Červen 2008

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina

Miroslav Václavek

Desperáti nebyli jen výsadou Divokého západu. U nás jsme jich měli rovněž více než dost. Většinou je obdivujeme a učíme se o nich od dětství jakožto o rodinném stříbru. Jeden z nich nosil palcáty proklatě nízko a je národním hrdinou. Ano na vrchu Vítkov máme jezdeckou sochu věnovanou zloději, násilníkovi a loupežnému vrahovi. Taková věc se může přihodit jenom u nás.

Když se v prosinci roku 1420 v domě bývalého mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína sešli kněží, univerzitní mistři a hejtmani, aby probírali obsah učení Jana Husa byla z toho debata vášnivá. Každý si přišel se svým k Husovu učení. Každý něco podotkl, vyzdvihl nebo rozvíjel. Kromě Jana Žižky. Odpověď, proč tomu tak bylo, je jednoduchá. Jana Žižku zajímalo pouze jediné. Kořist. Náboženským otázkám ani nerozuměl, ani jej nepřitahovaly. Jediné náboženství, které jej přitahovalo, byl zvonivý otčenáš zlaťáků v měšci.

Vstupuje na scénu historie 30. července 1419: „...a Jan Žižka, nejzvláštnější čeledín krále Václavuov, byl při tom smetání konšelském a mordu velikém a neslýchaném". Tolik letopisy o naházení pražských konšelů náboženskými fanatiky z okna Novoměstské radnice na dole nastavená kopí. Tak nám lupič vstoupil do dějin. Jestli při tomto masakru zmizelo i něco obecního zlata, se v letopisech nedovídáme. Ale zadarmo se u nás z oken na kopí nehází. Konšelé byli zcela jistě pro svůj poslední let odlehčeni o mrzký peníz v měšci. O staletí později, v letech rovněž revolučních se k tomu používala zaklínací formule - jménem lidu. Otázky, kdy a kde se Žižka narodil, jsou zahaleny mlhou a domněnkami. Jak se na zločince sluší a patří. Náš národní Jack Rozparovač si rovněž zaslouží nějakou tu mlhu. Za ni se dá toho totiž mnoho schovat. Třeba i Žižkovu kariéru loupežného vraha.

O tom vypráví mezi jinými Popravčí kniha Rožmberská. Výslech jednoho z kumpánů našeho národního hrdiny loupežníka Pivce vypovídá o skvělém charakteru Žižkově. „A na Žižku Jan Holý pravil, že Žižka, Jindřich, a bratr Žižkóv vzěli jsú herynky a že on a Troskovec opověděli pánu a že Žižka sebral vozy a pánu opověděl. A také, že Matěj kupcom vzal zlaté a Žižka zabil páně člověka." To znamená, že Žižka, coby člen tlupy jakéhosi Matěje, krade, na co přijde, a vraždí toho, kdo mu přijde do cesty. Popravčí kniha Rožmberská nám zachovala i jiné z činů udatného reka Žižky. To jak zabil nějakého čeledína, jak se podílel na přepadu mirotických obchodníků, kterým s Karlíkem Míšňanem pobrali zboží kupecké - řečeno slovy tehdejší policie - a uloupili drahně sukna, kteréž odnesli na Jemnici v Moravě. Žižka řádil po celých Jižních Čechách jako černá ruka. Ale všeho dočasu. Roku 1404 zemská hotovost dobývá hrady, jež slouží jako základny zločincům a zajímá padesát lapků, které pověsí. Budějovičtí měšťané si to vyřizují s Matějem a Žižka tuší, že je konec legrace. Stín šibenice se začal dotýkat i jeho. Ale to bychom si nemohli dovolit přijít o takového muže. Naštěstí nám jej král Václav IV. coby svého známého, jenž u jeho dvora od dětství sloužil, ráčil zachovati. Styky jsou styky. Kdo je nemá - visí. Nebo platí daně.

Když po listu budějovickým měšťanům se žádostí o smír se tito zdráhali vzít toho arcilotra na milost, sepsal na hradě Točník alkoholik, král Václav IV. amnestijní list začínající slovy „Věrnému milému", podle něhož smí bývalý psanec Žižka jet kamkoliv, dělat cokoliv a navrací se mu zpět i jeho čest. Něco podobného, jako když omilostnil Václav ale Klaus svého milého Zdeňka Kratochvíla z ODS, který jej před časem vítal květinami a dar sponzorský ráčiti zaslal. Historia magistra vitae.

Žižka tedy mění vzduch. Již mu zde bylo těsno a měl zde stále příliš mnoho nepřátel – těch, které oloupil. Dává se tedy do služeb litevského velkoknížete - dnes se to řeší vstupem do Cizinecké legie - Vladislava II. a 15. června 1410 v bitvě u Grünwaldu prodělává svůj křest válečným ohněm. Odsud si přináší do své příští kariéry vylupovače klášterů a vypalovače měst onen známý palcát ruského původu, kterým ukazuje dodnes směr národu a taktiku používání vozů coby mobilního opevnění. Válečné vystoupení několika tisíc českých žoldnéřů v této bitvě lze nazvat typicky české. Nijaké a zbabělé. Po jejich počátečním ústupu z bitvy, když se situace začala jevit vítěznou, se čeští žoldnéři navrátili na bojiště. Válečná kořist je příliš lákavá. Výuka Žižky v umění válečném započala.

Kdy se Žižka vrátil zpět do Čech, se neví. Vynořuje se historicky až při vyvraždění pražských konšelů, po kterémžto je král Václav IV. šlakem trefen (uchlastal se) a poté se staví do čela husitských vojsk v náboženské válce, která naprosto rozvrátila Čechy a přinesla nezměrná utrpení, bídu a barbarství. Náboženský fanatismus této středověké al-Kaidy jí pod velením Jana Žižky, jenž si ze svých let, kdy se věnoval zločinu, přinesl poznání o tom, jak účinný dokáže být překvapivý útok, zajistil na nějakou dobu pochybnou existenci. Výsledkem byla spálená země vydělená z tehdejší civilizace. Města obrácená v prach a rozvaliny. Rozpad, rozvrat a plenění. Upalování zaživa bylo oblíbenou zábavou husitů. A u toho všeho Jan Žižka, jenž si plnil kapsy. V dnešní době by sdílel celu s Jiřím Kajínkem - i když, třeba by se našlo nějaké ministerstvo po té amnestii. Můžeme se pyšnit - náš nejnárodnější hrdina je vrah odřezaný od šibenice. Zloděj a lupič. Mohou si s Leninem podat ruce.

Ale abych nekončil úplně pesimisticky, jak by se při pohledu na dnešní ČR mohlo lehce stát, musím konstatovat, že poměry se u nás rozhodně zlepšily. Už jsme na prvním místě v Evropě pouze v krádežích. Pokud jde o vraždy - ty desetitisíce umučených Grebeníčky a Falmery jsou už jen historie a statistika. Lepší se to.