Červen 2008

Vrazi neuniknou

Petr Třešňák

Není to tak dávno, co mohli diktátoři a váleční zločinci ze všech koutů světa počítat s tím, že za své činy pravděpodobně nikdy neskončí ve vězení. Dožívali v klidu – v exilu, ilegalitě nebo za tiché tolerance svých nástupců. Jenže časy se mění.

Soudce Robert Fremr (50) už během své kariéry zažil ledacos. Ještě před revolucí poslal na šibenici několikanásobného brutálního vraha Zdeňka Vocáska (poprava se nakonec nekonala, protože trest smrti polistopadový parlament zrušil), osvobodil sochaře Pavla Opočenského, který v sebeobraně zabil neonacistu, coby soudce Nejvyššího soudu zamítl dovolání sériových vrahů manželů Svobodových. „Násilná trestná činnost mě vždycky zajímala, je to moje parketa. A měl jsem pocit, že po pětadvaceti letech praxe mě už nic nemůže překvapit,“ říká Fremr po telefonu z africké Tanzanie. „Ale spletl jsem se. Hrůzy, o kterých jsem slyšel tady, přesahují všechno, co jsem si dovedl představit.“

Český soudce už téměř dva roky žije a pracuje v tanzanském městě Aruša. Rodinu nechal doma v Praze, bydlí v ostře střežené čtvrti obehnané třímetrovou zdí a do práce jej každé ráno doprovázejí dva bodyguardi.

Jedna miliarda dolarů a čtyřicet čtyři odsouzených. Zbytečně drahá záležitost?

V rozlehlé betonové budově uprostřed města panuje čilá, mezinárodní atmosféra – mluví se tu několika jazyky, českému právníkovi pomáhá anglická asistentka a v soudní síni Fremr spolupracuje s elitními soudci ze všech koutů planety – argentinskou profesorkou mezinárodního práva, světově proslulým soudcem z Karibiku, kterého britská královna za jeho práci pasovala na rytíře, nebo se soudkyní kamerunského Nejvyššího soudu. „Je to pro mě obrovská škola,“ pochvaluje si český právník, „spousta mimořádných osobností, mix různých právních přístupů, každý pochází z jiné tradice a má jiný temperament. A nakonec se vždycky dohodneme.“

Ta dohoda je důležitá – zvláště teď. Mezinárodní trestní tribunál OSN pro Rwandu (ICTR), v němž Robert Fremr pracuje, vznikl na podzim roku 1994 s posláním potrestat pachatele nejhorší genocidy, jaká se na Zemi odehrála od dob holocaustu. A do konce letošního roku má svou práci dokončit. Těch čtrnáct let nebyla žádná procházka růžovým sadem. Tribunál dostal na svou misi o tři roky méně času než sesterský soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu, pracoval s nižším rozpočtem, ve výrazně obtížnějších podmínkách a zpočátku sklízel drtivou kritiku.

Ovšem o to jsou dnes jeho výsledky důležitější. Konečný účet za Rwandu nám může dát jasnou představu, jaké jsou možnosti a ochota dnešního mezinárodního společenství soudit ty nejhorší zločiny proti lidskosti. Právě podle něj můžeme odhadovat, jakého osudu se jednou dočkají dnešní zabijáci – třeba ti z Dárfúru, Konga nebo Keni. A rwandské vyrovnání v sobě navíc skrývá dobrodružný příběh moderního prosazování mezinárodní spravedlnosti – příběh, jaký tenhle svět nezažil od časů norimberského procesu s nacisty.

Do Zairu a dál

Je červenec roku 1994 a středoafrická republika Rwanda se topí v krvi. Sto dní trvající masakry, při nichž milice Interahamwe složené ze zabijáků většinového etnika Hutuů pozabíjely osm set tisíc lidí, zejména menšinových Tutsiů, vstoupí do historie jako „nejefektivnější“ genocida všech dob. Díky hollywoodskému filmu Hotel Rwanda zná už dnes tenhle příběh skoro každý. Mačety v rukou opilých zabijáků, silniční zátarasy, na nichž se kontroluje etnická identita, prchající vojáci OSN, kostely a školy plné mrtvých. To všechno jsme už viděli a slyšeli – stejně jako pozdější odhady, že vyslání pouhých pěti tisíc výsadkářů by dokázalo genocidu zastavit. Stejně jako omluvu amerického prezidenta a šéfa OSN za to, že před situací ve Rwandě zavírali oči. Děsivou historii známe, ale málokdo tuší jinou, neméně důležitou věc – jak to bylo dál.

V červenci roku 1994 tutsijští rebelové z exilové Rwandské vlastenecké fronty pod vedením generála Paula Kagameho obsadili zemi, dobyli hlavní město Kigali a zastavili krveprolití. Pod jejich vládou zůstává Rwanda dodnes. První odhady hovoří o tom, že vraždění Tutsiů (a umírněných Hutuů) se v minulých měsících aktivně účastnilo nějakých sto dvacet tisíc lidí. Pouliční bojůvky Interahamwe a jejich pomahači samozřejmě nespadli z nebe. Někdo je vycvičil, řídil, někdo jim vymýval hlavy nenávistnou propagandou. Někdo připravil přesný plán celé genocidy, nakoupil zbraně, někdo to celé financoval a organizoval. Svět zatím ještě jména těchto novodobých Eichmannů a Heydrichů nezná, ale jedno je jisté – ve Rwandě už nejsou. Před Kagameho armádou již v létě roku 1994 uprchli do sousedního Zairu. Zmizely tak desítky předních architektů genocidy – premiér a ministři vlády, generálové, předáci Interahamwe, okresní prefekti, mediální magnáti, vlivní duchovní, prokurátoři, obchodníci.

V Zairu se většina z nich nezdrží dlouho – pokračují dál, někteří se zapojí do dalších afrických vojenských konfliktů, ale většina bílých límečků už nechce dál bojovat a hledá v exilu poklidný život. Usazují se v Keni, Kamerunu nebo Tanzanii, najdou si práci, rozjíždějí byznys, pořizují pro své rodiny nové domy. Část míří na Západ. Ve Francii, Belgii, Švýcarsku, Nizozemsku nebo Kanadě přicházejí před imigrační úředníky s falešnými doklady a srdceryvnou historkou – jsme přeživší oběti rwandské genocidy. Kdo to ověří ? Dostanou azyl a někteří časem i vytoužené občanství.

Bez proudu a bez NATO

Plán, podle něhož by se svět mohl stát spravedlivějším místem k životu, ležel na ústředí OSN už od konce 80. let. Posledními a vlastně v historii jedinými mezinárodní soudy pro potrestání pachatelů nejhorších zvěrstev byly poválečné tribunály v Norimberku a Tokiu. Pak studená válka na čtyřicet let zmrazila možnost, že by se mocnosti na něčem podobném dokázaly domluvit. Naději oživilo až uvolnění napětí mezi USA a Sovětským svazem těsně před pádem železné opony.

Dokument nazvaný Kodex zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva, o kterém se v OSN začalo diskutovat, počítal především se zřízením stálého mezinárodního trestního soudu. Jen jako doplňkovou možnost do budoucna v případě výjimečných situací viděl ustanovení dočasných tribunálů pro konkrétní zemi. „Praxe to ale otočila,“ vysvětluje profesor mezinárodního práva z pražské fakulty Pavel Šturma, „OSN v první polovině 90. let zaspala konflikty v Jugoslávii a Rwandě a uvažovalo se, co vlastně může udělat, aby nebyla obviňována z toho, že nedělá nic. A tak Rada bezpečnosti založila dva ad hoc tribunály pro zločiny spáchané v těchto zemích.“

Navzdory tomu, že oba tribunály, zřízené v letech 1993 a 1994, měly po dlouhou dobu společnou prokurátorku – charismatickou Švýcarku Carlu del Ponteovou – jejich situace se nedá srovnat. Jugoslávské masakry se odehrály na evropské půdě a stály v centru pozornosti Západu. Haag tak čerpá o čtvrtinu vyšší rozpočet, navíc se může spolehnout na štědré sponzorské dary různých států. Funguje v rozvinutém západním městě, holandská vláda na vlastní náklady zajišťuje zázemí včetně bezpečnosti budov a personálu, pracovat tady je pro právníky vytouženou příležitostí. A o pátrání a zatýkání podezřelých se starají zejména vojáci NATO na Balkáně a západní tajné služby.

Aruša, která má soudit rwandské zločiny řádově mnohem většího rozsahu, působí vedle Haagu jako chudý příbuzný. Původní plán zřídit tribunál v prosperujícím keňském Nairobi, kde sídlí řada nadnárodních firem i mezinárodní organizace, šel nakonec k ledu, protože rwandští potentáti spojení s genocidou mají vazby na keňskou elitu a hrozilo by ovlivňování. Volba tedy padla na chudou Tanzanii, která ovšem nemůže poskytnout prakticky žádné zázemí. V Aruše je minimum vhodných hotelů, budova bývalého kulturního centra, kde si tribunál otvírá ústředí, musí projít rozsáhlou rekonstrukcí, neustále tu vypadává proud, zlobí telefonní linky a internetové připojení nefunguje vůbec, takže své první webové stránky úředníci ICTR dávají dohromady v jediné internetové kavárně ve městě. Není divu, že se sem právníci zvučných jmen zrovna nehrnou.

Tribunál má velmi omezené prostředky, jak pátrat po zločincích na útěku – nikde žádní vojáci NATO, nezbývá než trpělivě sbírat informace a pak přesvědčovat ke spolupráci policisty ve státech, na jejichž území by se mohl dotyčný skrývat. Podobný nepoměr panuje i v důkazním řízení. Tak například v případu srbského generála Radislava Krstiće, obviněného z masakru bosenských Muslimů ve Srebrenici, prokuratura v Haagu dává dohromady 100 svědectví a 900 věcných důkazů včetně fotografií z armádních letounů a satelitů NATO či důkazů sesbíraných v bývalé Jugoslávii tajnými špiony. V Aruše takové dokazování často stojí výhradně na svědectví prostých vesničanů, kteří během genocidy utrpěli těžká traumata, takže vypovídají emotivně a mnohdy si protiřečí. Vrchní prokurátorka del Ponteová cestuje mezi Haagem a Arušou a po čase přiznává, že z Afriky se vždycky vrací vyčerpaná. „Je obtížné najít lidi, kteří by tam chtěli pracovat,“ přiznává novinářům.

Dejte ty peníze nám

Není divu, že brzy se rwandský tribunál jeví jako značně neúspěšný podnik. Během prvních čtyř let stihne odsoudit jen sedm lidí a nevládní organizace i média mu vyčítají neefektivní řízení. Vyjde například najevo, že jeden soudce strávil v Aruše 26 měsíců čekáním, aniž by mu byl přidělen jeden jediný případ, a polovinu mandátu ho tak OSN platila zbytečně. Tribunál vydá asi 80 obvinění nejvýše postavených zločinců, ale téměř polovina z nich je ještě v roce 2000 na svobodě. Některé africké vlády ICTR podezřívá z toho, že rwandské vrahy kryjí, v Evropě se zase úřady nijak zvlášť nepřetrhnou, aby po nich pátrali – pod falešnou identitou žijící rwandské pohlaváry často odhalí až novináři.

K roztrpčení přispívá i fakt, že tribunál je poměrně drahý. Kromě soudu v Aruše bylo potřeba vystavět vězení s 91 celami podle „západních standardů“, tedy na africké poměry vcelku luxusní. ICTR má ve rwandském hlavním městě Kigali svou pátrací jednotku, jejíž detektivové sbírají informace v terénu, hledají svědky a občas musejí létat po celém světě přesvědčovat policejní prezidenty ke spolupráci při pátrání po zločincích na útěku. Speciální autobusy plné svědků pendlují mezi Rwandou a Tanzanií, Rwanďanům je třeba v Aruše platit hotel, jídlo, postarat se o bezpečnost. Opačným směrem občas míří soudci chránění po zuby ozbrojenou ochrankou ověřit fakta přímo na místě činu. Když se k tomu přidá nutnost každou výpověď a dokument překládat mezi třemi jazyky (francouzština, angličtina, rwandština), platy soudců, prokurátorů, obhájců a stovek členů mezinárodního personálu, účty opravdu nejsou nízké – k dnešnímu dni stál ICTR přes jednu miliardu dolarů.

A je tu ještě jeden vážný problém – vztahy se Rwandou. Po skončené válce nová vládnoucí garnitura země řeší, jakým způsobem má genocidu sama potrestat. Cely praskají ve švech a někdo spočítal, že konvenční soudní vyrovnání s viníky by trvalo celých sto let. Proto úřady rozdělí provinění do čtyř kategorií – hlavní architekty vyvražďování potrestá Aruša, nižší plánovače a masové zabijáky běžné rwandské soudy a o zbytek se podělí tradiční lidové soudy nazývané gačača, v nichž rozhodují jen krátce proškolení vesničané. A přestože lidskoprávní organizace stav rwandské justice a vězeňství často kritizují, rozhodně funguje rychleji než mezinárodní spravedlnost: v době, kdy Aruša horko těžko usvědčuje sedmého obviněného, Rwanda jich už stihla poslat do vězení nebo na popravu několik tisíc.

Rwandská vláda proto patří k hlavním kritikům tribunálu a prohlašuje, že kdyby jeho peníze dostala ona, udělá mnohem víc práce. Vztahy jsou napjaté a emoce každou chvíli hrozí výbuchem. Když například odvolací řízení v Haagu (kam se mohou odvolat odsouzení z Aruši) propustí pro nedostatek důkazů jednoho odsouzeného, rozzlobená vláda ve Rwandě na několik týdnů přeruší s ICTR spolupráci.

Premiér jako trumf

Přestože se na přelomu milénia objevují vážné pochybnosti o tom, jestli má takhle pomalá a drahá spravedlnost vůbec nějaký smysl, tribunál už má v ruce několik trumfů, kterými odráží kritiky. Podařilo se dopadnout hlavního strůjce genocidy, někdejšího ministra obrany prozatímní vlády z roku 1994 plukovníka Théoneste Bagosoru (je souzen ve společném procesu s dalšími třemi vojáky, který ještě nebyl uzavřen). Tribunál v poměrně krátké době odsoudil na doživotí někdejšího premiéra Rwandy Jeana Kambandu, který se tak stal první hlavou státu v historii usvědčenou oficiálním soudem z genocidy.

A je tu ještě jeden významný precedens, za který aruští soudci sklidí uznání nejen od právních expertů, ale i od lidskoprávních a ženských organizací z celého světa. Obhájci obviněných, jimž systém umožňuje křížový výslech svědka, občas sahají k velmi nechutným způsobům, jak znevěrohodnit výpovědi žen, které byly během genocidy znásilněny. Opovržlivě komentují jejich zevnějšek, ptají se, jak dlouho v jejich vesnici netekla voda, a nahlas uvažují, jak by mohl někdo znásilnit ženu, která se tři týdny nemyla a zapáchá. Porota ale v roce 1998 vynáší rozsudek, kterým odmítne veškeré zlehčování a sexuálním zločinům přikládá nejvyšší vážnost: poprvé v dějinách je znásilnění odsouzeno jako akt genocidy. Pro obviněného starostu města Taba Jeana-Paula Akayesua to (spolu s dalšími skutky) znamená nejvyšší možný trest – doživotí.

Pád rwandského slavíka

Simon Bikindi býval něco jako rwandský Karel Gott. Pocházel z muzikantské rodiny, odmala zpíval, hrál a tančil, později založil taneční soubor Irindiro Balet a stal se v zemi nejpopulárnějším zpěvákem. Zpíval na politických mítincích, jezdil hrát do zahraničí, jeho folklorem inspirovaná vystoupení měla počátkem devadesátých let, kdy se Západ začal zajímat o world music, ohlas i v Evropě. A právě sem se zlatý slavík ze střední Afriky vrátil i o deset let později. Dočasně žil jako uprchlík v táboře v holandském Leidenu, ale měl v hlavě plán, jak se znovu vrátit na umělecké výsluní. Zkusí dostat z Afriky do Evropy svůj starý ansámbl, začnou zkoušet, vystupovat. Nevyšlo to. V červenci roku 2001 ho v centru města stáhli holandští policisté z jízdního kola a o pár měsíců později jej coby obviněného z válečných zločinů vydal prokurátor tribunálu v Aruše.

Bikindi, k jehož případu se ještě vrátíme, není zdaleka jediným rwandským úlovkem v novém tisíciletí. Západní i africké země, roztrpčené pomalým postupem spravedlnosti, se po roce 2000 odhodlají k činu. Americká vláda vyhlašuje až 5milionovou dolarovou odměnu za informace vedoucí k dopadení hlavních pachatelů, kteří jsou ještě na útěku, její vyslanec odjíždí přesvědčovat keňskou vládu (v Keni se podle odhadů ukrývá nejvíce uprchlíků), aby Aruše pomohla, v afrických denících vycházejí inzeráty s tvářemi zločinců pod nápisem Wanted for Genocide a slibovanou odměnou. A čtrnáct dní nato je zatčen jeden z tehdejších nejvyšších zodpovědných představitelů moci, armádní důstojník Augustin Bizimungu. V Belgii spadne klec nad policejním prezidentem Augustinem Ndindiliyimanou, ve stejný den zatkne při koordinovaném zásahu podezřelé také německá a švýcarská policie. Itálie navzdory váhání a protestům Vatikánu nakonec zatkne a vydá do Tanzanie katolického kněze Athanase Serombu – páter, který si zařídil druhý život v malém městečku u Florencie a místní farníci na něj vzpomínali jako na milého člověka, nařídil v roce 1994 srovnat buldozerem se zemí kostel, v němž se ukrývalo 2000 Tutsiů. A v Británii reportéři Guardianu odhalují hned čtveřici hledaných zločinců. Pikantní je, že jeden z nich, lékař Vincent Bajinya, pracoval v charitativní organizaci, která radila britské vládě, a dokonce se účastnil společných seminářů s ministrem zdravotnictví.

Ale úspěšná zatčení nejsou všechno. Tribunál prochází v roce 2003 dílčí reformou, která má spravedlnost zefektivnit, najímá víc soudců, dostane větší rozpočet a vlastního šéfprokurátora, mění pravidla líčení, která působila nejhorší průtahy. „Hlavní problém, který v menší míře trvá dodnes, je v tom, že tribunál vychází z anglosaského systému práva, který dobře funguje v Británii nebo Americe, ale pro tenhle typ případů se moc nehodí,“ vysvětluje zádrhele český soudce Robert Fremr. „Tam se 90 procent případů vyřídí tím, že obviněný dozná vinu a dostane nižší trest. Pak je to velmi rychlé. Jenže naši obvinění toho mají na svědomí tolik, že jim často tresty snižovat nelze, takže vinu nedoznávají. A pak se řízení táhne, protože hlavní slovo nemá soudce, ale obě strany. Výslech svědka, který v tomhle systému trvá tři dny, bych u nás udělal za tři hodiny.“

Dílčí vylepšení ale zdlouhavou proceduru přece jen trochu zefektivní: oproti sedmi odsouzeným z druhé poloviny devadesátých let jich rwandský tribunál za stejně dlouhé období (2003–2007) pošle do vězení 14 a tři osvobodí pro nedostatek důkazů.

Had, který zpíval

„Když jsem se rozhodl kandidovat, vyslali mě do New Yorku do ústředí OSN vést přesvědčovací kampaň,“ vypráví Robert Fremr, jak se vlastně do Aruši dostal. „Postavil jsem ji na kritice pomalosti předchozího tribunálu a to se jim velmi líbilo. Ale v OSN jsou takové volby hlavně obchod, takže klíčová otázka vždycky zněla – když podpoříme vašeho kandidáta do ICTR, co uděláte vy pro nás?“ Fremr nakonec nezískal místo stálého soudce, ale tzv. soudce ad litem, najatého do tribunálu pro dva konkrétní případy.

Nejde o příliš velké ryby, ale z právního hlediska si Fremr obě kauzy pochvaluje. Jedním z obviněných je okresní prokurátor z časů genocidy, na němž je zajímavé, že se mu dařilo několik let skrývat přímo v nitru samotného tribunálu – pod falešnými doklady pracoval v týmu vyšetřovatelů, dokud ho náhodou nepoznal jeden svědek. A druhým je zmíněný populární zpěvák Simon Bikindi. Pro porotu to bude docela zajímavý právnický oříšek. Obžaloba jej viní především z toho, že svými písněmi nabádal ke genocidě Tutsiů. Bikindi, miláček a dvorní umělec vládních hutuských elit, vystupoval na stranických mítincích, jeho písně vysílalo extremistické rádio Milles Colines – hlavní šiřitel nenávistné propagandy, jehož šéfy už tribunál odsoudil na doživotí. A zabijáci z Interahamwe si Bikindiho šlágry prozpěvovali, když mačetami vraždili své krajany. Dnes jsou jeho písně ve Rwandě zakázané. „Problém je v tom, že on nikde nezpívá výslovně – běž a zabij Tutsie. Ale mluví třeba o hadovi, kterého je třeba se zbavit, je to velmi obrazné a neurčité,“ vysvětluje soudce Fremr. „Máme na jeho texty dva odborné posudky a každý říká něco úplně jiného. A další otázka zní, do jaké míry je Bikindi zodpovědný za to, co se s jeho písněmi dělo. Bude to těžké rozhodování, ale mám pocit, že tenhle rozsudek by mohl být zajímavý i pro Evropu, protože se dotýká hranic svobody slova.“

Kagameho volba

Bikindiho vina není jediným dilematem, které musí soudce a jeho kolegové v těchto dnech řešit. Tribunál má podle nařízení OSN do konce letošního roku dosoudit všechny kauzy a ukončit svoji činnost, byť odvolání do Haagu poběží až do roku 2010. V praxi to znamená, že by měl dotáhnout zhruba dvakrát tolik případů, než kolik obvykle ročně stíhal. I kdyby to zvládl, v arušských celách sedí ještě čtrnáct dalších obviněných, jejichž proces se zaručeně nestihne. A na útěku je pořád osmnáct obviněných, mezi nimi i jeden z klíčových pachatelů, finančník Félicien Kabuga. Co bude s nimi?

OSN se nakonec rozhodla, že tyhle obviněné dosoudí jednotlivé členské státy, pokud o to projeví zájem a tribunál se rozhodne, že jejich justici může důvěřovat. „Zkoušel jsem se ptát u nás na ministerstvu zahraničí, ale dívali se na mne dost vyděšeně,“ směje se Fremr. „Ona je to poměrně drahá záležitost.“ Průměrné náklady na jednu rwandskou kauzu vycházejí na 500 000 dolarů, takže o soudy pochopitelně jeví zájem hlavně státy, které mají k regionu nějakou historickou vazbu. Jeden případ už od Aruši přebrala Belgie, nyní žádá dva Francie. „V tom samozřejmě není žádný problém. Ale další dva žádá Rwanda. A názory na to, jestli jí podezřelé vydat, se tady dramaticky rozcházejí,“ prozrazuje Fremr.

Čtrnáct let po genocidě je Rwanda totiž velice zvláštní zemí. Vládnoucí garnitura někdejších tutsijských rebelů v čele s prezidentem Kagamem dovedla zemi k nebývalé prosperitě, podle všech měřítek je dnes Rwanda nejnadějnější stát regionu. Kagame, který sám vyrostl v exilu v anglofonní Ugandě, bývalou belgickou kolonii promyšleně přeorientoval z frankofonního okruhu na Spojené státy, takže dnes je miláčkem amerických politiků a hlavně byznysmenů, těší se z jejich investic a bývá dáván za vzor jako africký vládce nového střihu. Jeho převzetí moci je na poměry subsaharské Afriky skutečně unikátní. Kagame v roce 1994 bez pomoci porazil genocidní režim a obsadil zemi, v níž leželo takřka milion mrtvých lidí jeho etnika. Zastavil krveprolití, obnovil hospodářství a zrušil formální etnické rozdělení společnosti, které zavedli Belgičané do občanských průkazů a podle nějž se v roce 1994 vraždilo. Mnoha západním diplomatům a organizacím ale dnes vadí, že k demokratovi má Kagame zatím ještě daleko. Vládne autoritativně, v zemi prakticky neumožňuje opozici, všechny klíčové posty ovládají jeho spřátelení Tutsiové. Redaktory jediného nezávislého, k vládě kritického deníku tvrdou perzekucí vyštval ze země. „Časem svoboda jen poroste,“ brání se dnes výhradám Kagame. „Ale jestli lidé čekali, že začneme se stoprocentní svobodou, ať si zkusí představit, čím vším jsme prošli. Pokud děláme chyby, pak proto, že máme za sebou nejhorší možnou situaci, jaká se kdy stala.“

Hlavní vzkaz vrahům: Už žádné nebezpečí. Za psací stůl se neschováte. Dnešní arušské dilema tedy zní, zda už je rwandská justice dostatečně nezávislá a spravedlivá, aby jí OSN mohla předat obviněné. Amnesty International zatím trvá na tom, že ne, ale Kagameho chuť odsoudit poslední kapitány genocidy doma je velká. Prezident se intenzivně snaží situaci zvrátit. Loni nechal v zemi zrušit trest smrti, postavil na místní poměry „luxusní“ vězení podle mezinárodních standardů a slibuje, že procesy proběhnou za účasti mezinárodních pozorovatelů. A v tuhle chvíli už má na své straně silného spojence – úřad prokurátora ICTR. „Na světě není v tuhle chvíli země, která by měla víc zkušeností se souzením genocidy než Rwanda,“ říká do telefonu z Aruši mluvčí prokuratury Timothy Gallimore, „má za sebou tisíce takových rozsudků. Nevidíme v tom problém.“

Nikdo není nad zákonem

Jugoslávský tribunál přežije svůj rwandský protějšek jen o dva roky, a první kapitola pokusu o mezinárodní spravedlnost se tak pomalu uzavírá. Rozhodně však nebude poslední. Už téměř sto padesát států se mezitím připojilo k projektu Mezinárodního trestního soudu v Haagu, jenž má v popisu práce trestat zločiny proti lidskosti spáchané kdekoli na Zemi po roce 2002. Zatím vznesl osm obvinění – proti pěti lídrům ugandské guerillové Armády božího odporu, proslulé násilím na civilním obyvatelstvu a využíváním dětských vojáků, jednomu vůdci súdánských členů milic Džandžavíd, kteří masakrují civilisty v Dárfúru, súdánskému ministrovi, který je podporuje, a jednomu válečníkovi z Konga. Zpočátku panovaly obavy, že soud bude handicapovaný odporem Spojených států, které se k němu odmítají připojit z obavy, že by mohl stíhat jejich vojáky. Ale v tuhle chvíli to vypadá nadějněji. USA se rozhodly se soudem spolupracovat na agendě spojené s Dárfúrem.

A to není všechno. Rwandským a jugoslávským receptem se inspiroval Speciální soud pro Sierru Leone, jemuž se už podařilo zatknout hlavního pachatele občanské války z konce 90. let Charlese Taylora. Kombinované (tedy zčásti místní a zčásti mezinárodní) soudy se chystají také v Libanonu (zde má soud vyšetřit vraždu premiéra Rafíka Harírího) a v Kambodži, kde by měli soudci konečně potrestat zločiny Rudých Khmerů. „Myslím, že vyšleme jasný signál, že žádný člověk už nestojí nad zákonem,“ shrnul letos v lednu situaci hlavní žalobce z procesu s Taylorem Stephen Rapp. „Věk vládců, kteří mohli páchat krutosti na vlastních lidech a obyvatelstvu jiných zemí, a pak se vyhnout spravedlnosti, opravdu skončil.“

Spravedlnost vítězů

To jsou povzbudivá a nadějná slova. Člověk si při nich ale musí vzpomenout třeba na Čečensko, aby si uvědomil, že nikdy nebudou platit stoprocentně. Ve hře je řada reálných politických okolností, postoj velmocí, ochota konkrétních zemí spolupracovat a vydávat pachatele. O spravedlnosti zkrátka rozhodují vítězové konfliktů nebo nejsilnější mocnosti a mohou ji upravovat podle svých představ.

Jeden takový škraloup má ostatně na svědomí i tribunál v Aruše. Během osvobozování Rwandy v létě 1994 a v měsících těsně po něm došlo k několika masakrům civilistů ze strany tutsijských rebelů. Ve srovnání s proviněními Hutuů jde samozřejmě o nepoměrně menší prohřešky, navíc v logice tehdejší osvobozovací války pochopitelnější. Nicméně Amnesty International počet hutuských obětí odhaduje na 60 000 a například vyvraždění dvou vesnic na severu Rwandy podle expertů jednoznačně splňuje kritéria zločinu zralého pro tanzanský tribunál. Soudit přímé podřízené dnešního prezidenta Kagameho se však nikomu nechce, už kvůli obavě, že Rwanda v tu chvíli přestane s tribunálem spolupracovat. O obvinění dvou důstojníků RPF mluvila už v 90. letech Carla del Ponteová, později její bývalý mluvčí napsal knihu o tom, jak na ni rwandská vláda spolu s Američany tlačila, ať to nedělá. Každopádně del Ponteová časem dostala na starost jen Jugoslávii a jinak se nestalo nic.

„Úřad prokurátora tuhle věc vyšetřuje a už jsme zveřejnili náš záměr vyjít s tím ven. Ale chceme mít dostatek důkazů,“ říká do telefonu mluvčí prokurátora Timothy Gallimore. A kdy to tedy udělá, když tribunál v prosinci končí? „Prokurátor může někoho obvinit, dokud k tomu má mandát,“ odpovídá Gallimore nic neříkající frází. Je pravděpodobné, že u arušského soudu nikdy žádný tutsijský pachatel nestane. „Je to velká slabina,“ myslí si český soudce Fremr. „Řada svědků má pocit, že tribunál postupuje jednostranně. Vzhledem k tomu, že jedním z jeho cílů je smíření země rozdělené genocidou, to není dobré.“

Afrika to sleduje

Za jednu miliardu dolarů, kterou mezinárodní tribunál dosud stál, zvládl zatím odsoudit 44 lidí a na konci tohoto roku jich pravděpodobně bude nejvýš o devět víc. Může to vypadat jako příliš luxusní spravedlnost, navíc v době, kdy Afrika potřebuje peníze, aby zabránila dalším krveprolitím. Soudce Robert Fremr si to ale nemyslí. „Rád cituji jednoho britského poslance, který ve sněmovně při debatě o rozpočtu řekl, že má raději drahou spravedlnost než levnou nespravedlnost. Samozřejmě, že by se dala spousta peněz ušetřit a vynaložit efektivněji, ale i takhle se to vyplatí. Nebýt tribunálu, většina těch zločinců by zůstala nepotrestána, protože i kdyby je náhodou někde v exilu chytili, Rwandě by je nikdo nevydal.“

Tribunál spolu se svým sesterským soudem pro bývalou Jugoslávii také vypracoval průkopnickou judikaturu o genocidě a vydal řadu precedentních rozsudků, ze kterých teď bude vycházet Mezinárodní trestní soud. Všechna líčení se od počátku natáčejí na kameru a archivují, takže ICTR do budoucna zanechá obrovské množství informací pro účely historiků – a také jasných důkazů o tom, co se stalo, kdyby chtěl někdo rwandskou genocidu popírat. A neméně důležitá věc je, že Afrika práci tribunálu bedlivě sleduje. „Noviny píší o každém líčení, lidé o nich diskutují, což může mít pro celý region významný výchovný dopad,“ dodává Fremr.

Tím skutečně nejdůležitějším přínosem ale zůstává, že arušským stopařům, vyšetřovatelům a soudcům se podařilo dostat za mříže významnou část elity genocidního režimu z roku 1994. Skončil tam premiér a většina jeho vlády, špičky armády, prefekti, majitelé extremistických médií. Někteří z nich tvrdili, že nikdy nikoho osobně nezabili, ale ICTR se podařilo prokázat, že zodpovědnost za zločiny proti lidskosti je mnohem širší pojem a často začíná za psacím stolem v kanceláři. To je asi hlavní odkaz tribunálu jeho nástupci i budoucím hrdlořezům.

Démon tribunál

Když po mnoha letech jednání v roce 2002 konečně začal fungovat stálý Mezinárodní trestní soud (ICC), vypadalo to, že ho příliš růžová budoucnost nečeká. K projektu se totiž odmítl připojit hlavní světový „policajt“, tedy Spojené státy americké, a ve vzduchu visela vážná otázka, jestli může mezinárodní spravedlnost fungovat bez něj.

Odmítl je možná příliš slabé slovo. Prezident George Bush dělal všechno pro to, aby existenci soudu zabránil. „Je to cizí tribunál, kde nevypočitatelní soudci budou stíhat naše vojáky a diplomaty,“ prohlásil prezident. Hlavní obavu měl z toho, že v čase sílících protiamerických nálad budou nepřátelé využívat haagský soud k vyřizování účtů s Washingtonem. A stejně tak mu nedal spát nový a poměrně vágně definovaný zločin jménem „agrese“, jehož stíhání dostal ICC za úkol vedle obvyklé agendy (genocida, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti). Bush měl strach, že tuhle kategorii použije Haag pro stíhání amerických invazí do Afghánistánu, Iráku či kamkoli jinam v budoucnu.

Podobné obavy o své vojáky mají dosud i další velké země, které se odmítají k ICC připojit, jako Rusko, Indie nebo Čína, jen USA se však pustily do aktivního odporu. V čase zahájení práce tribunálu americký prezident oznámil, že bude v OSN blokovat všechny mezinárodní vojenské mise, pokud mezinárodní společenství nezaručí jejich členům imunitu vůči ICC. Tahle tvrdá strategie mu sice dlouho nevydržela, našel však jinou. Začal podepisovat dvoustranné dohody s jednotlivými státy OSN o tom, že nebudou vydávat americké občany do Haagu. Odměnou těm, kdo podepsali (dodnes téměř sto zemí), byla často hospodářská nebo vojenská pomoc, naopak trestem za odmítnutí její zastavení.

Navzdory všem komplikacím se haagským žalobcům podařilo vcelku rychle začít řešit dědictví několika afrických občanských válek. V roce 2005 se Američané odhodlali k prvnímu ústupku – v Radě bezpečnosti nevetovali předání dárfúrské agendy Mezinárodnímu trestnímu soudu. Rok poté jim nevadilo, aby se vyšetřování vraždy libanonského premiéra Rafíka Harírího pod patronací OSN ujal vyšetřovatel ICC, a stejně tak neprotestovali proti přesunu procesu s liberijským diktátorem Charlesem Taylorem do Haagu.

Čím ta změna? Pár let fungování tribunálu Američany uklidnilo. Vrchní žalobce sice dostal na stůl několik set žalob na americké vojáky v Iráku, ale odmítl je s vysvětlením, že zásah ICC není třeba, protože prohřešky svých lidí si Amerika trestá doma sama. Na sklonku roku 2006 George Bush ukončil většinu nátlakových akcí proti zemím odmítajícím podepsat s USA dvoustrannou dohodu. Jejich hlavním výsledkem totiž bylo především přimknutí rebelujících států k Číně. Zatím nejvstřícnější krok vůči tribunálu udělal prezidentský kandidát John McCain, když prohlásil, že by jednou rád Spojené státy viděl mezi jeho členy.

Americké tání uvolnilo i obavy některých spojenců. Vstupu do ICC se dlouho vyhýbalo i Česko – zejména pravicoví politici měli strach z americké reakce. Stali jsme se tak poslední zemí Evropské unie, která se k mezinárodnímu soudu nepřipojila. Postoj ODS se mění a počátkem roku naše připojení k ICC schválila vláda. V nejbližší době o něm má jednat parlament.

(Respekt, www.respekt.cz)