Červen 2008

Kometa Obama

Ota Ulč

Američané víc než tu i onu politickou stranu, volí jedince, který v lednu 2009 zasedne v Bílém domě. Největší mediální pozornost se soustřeďuje na politického novice ze státu Illinois, hvězdu s neobvyklým jménem Barack (též Hussein) Obama a rodokmenem: otec černoch z africké Keni, matka běloška z Kansasu, on rodištěm na Hawaii, tam strávil většinu dětství v péči bělošských prarodičů, poté několik let žil v Indonésii se svým nevlastním indonéským otcem.

Na rozdíl od své sestry z téže matky (Maya Seotoro-Ng), charakterizující se jako hybrid, Obama se pokládá za Afroameričana a zdaleka ne za Euroameričana, na což by přece měl padesátiprocentní nárok. Obama se opakovaně zmínil, že jeho babička z otcovy strany žije v africké chatrči u jezera Victoria, že jeho sestra je z poloviny Indonézanka, provdaná za Kanaďana, pocházejícího z Číny. Mám i osobní důvod souhlasit s názorem, že takový člověk by mohl mít jiný rozhled, pohled na svět, než ten, kdo ze svého provinčního prostředí nikdy nevytáhl paty. Nicméně potahuji obočí podivem, že Obama napsal své memoáry Dreams From My Father o černošském otci, který od rodiny odešel, když dítěti byly dva roky, a nikoliv o matce a jejích rodičích, kde v bělošském prostředí vyrůstal.

Obama však svoji rasovou identitu nezdůrazňuje, nepokládá ji za něco primárně důležitého. Narozen v roce 1961, projevuje se oproštěn od standardního stylu morálního rozhořčení, prokurátorského horlení, okázalých projevů údajné citlivosti, někdejšího ublížení, které nelze ukonejšit. Je už post-ideological, ostentativní zdůrazňování rasy jako fundamentálního kritéria je mu cizí, což mu získává značnou popularitu u bělošské (dosud) většiny, že tato fáze nekonečného obviňování a vyžadovaného flagelantství konečně pomíjí. Výtečný orátor, vyjadřuje se přirozeně, nestrojeně, nezdá se být naprogramován, nabízí „vítězství naděje“, na rozdíl od Hillary Clintonové, své konkurentky, která víc než ZMĚNU nabízí svou ZKUŠENOST.

Obamův styl, charisma, zdůrazňování všeobecných nespecifických postulátů má přitažlivost zejména pro mladé voliče. Nejen však pro ně. Reakce části veřejnosti mi připomínají dobu Reaganova závěrečného prezidentství, když v rámci glasnosti a perestrojky Gorbačov přijel do Washingtonu a značná část americké veřejnosti propadla gorbománii a zejména pokrokové, o světový mír usilující ženy zasáhl slastný gorbasmus. Obamovi se v některých kruzích dostává svatozáře téměř kosmických proporcí. Waller R. Newell, profesor na univerzitě Carleton v Kanadě (The Weekly Standard, 28. 4. 2008) cituje požadavek novozélandské nadšenkyně, sídlící na britském ostrově Man, že Obama by měl patřit nejen Americe, ale celému světu.

Oslňuje abstraktními apely o změně, naději, míru, potření bídy a nemocí, idealistickým globalismem, který má pramálo společného s realitou skutečného světa. V politice snad na mnoha místech, a určitě tak v USA, Exaggeration is acceptable, dishonesty isn’t. Přehánění, nadsázka jsou přípustné, nečestnost však není.

Již se ale ozývají střízlivé hlasy, že Obamův idealismus, jak že sjednotí, v Senátu překlene tak značné rozdíly se zvými politickými oponenty, nikdy totiž takovou iniciativu neprojevil. Obama o sobě tvrdí že není liberal (což v americké realitě znamená značně levicový postoj), vzdor skutečnosti, že National Journal na základě jeho hlasování hodnotí Obamu jako nejvíc levicového ze všech sto senátorů. Jeho autentická osobnost se značně rozchází s tím, jak se prezentuje na veřejnosti: pro ni je dítě z chudinských poměrů, odkázán na státem poskytované stravenky (food stamps), vychováván jen matkou, poněvadž otec rodinu opustil (jemuž nicméně věnoval své memoáry), a nikoli jako absolvent Harvardu, nejelitnější americké univerzity, ten kdo nyní v průběhu kampaně se o obyčejných pracujících Američanech pohrdavě vyjádřil jako tvorech kompenzujících svou zatrpklost náchylností k náboženství a vlastnictví zbraní. (A tato privátně pronesená poznámka značně přispěla v jeho porážce v primárkách v Pennsylvánii.) Zatímco se příliš hlasitě nedomáhá privilegií Affirmative Action pro černochy, tuze se angažoval, aby zabránil jejich zrušení – například v záležitosti preferenční přijetí na michiganskou univerzitu v Ann Arboru, učilišti Jana Švejnara.

V prosinci 2007 Obama rezolutně prohlásil, že byl vždy křesťanem a s muslimstvím neměl nikdy nic společného. Což tedy je lež, jak pečlivě dokumentuje Daniel Pipes (Jewish World Review, 29. 4. 2008). Jeho otec Barack Hussein Obama Sr. (1936-1982) pojmenoval svého syna Barack Hussein Obama Jr. Pouze muslimské děti mají jméno Hussein. Jeho sestra Maya se s tím netajila (New York Times): „Naše celá rodina byla muslimská a většina lidí to věděla, že jsme muslimové.“ Tak byl tento nynější prezidentský kandidát ve škole registrován, což potvrdili jeho tři učitelé.

Mně vadí jiné jeho tvůrčí zacházení s realitou. V prozatím poslední televizní debatě, Obama dostal otázku o svém vztahu k Williamu Ayersovi, bývalému revolucionáři domácí teroristické organizace Weather Underground. Spolu se svou manželkou Bernardine Dohrnovou se podílel na kladení bomb a vyhazování federálních budov do povětří. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry, Obama a Ayers vypomáhali nadaci Wood Foundation distribuovat peníze k prapodivným účelům.

Obama otázku na jeho konexi s Ayersem odmítl, s poukazem na skutečnost, že jemu v době těchto teroristických aktivit bylo pouhých osm roků a že taková záležitost je irelevantní, nepodstatná (tenuous), falešná (phony). Jenže Obamovi nebylo osm, ale čtyřicet roků, když Ayers ve svém interview s New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001, nostalgicky zavzpomínal na své někdejší teroristické počínání a jak že ho moc mrzí (despair - zoufalství), že té škody nemohl způsobit víc. Paní Dohrnová, která si odseděla sedm měsíců za odmítnutí výpomoci při vyšetřování vraždy, Ameriku charakterizuje jako bestii (beast) a zrůdu (monster). Ayers se vyjadřuje se stejnými lichotkami a s předpovědí, že zem spěje k fašismu. Nicméně, Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za „mainstream“, čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany. (Nevěřícím doporučuji Guy Benson, Townhall.com, 24. 4. 2008).

Na Obamovu obhajobu lze uvést, že tito dva údajně průměrní, typičtí Američané nepatřili k jeho nejbližším přátelům, mezi něž zcela určitě patřil duchovní Reverend Jeremiah Wright, Obamův mentor, rádce, jenž ho oddával, jeho dvě děti pokřtil, dvacet let byl Obama členem jeho farnosti. O slovech a činech tohoto velebného pána prosakovaly už delší dobu všelijaké pověsti, například v souvislosti s chválou muslimského černošského rasisty Farrakhana, taktéž reverenda. Tento Wright se teď za posledních pár dnů náramně zviditelnil, rozkošatil svými vystoupeními v texaském Dallasu, v Detroitu v Michiganu, v proslovu jednak na konferenci reprezentantů nejvýznamnější černošské organizace NAACP a jednak černošských církví, a k zástupcům medií ve Washingtonu (National Press Club). Všude tam opakoval svou životní filozofii a vztah k USA, své rodné zemi – témata a přesvědčení, tak jak kázal ve svém kostele po dobu 36 roků, kde, jak již poznamenáno, Obama po dobu 20 roků byl jedním z jeho farníků. Nikoliv God Bless America – Bůh aby Americe požehnal, ale aby ji zatratil. Nepokládá se ovšem být protiamerický: není proti americkému národu, ale pouze proti jeho vládě. Útok 9/11 si na sebe sama přivolala, dostalo se jí, co jí patří. Je to vláda, prosazující útlak, nespravedlnost ve světě, vláda genocidálního teroru, vynalezla HIV virus, AIDS, aby vyhladila všechny lidi tmavé pleti (vzdor miliardám dolarů, které Washington dává v Africe k dispozici k potírání této pohromy).

Ve svém projevu v Detroitu k funkcionářům NAACP se pustil do podrobného přednesu na téma rozdílu černošských a bělošských dětí, tak důkladně se lišících, že jejich přirovnávání dává stejně málo smyslu jako přirovnávat jablka a kamení. Rozdíly jsou tak podstatné, že černoši jsou si bližší s potomky afrických předků, které před třemi stoletími nedobrovolně opustili, než s bělošskými dětmi, nyní žijícími ve společném sousedství. Bělošský mozek má totiž vyvinutou jeho pravou polovinu (cognitive, logical, analytical), kdežto černošský mozek je vyvinut jinak, jeho levá polovina je creative, intuitive. Takže nemá cenu porovnávat tato dva důkladně rozlišná stvoření (species). Čili druh argumentace, jež vyhovovala zastáncům otrokářství a všem následným rasistům, obhájcům segregace a apartheidu. Následoval bouřlivý potlesk z řad reprezentantů organizace, jež mnohá desetiletí proti takovým názorům bojovala, Martin Luther King se svou vizí ideálu barvoslepé společnosti aby se v hrobě obracel.

Obamův duchovní rádce Wright se prezentoval jako dokonalý rasista. Jenže ještě teď v březnu 2008 ve Filadelfii, ve své medii tolik pochvalně komentované řeči na téma mezirasového porozumění a usmíření, Obama obhajoval Wrighta, že to není potrhlý demagog (crank and demagogue), že on se ho nemůže zříci jako se nemůže zříci černošského společenství.

Po takové megatonáži Reverenda Wrighta muselo však dojít k pozměněné verzi reakce. Prošla několika transformacemi: že slova byla vytržena z kontextu, že Obama mnohé neslyšel, takže se nemůže zcela vyjádřit, což nevyhnutelně vyvolalo otázku, jak že za dvacet let důvěrného přátelství mu mohlo něco takového uniknout. Došlo i k porovnání s filmem Casablanca, v němž policejní šéf Claude Rains v nočním klubu, v jehož každodenně provozovaném ilegálním kasinu pravidelně sázel, zjištěním jeho existence ho jakoby šokovalo. Krátce po úderu, který Wright zasadil ve Washingtonu, Obama přistoupil k mikrofonu a od svého dlouholetého zdroje inspirace se odvrátil a jeho názory zatratil.

Dva týdny před tak důkladným kotrmelcem, černošský ekonom a publicista Thomas Sowell z Hooverova Institutu na kalifornské univerzitě ve Stanfordu, započal své pojednání A Living Lie (Žijící lež, Townhall.com, 15. 4. 2007) větou, že zatímco Hillary Clintonová lže, Barack Obama je sám o sobě velkou lží. Když je přistižen, vymluví se na ono vytržení z kontextu, na obvinění ze stereotypu, nebo se pokusí o clarification (vysvětlování, rozmělňování). Ale jeho postoj k zásadním otázkám je důsledný – antiamerický, antiizraelský, přesně v duchu Jeremiáše Wrighta či exteroristů Ayerse a Dohrnové. „Není důvod, proč někdo tak arogantní, mazaný a ve svých důsledcích tak nebezpečný jako Barack Obama by měl být prezidentem,“ uzavírá Sowell (v tomtéž zdroji, 29. 4. 2008).

Jeho nominace jako kandidáta Demokratické strany na úřad prezidenta, je ale tuze pravděpodobná, vzdor značnému úsilí Hillary Clintonové tomu zabránit a do Bílého domu se zas vrátit.