Červen 2008

Jak to bylo

Eduard Vacek

Moje první setkání s totalitou

Narodil jsem se v roce 1947. Byl to jediný relativně svobodný rok v mém životě, až do přelomového roku 1989. Ani v tomto jediném svobodném roce, který jsem pochopitelně vnímal z pozice kojence, se však ve skutečnosti nejednalo o plnoprávnou svobodu, ale o období, jež bylo již zcela ovládané nadcházející totalitou. Všichni moji předkové z otcovy strany byli přesvědčenými komunisty. Nejvýznamnějším z nich byl můj pradědeček, senátor za socialistickou a později komunistickou stranu. Také jeho dcera, moje babička, stála při vzniku KSČ a byla její zakládající členkou v Hradci Králové. Komunistická idea pokračovala až k mému otci.

Její vliv však velmi slábl ve střetu s životními zkušenostmi otce mé matky, jenž byl obecním policistou a který tuto funkci získal jako trafiku po té, co se vrátil jako legionář z Ruska. Svým politickým profilem byl dědeček sociálním demokratem. Jako malé dítě jsem byl přítomen ideovým střetům tohoto zkušeného muže znalého sovětských poměrů s mým otcem. Když byly rádiem přenášeny soudní procesy se Slánským a dalšími komunisty, dědeček sděloval mému otci nepříjemné myšlenky a nikdy jej neopomněl varovat: „Možná jednou přijde řada i na tebe Edo, a oni tě taky pověsí“. „Proč by mě měli věšet?“ bránil se otec znepokojivým myšlenkám. „Já jsem nikomu nic zlého neučinil.“ „Ani miliony jiných lidí neučinily nic Stalinovi, a přeci je nechal všechny povraždit“, odpovídal dědeček. Slánský byl ještě včera nejmocnějším komunistou a dnes je vyvrhelem strany. Jeho smrt požadují dělníci a zemědělci, pacienti nemocnic i pionýři. Ti všichni budou podepsání na jeho rozsudku smrti.

Komunisté nechtějí vraždit sami, přejí si podělit se o zodpovědnost za vraždy s celým národem a vybízejí jej proto k souhlasu s tím, co činí. Národ po hrozných válečných zkušenostech z války, poválečných zkušenostech s českým gestapismem se jistě rád přidá, protože je vhodné postavit se na stranu vítězů. Je dobré se přidat k těm, kteří odřezávají hlavy a nebýt mezi poraženými, kde řádí rudá trestní justice a kde si smrt vybírá své oběti.

Bolševismus je však velice zákeřný a dovede dokonale mást všechny ty, kteří mu chtějí uniknout. Sahá taky mezi své stoupence a služebníky a vraždí a postihuje také je. Ano, když se kácí les, létají třísky, je výmyslem a heslem bolševiků. Otec poslouchal nerad svého tchána, zdálo se mu, že je zaujatý proti komunistům, bolševikům zvláště. Dědeček ale vycházel ze svých vlastních zkušeností. Na nekonečných ruských pláních zažil Stalinův hladomor, který kosil bez milosti celé vesnice a zanechával za sebou sta a tisícovky lidských obětí, na svých vojenských výpravách se potkal mnohokrát se smrtí a poznal, že pro bolševismus je zabíjení lidí přirozenou součástí jeho zvrácené politiky. Komunisté v Československu však tyto mrtvé nechtěli vidět. Vytěsňovali ze svých myslí a srdcí všechno, co nesouhlasilo s jejich představami o zemi, kde zítra již znamenalo včera. Zprávy, které přicházely z SSSR, považovali za nenávistnou protisovětskou propagandu. Ti fanatičtější z nich však neváhali přinést novým myšlenkám oběti, samozřejmě nikoli vlastní. Prodrali se do svazáckých a stranických funkcí a rozhodovali o tom, koho je třeba odněkud vyloučit, zavrhnout a zavřít.

Tak se naplnil pojem stranickost, ve svém původním významu. Ano, tito lidé stranili tomu, co si osvojili a oblíbili ve svých srdcích, protože stranili tomu, co bylo podle jejich přesvědčení pro stranu a tím i pro ně samotné výhodné, neboť spojili své osudy s politikou strany. Mnoho z nich se připojilo zcela vědomě a odpovědně k programu ideového a fyzického ničení vnitřního i vnějšího nepřítele, tak jak jim to naplánovali jejich vedoucí straničtí funkcionáři. Byl to skutečný boj, boj na život a na smrt s veškerým arzenálem bojových prostředků, jaké jsou po staletí používány v kmenových, národních, ideových a občanských válkách. Byl to nesmiřitelný sociální konflikt, který měl směřovat k poražení a vyhlazení odpůrců a nepřátel. Záleželo pouze na tom, koho stranické vedení označí za nepřítele a stranicko-mocenský mechanismus také i jejich prostřednictvím dokončil své zhoubné dílo.

Poslouchal jsem zaujatě hádky svého otce s dědečkem, než mě babička odvedla za ruku pryč, abych z toho neměl zlé spaní. Byla toho názoru, že se nemají dospělí před dětmi hádat. Pamatuji se, že na pozadí těchto diskusí ječel z rádia doktor Urválek hystericky svá obvinění. Citlivě jsem vnímal vzrušené hlasy soudruhů i hlasu ulice a má dětská duše byla zcela zmatená. Dítě touží po jednotě a harmonii, ale já jsem byl vystaven disharmonii z konfliktu mezi autoritou svého otce a dědečka a celé společnosti, která dštila negativní a nenávistné emoce.

Dědeček byl pro mne velice přitažlivou osobností. Měl černou vojenskou truhlu naplněnou tlustými knihami. Ve vzácných chvílích vyňal některou z nich a ukazoval mi fotografie vojáků s bajonety, seřazených před vagonem stojícího vlaku. Někteří vojáci měli vysoké chlupaté čepice a vážně hleděli do objektivu kamery. Dědeček mi ukázal jednoho z nich. To jsem já, pravil hrdě. Dědečka postihla osobní tragédie. Onemocněl rakovinou prostaty a pro nepřekonatelnou bolest se na dvorku zastřelil ze služební pistole dvěma ranami do hlavy.

Totalita a její vliv prostřednictvím příbuzných a školy

Otec spolu se svou matkou byly nadále osobami, které ovlivňovaly moji hodnotovou a politickou orientaci. Jejich působení bylo také posilováno vlivem školy, která prostřednictvím svých aktivních učitelů prosazovala stalinistickou hodnotovou orientaci. Přesto však na mne škola nepůsobila hodnověrně. Pamatuji se, že prestiž školy utrpěla především tím, že nás učitelé nutili začerňovat části textu či celé pasáže v učebnicích. Příčilo se mi to ze dvou důvodů. Jako dítě jsem byl vedený k tomu, že se do knih nesmí nic kreslit a nijak je poškozovat špatným zacházením. Začerňování pasáží bylo z tohoto důvodu barbarské.

Druhým důvodem, který jsem si začal uvědomovat sice pozvolna, ale s o to větší intenzitou a který se odvíjel od dřívějších konfliktů mezi otcem a dědečkem byl konflikt mezi pravdou a nepravdou, zdravým rozumem a fanatismem. Dědečkova prožitá zkušenost vážila v mých očích víc, než otcův fanatismus. Dialektika existencionalismu, či možnost existence několika vyvážených tzv. paralelních pravd byla pro mé myšlení a vnitřní cit pro spravedlnost nemyslitelná. V době mého dopívání mi otec nosil odněkud domů ke čtení sovětské válečné autory, od nichž jsem se naučil nenávidět válku a násilí. Z pozůstalosti po dědečkovi jsem si zase půjčoval knihy, které vypovídaly o historických zkušenostech z jiných období. Ve dvanácti letech jsem přečetl celého Sienkiewicze, a řadu knih z tzv. obrozenců. Byly to vesměs tlusté a rozvláčné knihy, které mě učily trpělivosti. Četl jsem pod dekou, ve svitu baterky, když mě matka zahnala spát. Začal jsem tušit a vnímat základní poznatky geneze lidské společnosti. Její konfliktnost a neuspořádanost, všudypřítomnost násilí a nespravedlnosti a malou schopnost lidstva úspěšně řešit své konflikty a problémy. Tyto zkušenosti mi nepřidaly na klidu.

Zatímco o mém negativním postoji k tzv. fašismu (spíše nacismu) nemohlo být pochyb, neboť jsem byl průběžně seznamován s nespočtem válečných dokumentů, filmů, propagačního materiálu a knih, které byly nezpochybnitelnou argumentací, v případě komunistické totality to bylo nesporně složitější. Musím říci, že dědečkovy názory položily základ mému přesvědčení a významně ovlivnily můj záporný postoj k sovětské totalitě, která zamořila společnost na mnoho let. Podvědomě jsem si vytvořil vnitřní hodnotový systém a ukládal v sobě vše, co mne ovlivnilo a co se mě v této věci dotklo. Byly to schůzky mého otce se soudruhy, kde se řešily závažné etické a mravní problémy doby. Byl jsem zvědavý a sledoval záležitosti, které byly intimními zpověďmi, vyjádřením pochybností, hledáním pravdy a nakonec přizpůsobení se stranické kázni, včetně disciplinovaných návratů k názoru vedení KSČ, jako jediné možné reakci. Nikdo si nepřál být renegátem, nepřítelem strany, upadnout v nemilost a přijít o obživu, případně být postižen. Tito lidé prožívali před mou dětskou duší svá rozpolcení osobnosti, svá lidská selhání, své osobní tragédie. Vnímal jsem to všechno velice silně a pociťoval totalitu jako cizí a nepřátelský prvek, který ničí lidskou individualitu a nutí lidi myslet si a činit věci, se kterými nejsou vnitřně srozuměni. Samozřejmě, to všechno za výhody, které strana svým členům poskytuje.

Po mnoha letech jsem se snažil na toto téma s otcem promluvit. Nepamatoval se na to, všechno buď zapřel, nebo vytěsnil ze svých vzpomínek. Nevěděl nic o zvěrstvech stalinismu, slepě věřil vedení strany a neměl žádné výčitky svědomí. Jak je možné, že si má dětská paměť tyto věci uchovala v tak ostrých obrazech? Byl můj otec spoluviníkem, nebo obětí doby?

Vpád spřátelených vojsk do republiky v roce 1968

Další významnou etapou ovlivňující můj postoj k totalitní moci byl rok 1968. Vpád vojsk Varšavské smlouvy a okupace Československa sovětskými vojsky, dobrovolná smrt Jana Palacha, který se upálil na Václavském náměstí na protest proti nastupující normalizaci. Toto období mne zastihlo při základní vojenské prezenční službě v Chebu. Velitelství západního okruhu bylo zpočátku nakloněné bojovat proti agresorovi, ale v armádě brzy převážil vliv Svobodova komunistického vedení, a armáda, tak jako mnohokrát předtím, rezignovala na obranu své vlasti. Byl jsem tehdy velmi ovlivněn skupinou spisovatelů kolem Literárních novin a listů, jako voják jsem podepsal 2000 slov a můj postoj vůči totalitě se upevnil. Komunisté počali ve společnosti upevňovat svoji moc velmi brutálním a nevybíravým způsobem. Rozhodli se prověřit a ponížit celý národ, respektive všechny osoby, které ve společnosti zastávaly nějaké významnější postavení. Ideové prověrky měly eliminovat ideové nepřátele a zbavit je jejich vlivu na společnost. Tisíce osob, které nebyly prostřednictvím komunistických komisařů prověřeny, musely opustit svá zaměstnání a nastoupily na nekvalifikovaná místa ve výrobě. V této etapě došlo k nejvýznamnějšímu zlomu v oblasti morálky a etiky v poválečné době.

Z této doby se datuje můj druhý interní konflikt s mým otcem. Po svém návratu do civilního života jsem se rozhodl k emigraci. Pohrdal jsem národem, který se tak snadno a bez odporu nechal zglajchšaltovat. Cítil jsem ohromnou propast mezi obětí Jana Palacha a lidem, který jeho oběti nebyl hoden. Bolela mne zrada kulturních a intelektuálních elit, které se sklonily před mocí a přijaly bezvýhradně její diktát. Byl to konec, v jistém ohledu úplné odumření víry v budoucnost. Byl jsem stoprocentně přesvědčený, že toto území je místem duchů a rozhodl jsem se proto co nejrychleji odejít. Otec prožíval toto období s napětím, měl strach o svoji politickou pozici. Když jsem mu oznámil, že jsem připraven k emigraci, téměř se zhroutil. Vysvětloval mi, že pokud odejdu, bude vyhozen ze svého místa, které zastával bez odpovídající kvalifikace jako člen strany. Nedovedl si vůbec představit, že se vrátí k profesi ofsetového mistra do tiskárny, k profesi, kterou dříve tak miloval. Jednoznačně spojil mé rozhodnutí se svým vlastním osudem a činil mne zodpovědným za budoucí pohromu rodiny, pokud skutečně odejdu. Byl jsem citově vydírán. Podlehl jsem jeho tlaku a zůstal jsem, odstěhoval jsem se ale od rodiny do Prahy do dělnického prostředí vysočanské ubytovny.

Při svých sporadických návštěvách rodiny jsem byl konfrontován se zkušeností přátel svého otce, kteří byli při prověrkách postupně vyhazováni a s pomocí alkoholu spolu s otcem probírali svoji situaci. Pamatuji se na vysoce postaveného policistu, který plačtivě naříkal a stěžoval si na nespravedlnost. Vzpomínal na své někdejší služby straně v padesátých letech, kdy vpašovával vybraným lidem do bytů různé předměty, aby mohli být zatčeni a odsouzeni. „A oni mě teď vyhodili, Edo“. Čekal jsem, že můj otec odsoudí jeho dřívější špatnost a řekne mu, že ho jen v mírné podobě dohnal osud, který připravoval jiným. Že by měl tuto ránu osudu chápat jako revanš za svou dřívější špatnost. Nestalo se tak, a já jsem si uvědomil, že je otec součástí totality, která decimovala zemi.

Netrvalo dlouho, a také on poznal na vlastní kůži krutost svých vlastních soudruhů, když přišel o místo. Nebylo to proto, že by odsoudil vpád spřátelených armád, jak bych to od něj byl očekával, ale z nějakých interních stranických důvodů, nejspíš proto, že měl na jeho místo zálusk někdo z mocných. Nelitoval jsem ho a připomenul jsem mu, že jsem neemigroval ze země kvůli jeho kariéře, která byla nyní minulostí. Řekl mi jen, že jsem měl jít, byl jen smutným generálem po prohrané bitvě. Pokud bych ale tehdy skutečně odešel, činil by mne až do své smrti odpovědného za svůj politický pád.

Otec se již nikdy z této rány nevzpamatoval a odešel do invalidního důchodu, byl to zlomený člověk. Na jeho osudu jsem si uvědomil hloubku tragédie v komunismus věřící slušné straníky. Mohu to takto říci, neboť jsem přesvědčený o tom, že můj otec nikomu osobně neublížil. Byl jen malou součástí totality, která mrzačila svět.

Vina a nevina z mého pohledu

Mezi členy strany nebyli a nejsou úplně nevinní. Nejčastěji jsou komunisté spoluviníky i oběťmi současně. Každý jednotlivý člen totalitní organizace, jakou byla KSČ, nese svůj podíl viny na mnohaletém marasmu, bez ohledu na to, zda si svou vinu přizná a nebo, zda svoji minulost vytěsní ze svého svědomí, zamlčí ji a zaretušuje v představě, že nebude vzpomenuta a odhalena. Ti dogmatičtí ovšem vytrvají ve svém omylu až do samotného konce. Toto můj otec a mnozí další členové strany sloužící myšlence bolševismu odmítali pochopit, neboť jim jejich věc připadala svatá. V případě mého otce šlo také i o jakousi rodovou posloupnost, o světlo, předávané z generace na generaci. S vyznávanou ideou se samozřejmě pojila současně i jejich osobní, politická a profesní kariéra. Tyto motivační vlivy nebyly nevýznamné.

Rychlý kariérní růst členů politické strany byl a dosud je závislý na politické podpoře, která odvozuje svůj vliv od míry moci, kterou strana disponuje. Stranictví vytváří ze svého principu korupční a zároveň manipulativní prostředí, vyžadující disciplinu a kázeň.

Stranickost je přirozenou součástí lidské povahy. Člověk si něco oblíbí, straní tomu, na druhé straně je proti něčemu. Sdružování jednosměrně vyhraněných osob je principem stranictví. Stranictví samo o sobě není pozitivní ani negativní, neboť je neutrální. Je to jen pouhé seskupení osob, kteří sledují společné cíle. Pokud však tomuto společenství chybí etika a morálka, nebo pokud společně vyznávají zvrácené hodnoty nebo dokonce pěstují myšlenky, mající negativní tvořivý potenciál, pak může jít o společenství osob (stranu), které mohou obecně škodit. To je právě případ strany nacionálně socialistické a komunistické, neboť v obou případech šlo zjevně o veřejně proklamované teze, které si kladly za cíl zničení dosavadního společenského řádu, metodami využití státního násilí jako prostředku k dosažení politických a mocenských cílů.

Vyhubení nepřátel a zničení jejich rodin bylo z pohledu straníků jen malou daní za všeobecně prospěšný cíl. Teze deklarující společenské násilí byly zjevnou součástí jejich politických programů a nebyly proto neznámé. Pokud do takového společenského uskupení (politické strany) vstupuje svobodná osoba dobrovolně, tj. z vlastní vůle, stává se automaticky spoluviníkem na tom, jakým způsobem bude politika strany realizována. V případě míry viny jde o podíl moci a vlivu, kterým dotyčná osoba ve struktuře poltické strany disponuje.

Podíl na vině však nenesou pouze členové totalitní strany, ale elity státu, který umožní existenci a veřejné působení takových politických stran a poskytne jim legitimní a legální podporu.

Získávání vlastních zkušeností

Po odchodu od rodiny jsem prošel vším, co mohl komunistický režim nabídnout lidem na společenské periférii. Byla to skutečná bída a marasmus společnosti. Žil jsem v nedůstojných a primitivních podmínkách pražských dělnických ubytoven Vojenských staveb ve Vysočanech a poznal jsem, jak je to s dělnickou třídou, kterou se politický režim zaštiťoval, ve skutečnosti. Byla to hluboce třídní společnost, kde lidé na jejím okraji neměli žádnou možnost překonat své společenské postavení, které bylo stejně bídné jako postavení jejich souputníků kdekoli v kapitalismu. Kapitalismus byl ovšem pro tyto nelítostné postoje kritizován „pokrokovější společností.“ Byl jsem vykořisťován, pracoval jsem v podmínkách, které neodpovídaly žádným normám, a nakonec jsem byl oloupen o příslib bytu a nenašel nikde dovolání. Nakonec jsem bydlel spolu s manželkou ve zdevastovaném zámku ve Zdibech u Prahy, v podmínkách, jako nyní bydlí někteří tzv. bezdomovci. Já i moje manželka jsme ale oba pracovali a neměli jsme žádné konflikty s lidmi, ani se stávající mocí.

Když jsem odjel s představou lepšího života do pohraničí, setkal jsem se zde s neuvěřitelnou arogancí a zneužíváním moci lidmi, kteří byli komunisty. V Teplicích jsem byl v lednu v nejhorších mrazech spolu se svoji manželkou přinucen obývat opuštěný betonový bunkr, ačkoli jsem pracoval v okresním podniku bytového hospodářství. Bytová komise neměla zájem na řešení mého problému, ačkoli ve městě byly stovky opuštěných a mnoho let nevyužívaných bytů. Poznal jsem nelítostný a krutý komunismus na vlastní kůži. V nejhlubší beznaději mi pomohli Svědkové Jehovovi, kteří mi pomohli opravit deset let neobývaný byt. I tento prostor, který jsem nelegálně s manželkou obsadil, byl příčinou konfliktu s ředitelem okresního bytového podniku, jehož jsem byl zaměstnancem. Nikdo mi nic nemusí vyprávět o tom, co je komunismus, jaké má sociální cítění s lidmi. Jsou to mé osobní zkušenosti, které zcela vymezily můj postoj k totalitnímu režimu. Není možné, aby byl jiný, než je, totiž zcela negativní. Samozřejmě nešlo jen o základní fyziologické životní potřeby, které v hierarchii Maslowovy teorie hodnot tvoří základní existenční stupeň, tj. potřeba přístřeší, přežití, jídla a pití.

Po celou dobu své anabáze osmdesátými léty minulého století jsem pociťoval také i újmu v oblasti kulturní. Normalizační husákovské vedení vyplenilo všechna knižní nakladatelství, vydavatelství a veškeré kulturní instituce. Všude dosadilo své ideologické strážce, kteří dbali na to, aby vznikl monopol bolševických myšlenek. Během několika měsíců po invazi tzv. spřátelených vojsk vymizely z pultů obchodů a knihoven publikace obsahující jiné než komunistické myšlenky, které nerozvíjely demagogické učení Leninovo a jiných bolševiků. Z distribuce zmizely kvalitní filmy, galerie výtvarného umění ovládl socialistický realismus. Opět bylo možné všude vidět vzdělané, ale všehoschopné služebníky politického režimu, ochotné plnit jeho vůli. Totalita rozprostřela svůj banalizující všudypřítomný vliv na všechny oblasti života a neponechala nic nahodilosti nebo náhodě.

Nová naděje prostřednictvím Charty 77

Světlým bodem této etapy bylo několik desítek neohrožených hlasů Charty 77. Nejprve jsem chtěl tento dokument také podepsat, neboť jsem s ním vnitřně souhlasil. Byl jsem však starším sboru Svědků Jehovových a tato pozice vyžadovala úplnou apolitičnost. Později, po mém odchodu z církve z důvodů nekonformních postojů, jsem však již svůj podpis pod Chartu 77 nepřipojil. Důvodem byla, na můj vkus, přílišná názorová a ideová různorodost tohoto společenství. Zcela zde chyběli ti skuteční odpůrci režimu z padesátých let a jejich rodinní příslušníci. Mnozí z nich byli popraveni v politických procesech, další strávili ve věznicích dlouhá desetiletí. Byli tu naopak hojně zastoupeni bývalí aktivní svazáci a komunisté, kteří přišli o své stranické posty zejména ve stranických čistkách. Někteří členové Charty 77 působili v padesátých letech jako ideoví nepřátelé těchto skutečných odpůrců komunismu. Přesto jsem našel osobní vztah k některým členům Charty 77, zejména k těm mladším, kteří neměli s excesy v padesátých letech nic společného.

Politický režim zaregistroval mé kontakty poměrně rychle. Byl jsem StB občas odchycen na ulici, nebo si pro mne přijížděli do zaměstnání a odváželi do své úřadovny. V rozhovorech jsem byl varován a zastrašován před svými kontakty. V případě zátahu na neoficiální undergroundový časopis Vokno, do kterého jsem občas přispíval, mi byla provedena domovní prohlídka. Patafyzické kolegium, jehož jsem byl členem, vydávalo pro osobní potřebu svůj sborník (10ks). Několik čísel toho sborníku si policisté při prohlídce odvezli. Později jsem byl jako jeho šéfredaktor zatčen a odsouzen k 12 měsícům do vězení, za „zjevnou neúctu ke společnosti, které jsem se měl dopustit tím, že jsem na veřejném místě (tiskem) zesměšňoval budovatelské úsilí pracujícího lidu“. Stal jsem se zřejmě jediným patafyzikem na světě, odsouzeným za svoji protistátní činnost. Po svém propuštění z vězení jsem se stýkal pouze s lidmi, kteří byli v nemilosti režimu.

Původně jsem nebyl žádným aktivním odpůrcem politického režimu, jen jsem mu odmítl prokazovat akt uctívání a také jsem nerespektoval jeho rituály. Právě toto mi bylo vytýkáno při vyšetřování jako pýcha a škodlivý intelektualismus. Tzv. reálný socialismus pro mne nikdy nepředstavoval vrchol usilování lidstva a nikdy jsem neměl sebemenší důvod, abych jej velebil nebo podporoval. Žil jsem vedle něj a uprostřed něj a přece nebyl jeho součástí. Nebyl jsem ani jednou u voleb, nečetl jsem noviny a nezajímal se o budovatelské úsilí pracujícího lidu. Registroval jsem pouze křeče a hysterii tohoto podivného společenského řádu a ve svém nevýznamném díle je podroboval persifláži, mystifikaci a komické dehonestaci. Přetvářel jsem je tak, že jsem odhaloval jejich skrytou komičnost a prostřednictvím patafyzických technik je proměňoval do přijatelné formy.

Konflikty se státní bezpečností byly tedy především důsledkem mých nekonformních postojů, ale také psaní povídek, a různých textů, které byly přepisovány a kolovaly v nemnohých opisech. Jako výtvarník jsem se také účastnil na mnoha nepovolených akcích, pořádaných kulturními aktivitami Charty 77 a byl jsem dopisovatelem několika nezávislých revuí. Byl to uzavřený kruh, neboť mé problémy s totalitním režimem se nemohly neprojevit v mé literární a výtvarné tvorbě.

Zhroucení totality

Konec totalitního systému mne zastihl připraveného. Měl jsem za sebou několik účastí na nepovolených shromážděních, nezákonná zadržení státní bezpečností, připojil jsem svůj podpis pod rezoluci Hnutí za občanskou svobodu, podával jsem zprávy rozhlasové stanici RFE o ekologických demonstracích v Teplicích. Moje postoje byly po mnoho desítek let neměnné, neměl jsem za sebou žádné ideové přemety a neměl jsem důvod se stydět za svoji minulost, neboť jsem žil celý život v souladu se svým svědomím. Ihned po vzniku Občanského fóra jsem se aktivně zapojil do jeho vedení a v prvních svobodných volbách jsem byl zvolen jako poslanec do České národní rady. Zde jsem se stal místopředsedou výboru pro právní ochranu a bezpečnost a přijal funkci předsedy komise pro vězeňství. Bylo to období, kdy jsem zcela odložil své soukromé zájmy a věnoval se naplno společenským a politickým záležitostem. Nabyl jsem pocitu, že je třeba přispět svým dílem k zásadním společenským změnám. Téměř veškerý čas jsem věnoval rozsáhlým změnám ve filozofii a poslání vězeňství, byl jsem jmenován ministrem spravedlnosti jako vedoucí komise pro prověrky příslušníků SNV, o víkendech jsem navštěvoval věznice, kde z podnětu starých odstupujících kádrů SNV vznikaly vzpoury a byl rozdmycháván neklid mezi vězni. Spolu s dalšími členy komise pro vězeňství a ve spolupráci s vedením Vězeňské služby se podařilo všechny tyto problémy zvládnout a prosadit modernizaci vězeňství, které přijalo příslušnou legislativu dle OSN a Rady Evropy.

Již brzy po pádu totality jsem však byl konfrontován s projevy nové moci, které v sobě měly nést zárodky budoucího selhání nadějí. V prvé řadě šlo o obrovské majetkové přesuny, které se vymkly kontrole státu. Byly zrušeny zákony, které chránily státní socialistický majetek před jeho rozkradením, aniž byly přijaté adekvátní odpovídající zákony, které byly potřebné pro nové poměry. Únor 1948 se svým znárodněním privátního majetku se opakoval ve své obrácené podobě. Někteří jednotlivci využili oba historické zlomy ke svému opakovanému obohacení. Majetek státu opětovně převzali a zprivatizovali komunisté ve funkcích ředitelů a náměstků bývalých státních podniků. Vedoucí funkcionáři KSČ se přelili do ekonomické sféry a upevnili svoji moc jejím prostřednictvím. Poslanci ČNR byli obelstěni ministrem spravedlnosti a odsouhlasili do doživotních funkcí soudce, kteří se podíleli na upevňování moci KSČ, odsuzováním odpůrců režimu. Politické strany neučinily opatření ke své očistě a do svých vedoucích funkcí jmenovaly bývalé členy KSČ. Komunistická strana a její členové se stali v této zemi hájenými a chráněnými. Generální prokurátor odmítl stíhat trestné činy spáchané v době komunistické éry s poukazem, že by šlo o nepřípustnou legislativní retroaktivitu, pokud šlo o porušení i tehdy platných právních norem, pak tyto činy byly promlčené. Díky všem těmto a dalším selháním nové státní moci, která však stále byla v rukách komunistů, došlo k mravním a etickým důsledkům, které přinesly obrovské morální škody. Tyto škody podle mého názoru zcela vyrovnají zisk, který přinesl pád totalitarismu.

Selhání nového systému

V čem nový demokratický systém selhal především? Jednoznačně musí být řečeno, že v morálce a etice. Nový systém přinesl svobodu a otevřel takřka neomezený prostor pro nemravné a nemorální osoby. Potvrdil také demokratický charakter zločinné komunistické strany. Zřejmě největší škody po pádu totalitarismu způsobily amorální elity. Díky odbornosti a vysoké kvalifikaci jsou škody způsobené elitami nesmírně rozsáhlé. Jde o poškození v oblasti ekonomické a morální. Takřka veškerý dřívější státní majetek se dostal pod jejich moc a nemajetní lidé (kteří jsou týmiž dřívějšími nemajetnými lidmi) jsou jejich rukojmí. Tyto elity podporované politickými silami vytvořily v zemi korupční prostředí, kde zcela vládne klientelismus. Státní instituce a úřady zaměstnávají takřka výhradně na rozhodovacích funkcích příbuzné a přátele mocných. Nejžádanější a mnohdy jejich jedinou kvalifikací je loajalita vůči vedení. Vliv komunistické strany byl velmi posílen tím, že došlo k úspěšné změně její strategie. Touto strategií byla infiltrace jejích dřívějších členů do jiných politických stran. Paradoxem zůstává, že se během velmi krátké doby na území Česka vytvořila třídní společnost, proti které tito lidé prostřednictvím své ideologie tak usilovně bojovali. Komunistická strana je nyní tzv. demokratickou stranou, aniž by cokoli změnila na své dosavadní praxi. Její orientace je patrná především od jejího III. sjezdu, který se konal dne 26. června 1993, kde jednoznačně potvrdila své stalinistické pozice tím, že se oddělila od stoupenců tzv. demokratické levice. Poslanci KSČ zastupují českou republiku dokonce i v Evropském parlamentu.

Nikdo v západní Evropě si nedovede představit, že by v berlínském Bundestagu zasedali poslanci nacionálně socialistické strany, která by spojovala svoji ideologii s Adolfem Hitlerem a dalšími nacistickými zločinci. V České republice je možné se hlásit k hromadným vrahům, jako byli V. I. Lenin, J. V. Stalin, nebo místní Klement Gottwald a další. Je to legální a legitimní.

Demokratický režim v České republice není plnohodnotným demokratickým systém, je pouhou tzv. demokraturou, která je mezistupněm mezi totalitou a demokracií. Právě proto stále usiluje o vytvoření tzv. tlusté čáry za minulostí. Podle některých vysokých politických činitelů má být vytvořen bod nula a má být odhlédnuto od historické paměti. Některé tendence na úrovni ministerstva školství dosahují dokonce vážných pokusů o zrušení dějepisu na školách a jeho nahrazení jiným předmětem. Paměť národa patří mezi jeho nejcennější poznatky. Často bývá vykoupená krví a lidským utrpením. Právě proto patřily dějinné poznatky mezi pilíře vzdělanosti a naopak v případě totalitních společností mezi nejvážnější pokusy o narušení její homogenity.

Toto jsou otázky, které zajímají mnohé české spisovatele, sám patřím mezi ně. Musím však připustit, že vyřčené nebo napsané slovo ztratilo svůj vliv. Na počátku devalvace či ztráty vlivu slova možná stála věta, kterou vyřkl někdejší prezident Václav Havel. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Tato věta dnes v Česku budí útrpný úsměv. Nebylo totiž řečeno, kdy, jak a co je pro to třeba učinit. Byl to výkřik na poušti bez ozvěny. Na tuto větu nic nenavázalo, zatímco lež a nenávist si vybudovala své silné pozice.

Pozice spisovatele v nové době

Co může pro věc učinit spisovatel? Může si postesknout, že v době bezdějinného ticha ideologického totalitarismu bylo jeho slovo slyšet. Když bylo slovo vyřčeno, národ zpozorněl a o jeho slově přemýšlel. Spisovatel mohl někoho a něco ovlivnit. Ekonomický totalitarismus zašuměl prostor stupiditou všudypřítomné reklamy, politické strany se přidaly svými prolhanými volebními sliby a programy. Literaturu a multimedia zahltily mnohé zábavné proudy a vlivy, šarlatánství a pseudomesiáštví, které vážnou literaturu vytlačují na periférii zájmu čtenářů. Společnosti se nedostává výchovných vzorů, na jejich místa jsou stavěny postavy, které jsou přinejmenším velmi rozporuplné. Příkladem může být politik Edvard Beneš, který přivedl Československo na mnoho desítek let do područí stalinismu.

V době všeobecného rozkladu společnosti chybí moudrá konstruktivní slova. Každé vydavatelství literatury musí být výdělečné, proto literaturu ovlivněnou filozofií a etikou vydává v omezeném nákladu. Možná by mělo vzniknout centrum evropské vzdělanosti, které by mělo uvažovat o podpoře významných národních projektů, které by se zabývaly obnovou tradičních hodnot, případně nápravou místními politiky způsobených škod. Jako příklad mohu uvést publikaci s tématem evropské dějiny, na níž by se podíleli evropští spisovatelé historikové a která by měla statut učebnice dějin ve všech evropských státech. Nadnárodní charakter takových aktivit by mohl kulturně ovlivnit budoucnost.

Odpovědi na otázky

Gustav le Bon ve své knize Psychologie davu poměrně přesně objasňuje odpověď na otázku, jak je možné, že kulturní a civilizované obyvatelstvo střední Evropy podlehlo patologickým kolektivním ideologiím, jakým byly nacismus a bolševismus. Kniha, kterou napsal francouzský sociolog (1841–1931), vyšla poprvé již v roce 1895 a dočkala se mnoha reedicí. I když byla napsána před nástupem bolševismu a nacismu, autor popsal chování davu způsobem, který se s příchodem kolektivních ideologií nijak nezměnil.

„Nejvíce můžeme působit na jedince v davu, dovoláváme-li se slávy, cti, náboženství a vlasti“, tvrdí Gustav le Bon a my můžeme tyto ovlivňující prvky snadno nalézt v základech obou ideologií. Protože davům vsugerované ideje jakéhokoli druhu mohou nabýt převahy jenom tehdy, mají-li velmi prostou podobu a mohou-li si je lidé obrazně představit, nacházíme tuto formu manipulace u obou ideologií. Autor těchto úvah doplňuje svá pozorování zjištěním, že i nejprotichůdnější ideje mohou následovat těsně za sebou. V důsledku toho, se může dav dopustit vnitřně si naprosto odporujících činů, ocitne-li se náhodně pod vlivem některé z různých, v jeho mysli uložených idejí. Naprostý nedostatek kritičnosti mu nedovolí, aby postřehl, jak si odporují.

Tak se v mysli davu mohou velmi snadno spojit vlastní pseudomorální postoje s reakčními tendencemi, s prvky brachiálního násilí, sociální nenávisti i s podlými nemorálními skutky, které nelze za normální situace jakkoliv obhájit, viz například excesy při vyhánění Němců v poválečném roce 1945 v českém pohraničí. V souvislosti s pocity vlastních oprávněných a ospravedlnitelných morálních postojů však dav může přijmout a realizovat libovolné činy bez toho, že by si připouštěl byť i sebemenší možnost, že by mohl být volán za své skutky k odpovědnosti. Dav si může ve svém „svědomí“ odůvodnit prakticky i jakékoli odsouzeníhodné nemorální činy, odporující zásadám lidskosti, zvláště, pokud jsou podepřené vznešenými pojmy, jakými jsou již zmíněné: sláva, čest, náboženství, případně ideologie, vlast.

Ve dvacátém století k těmto pojmům přibyly další: lid, historická nutnost, či nevyhnutelnost. Tyto činy, spáchané často pod vlivem davové psychózy mnohdy odporují zásadám lidskosti i právu. Dav, který tvoří národ, zachází i tak daleko, že si dokonce od svých historiků nechává napsat dějiny tak, aby to odpovídalo jeho vlastní představě o sobě samotném. Totéž platí i o dějinách psaných na politickou objednávku.

Širokou kolektivní podporu nacismu a bolševismu v civilizované Evropě jistě nelze vysvětlit banalizujícím tvrzením „taková byla tehdy doba“. Každá doba je totiž nějaká a každá doba s sebou „něco“ nese. To „něco“ však neospravedlňuje mnohdy zcela zásadní odklon od obecných principů morálky a etiky.

Kdo a v jaké míře je vinen

Podpora zločinných ideologií může být pasivní i aktivní, trpná a činná. Může být rozlišena podle míry vlastního vkladu a aktivity jako individuální vina. Pouhý člen NSDAP může být srovnán s pouhým členem KSČ, člen Hitlerjugend s členem dětské organizace řízené KSČ - Pionýr, atp. Stejné srovnání, co se týče individuálního podílu viny, je možné učinit na úrovni funkcionářské. Čím vyšší funkce, tím větší je také podíl osobní odpovědnosti. Největší odpovědnost nesou vždy elity, které stanoví normy a vzory chování.

Pasivní členové obou zločinných organizací nesou relativně nejnižší podíl viny, pokud se neprokáže, že ideologii z vlastní vůle cílevědomě prosazovali, nebo jí nad rámec svých povinností sloužili. Službou ideologii nad rámec povinností je i udávání či donášení funkcionářům, kteří z hlediska svého postavení mají rozhodovací pravomoci a kteří tak mohou tyto informace zneužít v neprospěch udávaných. Z hlediska osobní odpovědnosti lze do této skupiny zahrnout např. také pisatele a organizátory peticí, které požadovaly pro tzv. zrádce přísnější potrestání a tresty smrti. Jejich vina spočívá v tom, že svojí podporou utvrzovali a ubezpečovali nejvyšší funkcionáře v jejich rozhodnutí dopustit se justičních vražd. Tato rozhodnutí svojí podporou legitimizovali.

„Morální podpora lidu“ patří vždy k realizaci politických vražd i dalších činů proti lidskosti a lidské důstojnosti. Poskytuje vrahům zdání legality a umožňuje jim, aby se odvolávali na tzv. vůli lidu, kterou oni, jako služebníci lidu pouze naplňovali.

Politické strany a spisovatelova odpovědnost

Nezávislý spisovatel má nepsanou povinnost seznamovat průběžně své čtenáře se zákulisím politických stran. Pokud je kvalifikovaným znalcem politické historie a může přinášet historická srovnání, či příklady, jak se politické strany zachovaly v obdobných situacích v minulosti, tím lépe. Spisovatelův čtenář by měl být kvalifikovaným voličem. Měl by něco vědět o strategii politických stran. Například to, že malé politické strany bez podpory velké členské základny a bez stafáže davové podpory nemají možnost se dopouštět násilí. Nepoučený dav vždy inklinuje k vítězům a odvrací se od těch, kteří prohráli. Mezi psychologické triky politických stran před volbami proto patří vytváření klimatu budoucích vítězů.

Pokud chceme se svými čtenáři hovořit o odpovědnosti elit, musíme připustit, že má své kořeny a zdroje ve vedení politických stran (dříve také církví). Politické strany kolem sebe vytvářejí zdání názorové plurality tím, že se dovolávají tzv. široké pluralitní demokracie. Ve skutečnosti je každá strana řízena oligarchicky. Pokud volič volí tu kterou politickou stranu, zjistí, že po volbách už to není strana, která odpovídá jeho přání a představám. Do čela zvolené strany se totiž mohou dostat, a zpravidla také dostávají osoby, které svévolně změní nejen obsah původní smlouvy mezi stranou a voličem (volební program) a které navíc pro svou morální kvalitu nejsou pro voliče přijatelné. Jako ministři se často objevují zasloužilí členové politických stran, kteří vůbec nebyli ve volbách zvoleni. Podvedený volič se může po dalším volebním období pokusit o štěstí s jinou politickou stranou, ovšem se stejným výsledkem. Po pádu totalitarismu byla lidmi všeobecně očekávaná decentralizace a byl očekávaný rozmach občanské společnosti. Státotvorné politické strany však naopak upevnily své pozice a zničily občanskou společnost tím, že jí odebrali finanční prostředky. Ve volebním roce 2006 ukázaly, že mohou vládnout bez ohledu na vůli voličů, bez toho, že by vláda musela nutně získat podporu a důvěru sněmovny a zřejmě i v situaci, kdyby vůbec nebyly zvoleny. Sjednocení politických stran na principu neetičnosti a nemorálnosti však znamená vnitřní rozklad demokratického systému, při zachování zdání demokratického obalu.

Nejde tedy jen o tzv. nerozhodnuté, nebo nerozhodné voliče, jak o nich hovoří politické zpravodajství, ale o skeptiky (bývalé voliče), kteří se již setkali s podvodem, na který zákon nepamatuje žádným paragrafem, ani ustanovením navzdory tomu, že důsledky tohoto druhu podvodu jsou často fatální.

Cesta každé totalitní politické strany k moci je především dlážděna strategií, podvody, úhybnými manévry. Jako vhodné vzory jim při jednání s davem nepochybně poslouží nejen útlá brožura Vladař od Nicóly Machiavelliho nebo Schopenhauerova Eristická dialektika, nýbrž i další osvědčené známé i méně známé formy manipulace. Za touto strastiplnou cestou k moci stojí profesionální stratégové konkrétních politických stran.

Obeznámený a vzdělaný volič by měl hledat a nacházet v předvolebním období zvláště nebezpečné a jemu nepřijatelné osoby v té politické straně, kterou napříště hodlá volit a měl by na ně veřejně poukazovat. Měl by upozornit politickou stanu na nepřijatelnost těchto osob z důvodů principiálně etických. Je totiž velmi pravděpodobné, že po eventuálním volebním vítězství jím volené politické strany se tyto osoby dostanou do významných pozic. Vnitřní struktura a dělba moci uvnitř politických stran bez rozdílu umožňuje získat vedoucí postavení především dravcům a lidem bez skrupulí.

Členská základna strany vždy potřebuje silné vůdce, kteří mohou tuto stranu prosadit v silné konkurenci. Kvalita politické strany je odvislá nejen od znamenitého politického programu, ale především od své schopnosti eliminovat nebezpečné osoby s psychopatickými charakterovými rysy, individua s charakterovými vadami a konečně osoby s kriminální charakteristikou (jde především o kriminalitu bílých límečků), které politické prostředí velmi přitahuje, neboť jej dovedou dokonale využít ke svému prospěchu. Pokud odpovědně zvážíme všechna kritéria, nezbude voličům příliš mnoho prostoru pro jejich zodpovědnou volbu. Poučeni minulými chybami, zradami a selháním stran, které volili dříve (nemluvě o vnitřním politickém mechanismu nazývaného demokratický centralismus, který zavazuje přehlasovanou menšinu, aby se zavázala k prosazování pitomostí, pokud hlasující pitomci převažují), zbývají jen malé nebo nové politické strany. Nové politické strany se ještě nestačily zdiskreditovat, měly by k tomu dostat svoji příležitost několikaletým působením mimo vysokou politiku, protože jejich náhlé vynoření může být předvolebně účelové. Známé malé politické strany (s morálním kreditem) nás však mohou přivést k volebním urnám. Měli bychom jim dát příležitost, aby se díky státnímu příspěvku mohli zkonsolidovat a upevnit svoji členskou základnu. Výchova dobrých politiků je dlouhodobou záležitostí. Jen prostřednictvím této dlouhé cesty mohou získat zkušenosti, vzdělání i morální kredit, který jim dává legitimitu k zastupování širší voličské obce.

Existuje východisko z politického marasmu?

Nedá se říci, že porovnání totalitního systému s jeho nabídkou domnělých jistot vyznívá pro demokracii zcela nepříznivě. Samotný fakt, že jsou obligatorně garantovány základní lidské svobody, patří mezi velmi cenné hodnoty. Totalita může vyvoleným a svým spolupracovníkům poskytnout jisté nadstandardní služby a požitky. Může jim je ale také kdykoli odejmout. Své nepřátele a odpůrce dovede účinně zničit. Na druhé straně ale může být demokracie pouhým obalem, který může obsahovat mnoho totalitních prvků. Je to prostor nejen pro svobodnou diskusi, ale také pro možnost pozitivních změn. Pokud však tento prostor ovládají stoupenci totalitarismu, nebo tzv. řízené demokracie, může být vyloučená jak svobodná diskuse, tak i jakákoli změna směřující k pozitivním změnám.

Není třeba spisovatele – kverulanta rovnou zavřít, stačí mu odebrat možnost slušného zaměstnání. Zatímco v totalitarismu je pronásledovaný spisovatel předmětem obdivu pro své statečné postoje, může nyní nést stigma věčně nespokojeného blázna neschopného uživit svoji rodinu. Ekonomická závislost jej dostane bezpečně na kolena. Orgány státní správy vydávají pro své zaměstnance tzv. etické kodexy, jež jsou spíše kodexem loajality. Jejich překročení vede k hrubému porušení pracovní kázně a zakládá důvod pro okamžité propuštění. V těchto kodexech je vyžadována úcta k vládním a politickým činitelům, respekt ke stávajícímu pořádku. Kverulantem proto může být penzista, invalida s malým, ale pravidelným příjmem nebo někdo, kdo není závislý na finančních zdrojích, jejichž tok ovládají politické strany a jejich prostřednictvím stát, či municipality.

V současném politickém spektru mají své zastoupení zloději, podvodníci, morálně poškození lidé i ti, kteří nadmíru milují majetek a moc. Jen málo politiků však zastupuje slušné poctivé lidi a občanskou společnost. Takové politiky si musíme nejprve vychovat. Když jich bude přibývat, teprve potom může vzniknout slušná liberální občanská politická strana. Nepůjde to však bez trpělivosti, finanční podpory a trvalého zájmu veřejnosti. Občanská veřejnost, která odmítá být davem ve smyslu charakteristiky Gustava le Bona, je společností lidských osobností, jež si zaslouží úctu. Jsou to zodpovědní lidé, vyznavači morálních a etických hodnot. Když se dokáží spojit zločinci, lidé bez skrupulí, morálně defektní, k realizaci svých společensky destrukčních cílů, musí k tomu, aby prosadili své zájmy, najít odvahu i lidé slušní. Možná, že se již nyní můžeme začít zajímat o některou menší, dosud nezdiskreditovanou politickou stranu. V takové straně by na volitelných místech jistě neměli být umístěni lidé s nepřijatelnou minulostí. Dokonce si myslím, že by tato vybraná politická strana ve svých stanovách neměla takovou možnost vůbec připustit.

Má spisovatel vstoupit do politiky? Myslím si, že nikoli. Pokud tak učiní, zatemní svoji mysl a srdce stranictvím. Řada těch, kteří usilují o politickou kariéru, tak činí z vypočítavosti. Sám jsem strávil ve vysoké politice dva roky a zažil dlouhé hodiny vyčerpávající práce, nudného vyjednávání, sporů, konfliktů a jen velmi sporadické vítězství zdravého rozumu.

Tento text byl napsaný jako příspěvek pro projekt Overcoming Dictatorships (Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung e. V. an der Technischen Universität Dresden. Jeho zkrácená verze je součástí mezinárodního sborníku prací evropských autorů „Překonávání diktatur Setkání básníků, umělců a spisovatelů“. Sborník byl představen dne 9. 5. 2008 na univerzitě v italském Tridentu.