Červen 2008

Senior McCain

Ota Ulč

Evropan, pokud se někdy zajímá o americké dění, zpravidla má potíže rozlišit záměry a počínání Demokratů a Republikánů – dvou politických stran, střídajících se u vesla již hodně dlouhou dobu. U pozorovatelů na opačném konci Atlantiku lze nezřídka postřehnout, že ochota vynášet autoritativní soudy je přímo úměrná mohutnosti jejich ignorantství. Tyto dvě strany vskutku nejsou homogenní, liší se též regionálně, je třeba značný rozdíl mezi Demokraty na východním pobřeží (Eastern Seaboard - New York, Boston) a v jižanské deltě Mississippi. Zhruba, velmi zhruba, lze generalizovat, že Demokraté jsou liberálnější, levicovější než konzervatismu bližší Republikáni. V porovnání role státu a jedince, Republikáni zdůrazňují Reaganovo tvrzení, že stát, který vládne méně, vládne lépe, kdežto mezi Demokraty převládá přesvědčení o nezastupitelné roli státu, regulujícího ne vždy racionálně si počínající veřejnost. V oblasti práva a jeho porušování, Republikán se soustředí na zjištění viny u provinilce, kdežto v pokrokových kruzích Demokratů se zpravidla vychází z principu, že vinen je stát, společnost, okolnosti krušného dětství, s výsledkem, že Američané jsou vlastně tzv. nation of victims. Demokrati a Republikáni mají rozlišné názory na celou řadu sporných až ožehavých témat – od práva vlastnit zbraně po právo na potraty, homosexuální manželství či právo státu zasahovat do soukromí občanů. Otázky války a míru, kontroverzních kauz přemnoho. Nyní však k volbám: v srpnu nominační sjezd Demokratů v Denveru ve státu Colorado rozhodne, zda vítězem bude senátor Obama nebo senátorka Clintonová. Mezi Republikány je již rozhodnuto: jejich kandidátem na úřad prezidenta země je senátor John McCain.

Tedy tři senátoři usilují – ač už téměř půl století se žádnému členu Kongresu nepodařilo volby vyhrát: zpravidla vítězili guvernéři, se zkušeností správy toho kterého státu. Dalším unikátem v letošním utkání je konflikt mezi ženou (Hillary) a příslušníkem rasové menšiny (Obama), rozkošatěno o další kritérion a tím je věk: kandidátu McCainovi je letos 72 roků (stejný ročník 1936 jako například Václav Havel), nejvyšší to věk k dosažení vrcholného úřadu v historii země.

Řadu zajímavých údajů uvádí Sam Tanenhaus v pojednání o generacích, jak je ovlivnil čas, obtížná údobí s následným dopadem (When The Times Make The Man, The New York Times, 27. 4. 2008 : WK 1). Prvním prezidentem, který se narodil ve dvacátém století, byl John. F. Kennedy. (Dwight Eisenhower, jeho předchůdce, byl ročník 1890.) Od doby Kennedyho až po Bushe staršího, všichni prezidenti patřili ke generaci, poznamenané velkou hospodářskou krizí třicátých let a pak ovšem druhou světovou válkou. Porovnejme s nynějšími kandidáty: Hillary, věk 60, v mládí jako studentka v univerzitním prostředí se angažovala v době tuze nepopulární války ve Vietnamu, revolučního – či spíše pseudorevolučního – vření v campusech v letech šedesátých, což jsem tam tehdy hodně zažil a nevzpomínám s vřelostí. Vítaná to ale doba tání a zlidšťování totality v tehdejší ČSSR. Obama, ročník 1961, nic takového nezažil. Ona léta šedesátá a to již na místě vietnamského konfliktu ale zažil McCain, příslušník generace, vyrůstající v letech padesátých – době v lidových demokracií té nejponurnější. V Americe, s krátkodobou výjimkou bláznění senátora McCarthyho, převládal jak ve společnosti, tak v campusech konsensus, konformita, růst tehdejší silent generation. Idoly tehdejší mládeže nebyly revolucionářské modly typu Che Guevary, žádný Mao Ce-tung, ale spíš hollywoodské celebrity jako Marlon Brando či James Dean, a nezapomeňme též na jméno Elvis Presley. Žádný příslušník této generace k nejvyšší metě do Bílého domu nedosáhl. Teď tedy se McCain snaží. Pochází z neobvyklé rodiny: jeho dědeček byl námořní admirál, velitel veškerého amerického loďstva v Pacifiku, a touž vrcholnou velitelskou funkci pak zastával jeho otec. S takovým rodokmenem pak nezbývalo, než aby syn se rovněž dal – či byl dán – na takovou kariéru. Jako kadet v akademii v Annapolis však nevynikal, s disciplínou byl na štíru, nicméně se mu podařilo školu jakž takž zdárně absolvovat a následovala kariéra námořního pilota, k níž se potřebuje notná dávka odvahy a inteligence.

Za války ve Vietnamu byl sestřelen, vážně zraněn a mučen v zajetí, které trvalo šest krušných let. Jemu, synovi velícího admirála v Pacifiku, věznitelé nabídli protekční propuštění, které on odmítl. Vrátil se až s ostatními přeživšími, permanentně poznamenán. Například nezvedne ruku, aby se mohl učesat.

V roce 1986 byl v Arizoně zvolen do senátu a brzo se o jeho počínání americká veřejnost začala dovídat, že je tzv. maverick. Hledal jsem v anglicko-českém slovníku (Poldauf a kol., 10. vydání) český ekvivalent, ale nenašel. (Český jazyk něco takového nezná, poněvadž česká realita ho zřejmě nepotřebuje. Webster tohoto mavericka totiž popisuje jako „osobu, která odmítá následovat vedení své politické strany či se přizpůsobovat své skupině a vydá se svým nezávislým směrem.“) Dopustil se řady iniciativ, jimiž si popudil leckteré Republikány, zejména konzervativního ražení. V senátě sponzoroval legislativní návrhy spolu s některými Demokraty – například McCain-Feingold reformu financování politických aktivit.

Velice si ublížil prozatím neúspěšně prosazovaným zákonem, už konečně něco užitečného podniknout s odhadovaným počtem dvanácti milionů ilegálně v USA pobývajících cizinců, zejména z Mexika. Tento zákon předložil spolu s Edwardem Kennedym, jehož většina republikánských senátorů srdečně nesnáší. O počínání George W. Bushe, svého rivala v prezidentských primárkách 2000, které bohužel nevyhrál, se nevyjadřuje s nadšením. Dočítám se, že pro Bushovu administrativu má contempt čili pohrdání. V problematice ekologie, jak reagovat na zhoršující se životní prostředí, s Bushem nesouhlasí a pokud mohu posoudit, svými názory a recepty je blíž k Bursíkovi než ke Klausovi. McCain už delší dobu doporučuje zlikvidovat bázi Guantánamo na Kubě.

S tím nemám potíže nesouhlasit, na rozdíl od jeho kategorického, stoprocentního odmítnutí použít torture - doslova mučení, ve formě tzv. waterboarding, vyslýchaného teroristu trošku jakoby topit, ale neutopit. McCain, který prožil obrovská muka, má jistě zkušenosti, které nelze závidět, což ale neznamená, že má pravdu, když tvrdí, že mučení – či hrozba hodně nepříjemného zásahu – je nejen neospravedlnitelné za všech okolností, ale beztoho nikdy nic nevyřeší. O tom jsem se hádal, nikoliv ovšem s McCainem, ale jedním zastáncem jeho názorů. Řekl jsem asi toto: „Dojde k zatčení teroristy, který ví, kde, třeba v New Yorku, je atomová bomba připravená k výbuchu. Bude milion mrtvých. On ale odmítá mluvit. Bude tedy mravnější obětovat ten milion nevinných? Třeba by se rozpovídal, přiblížit žhavý doutník k jeho oku. Nebo, ještě lépe, na stůl položit louskáček, s informací, že jím se drtí varlata. Nepěkná představa, že ano. Což si myslíte, že po útoku jedenáctého září Al-Kájda už neměla zájem Americe dál ubližovat? A že ti včas pochytaní, kteří přece jen promluvili, tak udělali ochotně?“

Dost pravidelnými prohřešky politiků, zejména v době, kdy se ucházejí o zvolení či znovuzvolení, je tak zvané pandering (v anglicko-českém slovníku přeloženo jako „hovění choutkám“ či dokonce jako „kuplířství“), snaze formulovat své principy a sliby podle očekávání příznivé reakce toho kterého publika. Dávat přednost projevům, o nichž se domnívají, že budou k prospěchu jejich popularity. Sdělovat to, co lidé chtějí slyšet a ne to, co by měli slyšet. Obtížně se sdělují nepříjemnosti a McCain je právě takovou výjimkou. Během kampaně si v rurální, kukuřici značně pěstující Iowě, troufl kritizovat zdůrazňování užitečnosti etanolu, což sice zvedá zisky farmářů, ale vede k podstatnému zvýšení cen nejednoho potravinářského produktu. Ostatní kandidáti etanol podporovali, McCain v Iowě tuze prohrál, ovšem, pravdu měl, jak se již značně ukazuje.

V primárkách v Michiganu, státu s churavějícím automobilovým průmyslem, tehdejší kandidát Romney slíbil o živobytí připraveným zaměstnancům návrat jejich pracovních příležitostí, které již beznadějně odpluly do zámoří. McCain takovou eventualitu odmítl jako nerealistickou a zdůraznil nutnost, aby se postižení přeškolili do ekonomicky uplatnitelných povolání. V Michiganu Romney vyhrál, McCain prohrál.

McCain kromě svého senátorování se uplatňuje jako pilný autor. Ve své prozatím poslední knize (Hard Call: Great Decisions and the Extraordinary People Who Made Them) se zabývá odvahou volit jakkoliv nepopulární řešení. Jeho velkým hrdinou je Winston Churchill, jenž svým důsledným postojem bez smiřovaček s Hitlerem se tuze lišil od Neville Chamberlaina, tehdejšího miláčka britské veřejnosti. Tuze statečnou iniciativu uznat stát Izrael prokázal egyptský Anwar Sadat, což ho pak stálo život.

McCain prozatím nejvíc vybočil z řady a postavil se proti převažujícímu postoji většiny národa, jakož i jeho představitelů na obou koncích politického spektra. V irácké válce se Američanům podařilo potřít Saddámovu armádu za jeden měsíc a nepodařilo se vyhrát mír za dalších pět let. Pentagon, zejména zásluhou ministra Donalda Rumsfelda, podcenil nutnost početní síly vojska k zajištění bezpečnosti obyvatelstva. S velkým zpožděním – a s vyhazovem Rumsfelda, jak se McCain jako snad vůbec jediný už delší dobu domáhal – došlo ke změně strategie – tzv. surge - a velením s tak nezáviděníhodným úkolem byl pověřen David Petraeus, generál intelektuál (doktorát z Princetonu). Petraeus zavedl úspěšnou taktiku, jejíž součástí je spíš dlouhodobé než krátkodobé umístnění vojska mezi civilní obyvatelstvo, jež teroristy podporovalo ze strachu a ne ze sympatií. Američanům se pak začalo dostávat užitečných informací, a džihádistům nezbývalo než se dát na spěšný ústup z Bagdádu severním směrem. Dosavadní úspěch však značné množství politiků odmítá vidět, uznat. Raději by přivítali porážku, jež by v jejich očích byla především porážkou Republikánů. Jenže většina Američanů by přece jen přivítala vítězství, které snad bude na dosah. McCain již několikkrát zdůraznil, že raději přijme vlastní porážku ve volbách, než debakl, politiky a nikoliv vojáky zaviněný v Iráku. Pravděpodobnost jeho vítězství v listopadových volbách tedy není valná.