští vědci zase úspěšně rozvíjejí pohled kognitivní lingvistiky, který se snaží o vysvětlení způsobu, jímž si strukturují svět kolem sebe rodilí uživatelé znakových jazyků.

Co přinese budoucnost? Tak jako ve fyzice, i v lingvistice existují snahy sestavit „teorii všeho“. Náznakem podobného přístupu je například sémiotická ruská škola Lottmana a Uspenského. Tito autoři za jazyk považují jakýkoliv „znakový“ systém – primární skupinu podle nich tvoří „přirozené jazyky“, do sekundárních jazyků zařazují obrazy, hudbu, tanec, film a podobně. Jelikož se film a znakový jazyk vzájemně podobají, vytvoříme možná časem ucelenou lingvistickou teorii, která umožní stavět filmové dílo elegantním způsobem na principech gramatiky a syntaxe a stejným způsobem ho také interpretovat.

FAKTA O ZNAKOVÉM JAZYCE

- Znakový jazyk není mezinárodní; neodlišují se jen jednotlivé národní znakové jazyky, ale odlišné znaky se používají také např. na Moravě a v Čechách.

- Znakový jazyk není doslovný překlad mluveného jazyka. Existuje kód, který mluvená slova nahrazuje viditelnými znaky – říká se mu znakovaná čeština. Používají ho spíše ohluchlí a nedoslýchaví. Neslyšící naproti tomu komunikují českým znakovým jazykem.

- Český znakový jazyk není podobný češtině, svojí stavbou se podobá spíše čínštině nebo vietnamštině (např. odlišnými slovními druhy).

- Znakový jazyk má vlastní gramatiku: existuje závazná syntax (pořadí znaků), která je velmi odlišná od češtiny a zatím jen málo prozkoumaná. Tak jako se slovo sestává ze standardizovaných hlásek, jednotlivé znaky se skládají ze standardizovaných komponentů (tvar ruky, pohyb ruky, umístění znaku, orientace dlaně). Ty však nejsou produkovány za sebou, ale všechny zároveň. Mimika sděluje nejen pocity, lze pomocí ní např. vyjádřit příslovce, slovesný vid nebo položit otázku.

(Respekt, www.respekt.cz)