Červen 2008

Žena Hillary

Ota Ulč

V USA se o každých prezidentských volbách tvrdí, že jsou ty nejdůležitější, co paměť sahá. Tentokrát je takové tvrzení vskutku oprávněné v tom smyslu, že poprvé v historii země mají realistickou šanci takové mety dosáhnout buď žena, manželka bývalého prezidenta Clintona, nebo příslušník menšiny - černoch či, přesněji, poločernoch Barack Obama. Z hlediska politické korektnosti a háklivosti, střet bělošky a nebílého muže obsahuje značně třeskutý potenciál – jak s obviněním z mužského šovinismu, tak z rasismu, hříchu ještě smrtelnějšího. Na poli s tolika nášlapnými minami je nutno pohybovat se zvlášť obezřetně.

O nominaci Demokratickou stranou, s velkým náskokem vedla svým manželem mnohonásobně šálená, bývalá první dáma země. K dispozici měla rozvětvenou síť spolupracovníků, profesionálů i dobrovolníků, štáb mediálních poradců a k tomu odhadovaných sto milionů dolarů na hrůzně vysoké výdaje. Měla značnou podporu v černošských kruzích. V lednu 2007 uveřejněný průzkum veřejného míněni (ABC News/Washington Post) zjistil, že tito afro-američtí voliči dávali jí značnou přednost (60%) před Barackem Obamou (20%), za černocha se sice vydávajícím, ale nepokládaným za skutečně jejich člověka: nesdílel jejich zkušenost, zkrátka nebyl jedním z nich.

Do roka se situace ale důkladně změnila v jeho prospěch: prozatím v primárkách vyhrál většinu utkání, získal víc hlasů jak od voličů, tak delegátů sjezdu, kde se bude o nominaci rozhodovat. Barack vede v popularitě mezi mládeží, zejména univerzitní, a v zámožnějších, lépe situovaných kruzích. A černoši, jakkoliv bohatí či nuzní, ho po původním váhání přijali jako svého kandidáta a podporují ho obrovskou, devadesátiprocentní většinou hlasů.

Primát předpokládaného vítězství Hillary, o němž původně ani jeden z prognostiků nepochyboval, zřetelně pohasl a dotyčná si prozatím udržuje většinovou podporu u bělošské populace, zejména mezi staršími ženami, a u nižších příjmových kategorií zdejšího proletariátu. (Mladá generace, zejména s vyšším vzděláním, fandí Obamovi.) Hillary se dosud těší podpoře tzv. Latinos neboli Hispanics, španělsky mluvících přistěhovalců, zejména z Mexika. Ti si nadšeně nepadli do náruče, aby s černochy vytvořili tzv. Rainboiw Coalition (duhovou alianci), po níž zejména bažil Jesse Jackson, profesionální černoch z povolání. Těmto Latinos, nyní již nejpočetnější menšině v zemi, oprávněně vadí neúměrně značná politická váha černochů v politických a policejních rolích, v byrokratické správě vůbec.

Hillary se dosud zcela nezbavila břemena pověsti jedné z nejvíc nenáviděných osobností – má nejvyšší negativní hodnocení v národě: 45% mužů a 36% žen ji zásadně odmítají, jsou rozhodnuti hlasovat pro kteréhokoliv z jejích oponentů. Její úsměvy s výbuchy smíchu, působí dost nepřirozeně, jakoby byla příliš naprogramovaná, ve skutečnosti ale odtažitá, kalkulující, po moci příliš dychtící. Její juristické vzdělání ji vybavilo schopností mistrně unikat nepříjemným otázkám, čímž ovšem nelze většině posluchačů imponovat. Tak se například vyhýbala odpovědět na opakovanou otázku, zda souhlasí s rozhodnutím jejího manžela korespondenci (tzv. presidential papers) z doby jejich pobytu v Bílém domě odtajnit teprve v roce 2012, kdy by končil první termín v případě jejího úspěšného zvolení. Však za Clintonovy éry v tamějších prostorách následoval jeden skandál za druhým, což zcela nepominulo ani během nynější volební kampaně.

Rovněž jí nemůže být k prospěchu ono podezření z nepotismu, vyloženě nedemokratických zálusků. Tato země přece započala svou nezávislou existenci svržením monarchie a nyní již jednak dynastie Bushů plus Clinton vládla 24 roků a s Hillary by pak případně přibylo dalších osm let.

I její přísní kritici připouštějí, že je velmi inteligentní, cílevědomá a pilná, energicky si počíná v Senátu, ve výboru, zabývajícím se obranou země (Armed Services Committee). Nicméně hlasovala – stejně jako Obama – proti přijetí zákona, který by umožňoval bez soudního souhlasu (warrant) odposlechy komunikace mezi teroristy v zahraničí. Břitká komentátorka Maureen Dowd v The New York Times (24. 2. 2008) poukázala na trpkou ironii, doprovázející tuto talentovanou, ambiciozní ženu: poté co se konečně vymanila z dosahu svého záletného manžela – superhvězdy, a začala se prosazovat v senátním branném výboru, tolik mužském prostředí, najednou se objevil novic, exot Obama, olupující ji o vítr z plachet jejích nadějí.

Dosud nedošlo k plnému uplatnění tzv. negative advertising - druhu propagandy, jíž se nenabízí vlastní kandidát, ale očerňuje se oponent. Již se ale něco takového s plnou vervou rozjelo proti Johnu McCainovi, kandidátu Republikánské strany. V době kampaně o primárkách ve státě New Hampshire, v privátním rozhovoru na otázku, jak dlouho potrvá vojenský pobyt v Iráku, McCain odpověděl, že třeba by mohl trvat padesát, sto let, tak jak stále trvá v Německu a Koreji od konce druhé světové války – ovšem za předpokladu, že bude klid zbraní, a na území přítomní Američané nebudou ve stavu nebezpečí. Z toho pak vzniklo osočení slovem i obrazem, že McCain chce sto let válčit v Iráku.

Nepředpokládám, že by Hillary příliš přímočaře zaútočila na Obamu kvůli jeho nehoráznému, neuvěřitelnému tvrzení, že jaksi nevěděl o skutečných názorech rasistického pastora Wrighta, důvěrného přítele a rádce po dobu dvaceti let. Velmi jsem zvědav, zda Obama v případě potřeby použije negative advertising proti Hillary připomenutím jejích mladistvých prohřešků. Její manžel Bill tvrdí, že Hillary už jako studentka práv nezištně poskytovala právní pomoc chudým. Ta ale spočívala v pomoci Černým panterům (Black Panthers) před soudem v Connecticutu se odpovídajícím z mučení a vraždy federálního zaměstnance. Hillary u soudu vysedávala sledovat, zda v procesu nedojde k formálním procedurálním pochybením, které by se pak daly použít v odvolacím řízení. Bill též tvrdil, že po promoci Hillary pracovala ve prospěch práv chudých dětí. Jenže Hillary po promoci odjela do San Francisca s Bobem Truehaftem, předsedou komunistické strany Kalifornie, s nímž se seznámila, když obhajoval Černé pardály. Na tuto její minulost v televizi nedávno upozornil Tom Hayden, bývalý ultraradikál a rovněž jeden z exmanželů Jane Fondové, též bývalý kalifornský zákonodárce v Sacramentu. (Ve své funkci člena školského výboru prosazoval preferenční kvóty pro černochy, nejen kolik jich má být na univerzitní studia přijato, ale také kolik jich musí promovat.)

Nejnáramnější příležitost k účinnému útoku, vlastnímu zdevalvování a zesměšnění proti své osobě poskytla sama Hillary. Slovy Carla Bernsteina, jejího sympaticky nakloněného životopisce, to byl watershed event (watershed - vodní předěl). V lednu 2008 během kampaně v Clevelandu totiž tvrdila, jak na své odvážné cestě do Bosny při vystoupení z letadla v Tuzle se dostala do nebezpečí, že ji zasáhne sniper (odstřelovač). Jenže někdo si povšiml, že v předmětné době (březen 1996) válka již skončila. V televizních archivech se pak vyštrachal záznam o onom údajně životu nebezpečném přistání a vystoupení v Tuzle. To ale vypadalo zcela poklidně, s uvítáním, dětičky v krojích, tak jak zpravidla bývá.

Musel přispěchat manžel Bill s bajkou, že Hillary z vyčerpání v noci misspoke - se přeřekla. Média se začala zajímat a zjistila, že Hillary tuto totálně vymyšlenou zkazku několikrát při různých příležitostech opakovala – prozatím naposledy 17. března, o irském svátku svatého Patricka. Nicméně se pouze vždy a opakovaně „přeřekla.“ Touto neuvěřitelnou arogancí a pohrdáním vůči každému s vlastním mozkem se v podrobném článku zabývá nikoliv konzervativní žurnalista Frank Rich (Hillary’s St.Patrick’s Day Massacre, The New York Times, 30. 3. 2008).

V této souvislosti je pak obtížné z mysli vypudit onen proslulý Broderův zákon, formulovaný váženým veteránem novinářem Davidem Broderem, že úřad prezidenta USA je natolik nemožně obtížný, že o něj může mít zájem jen osoba mentálně narušená, což by ji mělo automaticky diskvalifikovat.