Červen 2008

Pusť vsěgda búdět sólnce

Miroslav Václavek

Včera proběhlo bez zájmu médií jedno významné výročí. 15. května 1988, tedy před dvaceti lety začal odsun Rudé armády z Afghánistánu. Komunistická invaze - jedna z řady mnohých agresí a válečných útoků jimiž je lemována existence SSSR - do této země měla důvod v tom, jak se navzájem pobíjeli soudruzi z vládnoucí bratrské prosovětské Lidové demokratické strany Afghánistánu v touze po moci a převrat střídal převrat. Míra trpělivosti vedení země sovětů -především míra trpělivosti vrcholného představitele Brežněva- byla završena když Háfizulláh Amín svrhl a nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího. Sice komunista má být brutální a vrah, ale především vůči třídnímu nepříteli. Ve vlastních řadách smí kácet jen Moskva a ústřední výbor komunistické strany. Diktatura proletariátu má přijít z Kremlu. Nikoliv od Amína. Sovětští parašutisté začali skládat padáky.

Nad Kábulem zavrčely motory pokroku a vrtule zpívala Pochod veselých dětí. Speciální jednotky komunismu se snesly z nebe a zaútočily na prezidentský palác. Jednotka Alfa 27 palác rychle dobyla a obsadila. Háfizulláh Amín ještě téhož dne ochutnal sovětské olovo z hlavní šťastných zítřků, aby jím byl asi natolik otráven a ztěžklý, že se raději odebral do věčných lovišť k věčnému studiu Kapitálu a Poučení z krizového vývoje ve společnosti a straně v roce 1968. Babrak Karmal byl sovětskými hrdlořezy dosazen na jeho místo coby afghánský Gustáv Husák. SSSR bylo slunce, kolem nějž kroužily jeho satelity. Nyní se toto planetárium rozhojnilo o další z prohnilých oběžnic. Svět bez obvyklých zákonů. Vesmír zla a temnoty.

Vpád bolševických hord měl nedozírné následky. Bylo to ukončení desetiletí politického uvolňování v období studené války a znamenalo to zmrazení dohody o odzbrojení SALT II. Desítky zemí včetně USA a mnoha dalších západních mocností se na protest proti válce v Afghánistánu odmítlo účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980. Byl to začátek spuštění závodů ve zbrojení, v nichž SSSR prohrál a zůstal někde v polovině trati. Byly to časy, kdy sovětské rakety s jadernými hlavicemi byly za každým českým keřem. Proti Rudé armádě začali bojovat mudžáhidové. Za Usámu bin ibn Ládina může svět poděkovat SSSR. Ostatně, jaké jiné dítě mohl ten hrůzný rodič přivést na svět. Než zrůdu. Páří-li se smrt s hladem, vzejde mudžáhíd.

V roce 1986 rudý pavouk chycený do vlastní sítě přiznal těžké ztráty a rovněž i to, že povstalci získali „dočasnou převahu". Tahle dosud v dějinách SSSR nevídaná prohlášení měl na svědomí Michail Gorbačov, který v roce 1985 přišel k moci. Ženevské dohody, které v dubnu 1988 podepsali ministři zahraničí Afghánistánu, Pákistánu, SSSR a USA ukončily válku rozpoutanou Rudou armádou. Tyto dohody vstoupily v platnost v květnu 1988, kdy také začal odsun komunistických jednotek ze země.

Účet předložený při placení tohoto kremelského dobrodružství byl závratný. Více než MILION mrtvých civilních obyvatel Afghánistánu. PĚT MILIONŮ uprchlíků do sousedních zemí. Po devíti letech a 51 dnech trvající brutální okupace došlo i na světodějnou armádu osvoboditelku. V Afghánistánu zahynulo 14 454 krasnoarmějců a více než 35 000 jich bylo zraněno a zmrzačeno. Celkem bylo do této války nasazeno 545 000 sovětských vojáků. Vyhrávání dechových armádních hudeb vítajících zpět do vlasti internacionalisty bylo labutí písní komunismu. Komunismus poté chcípl hlady. Sežral sám sebe. Přesto dítě komunismu Taliban ještě stihlo seknout drápy v září 2001 než mu US Army definitivně zatla tipec. Zrůdy mívají tuhý život.