Červen 2008

Češi v zajetí antisemitismu

Zbyněk Vydra

Praha jest antisemitskou, prohlásil během voleb do říšské rady v roce 1897 Eduard Grégr, předák mladočechů, nejsilnější české liberální strany. Byla jeho slova odrazem skutečnosti, nebo jen zbožným přáním? Evropa na konci 19. století zažívala bezprecedentní vzestup antisemitismu, české země nebyly výjimkou. Přesto čeští historikové nevěnovali projevům antisemitismu dostatečnou pozornost, což se snaží napravit Michal Frankl. Jeho fundovaná práce představuje nejen první souhrnný pohled na danou problematiku, ale dívá se na ni nově, nezatížena obvyklým schématem česko-německého soupeření, podle nějž byl český antisemitismus zapříčiněn příklonem Židů k německé kultuře.

Frankl vědomě aplikuje na české poměry dnes již klasickou tezi Shulamit Volkovové o antisemitismu jako „kulturním kódu“, tedy specifické formě kulturní identity sloužící k (sebe)identifikaci přívrženců radikálních forem nacionalismu. Antisemitismus v tomto pojetí znamenal určitý vzorec myšlení a zůstával živý i v situaci, kdy antisemitské politické strany ztrácely veřejnou podporu. Frankl zkoumá český antisemitismus v kontextu vzestupu evropských antisemitských hnutí, což ho vede k ústřední myšlence, že „vliv národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci na vývoj českého antisemitismu by neměl být přeceňován, (...) hrál totiž ve vývoji českého antisemitismu menší roli, než se obecně předpokládá“. Tato teze vychází z úvahy, že antisemitismus vypovídá především o povaze a představách antisemitů, a ne o Židech, Franklovými slovy: „antisemitismus je důsledkem ideologického, politického a sociálního vývoje majoritní společnosti, nikoli reakcí na charakter, jednání a postavení židovské menšiny“.

Jsou Židé také Češi?

Antisemitismus úzce souvisí s asimilací Židů do většinové společnosti, která by nebyla možná bez procesu emancipace, jenž začal ve střední Evropě jako součást osvícenských reforem a trval až do přelomu 60. a 70. let 19. století. Antisemitismus v první polovině 19. století vyplýval především z diskuse mezi liberálními zastánci emancipace a jejími konzervativními odpůrci. Je přitom zřejmé, co liberálové od asimilace očekávali: Židé se zbaví svých negativně vnímaných zvyků a „přestanou ve společnosti existovat jako rozlišitelná skupina“. Jenže od 70. let procházela evropská nacionalistická hnutí procesem radikalizace, jejímiž typickými znaky byla zvýšená netolerance a útočnost, radikální a agresivní propaganda a využívání obrazu nepřítele. V souvislosti s tím docházelo také k vyostření národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci.

S tím se pojila citlivá otázka integrace Židů do českého národa. Pochybnosti o této možnosti vyjadřoval již Karel Havlíček v roce 1846: „Jak mohou Israelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitského.“ Nicméně v polovině 19. století dosud převládala idea politického národa, v němž měly být integrovány různé společenské skupiny na základě individuálního a dobrovolného přihlášení k národnímu celku, a údajná rasová odlišnost „Semitů“ tedy nebyla nepřekonatelnou překážkou. Faktem je, že v českém prostředí byl scénář asimilace reálný díky relativně malému počtu Židů a jejich přináležitosti k městskému obyvatelstvu, většinou ke střední třídě. V polském prostředí panovala jiná situace, a jak píše americký historik Theodor Weeks, již v 60. letech byla asimilace uskutečnitelná pouze v případě jednotlivců. V každém z polských záborů žilo více Židů než v českých zemích, bylo zde rozdílné právní prostředí a odlišná sociální stratifikace, zejména v ruském a rakouském záboru, kde většina Židů žila na venkově.

Od 70. let docházelo k posunu od dosud převládajícího liberalismu k nacionalismu. Ve střední Evropě šlo mimo jiné o reakci na hospodářskou krizi po burzovním krachu roku 1873. Vysvětlení, proč se šířil antisemitismus, však nelze omezit na jednu příčinu. V českém prostředí se sice vyostřoval česko-německý národností konflikt, Frankl ale tvrdí, že „vzestup českého antisemitského hnutí nejen přímo nesouvisel s česko-německým národnostním konfliktem, ale... čeští antisemité dokonce národnostní politiku a diskurs národnostního sporu s Němci... do značné míry odmítali a snažili se redefinovat priority české politiky“. Je-li tento pohled správný, a autor ho opírá o řadu argumentů, znamená to, že „proces vytváření antisemitských ideologií mnohem více souvisel s proměnou konceptu vlastního národa a s posunem k integrálnímu nacionalismu než s vyostřováním národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci v českých zemích“.

Pokud bychom chtěli najít moment, kdy se zrodilo moderní antisemitské hnutí, byl jím rok 1879. V Německu založil Wilhelm Marr Antisemitskou ligu a poprvé použil pojem „antisemitismus“, luteránský pastor Adolf Stöcker vybudoval Křesťansko-sociální dělnickou stranu a konzervativní historik Heinrich von Treitschke vystoupil s programovým heslem Židé jsou naše neštěstí. I pro Shulamit Volkovovou představuje rok 1879 symbolický mezník. Od této chvíle se antisemitismus stal součástí procesu politické mobilizace nižších vrstev. Své oddané stoupence si našel i v Česku. Extrémní proud českého antisemitismu reprezentoval patrně nejvýrazněji Jaromír Hušek, vydávající od roku 1885 noviny České zájmy. Hušek oslovoval poměrně úzkou veřejnost, hýřil však nezdolnou aktivitou - spolupracoval s vídeňskými antisemity, podnikal cesty do zahraničí a zprostředkovával ve svém listu zahraniční antisemitské výtvory. V této nové situaci se Židé stávali společným nepřítelem pro Čechy i Němce a radikální antisemité se snažili dokonce spolupracovat se svými německými a zejména vídeňskými kolegy s cílem dosáhnout smíření rakouských národností na bázi antisemitismu.

Katoličtí antisemité

Nezanedbatelnou roli v šíření antisemitismu sehrál politický katolicismus. Katolický světonázor se v 19. století vymezoval vůči liberalismu a socialismu, tato tendence ještě zesílila po roce 1870, kdy byla faktická moc papeže omezena na Vatikán. Židé byli katolickou propagandou představováni jako exponenti obou rozvratných ideologií, katolické listy burcovaly proti „židovskému nebezpečí“, údajnému židovskému spiknutí a Talmudu. Propaganda proti Židům byla úzce spojena s kampaněmi proti svobodným zednářům. Někteří katoličtí autoři otevřeně odmítali židovskou asimilaci, jak psal August Rohling: „Žid se nikdy nemůže asimilovat... neboť se pouze snaží dosáhnout panství nad křesťanskými národy.“ V českém prostředí můžeme nalézt vrcholného představitele katolického antisemitismu v Rudolfu Vrbovi, knězi, národohospodáři a novináři, který propojil křesťanský antisemitismus, sociálně-ekonomický antisemitismus s populárními zkazkami o mravní zkaženosti Židů, včetně obvinění z páchání rituálních vražd.

Konečné hodnocení postoje katolíků k antisemitismu ale není jednoznačné. Frankl přiznává, že obecně vzato katolická nauka a publicistika odmítala jednoznačně rasismus, v případě antisemitismu ale často používala argumenty typické pro rasové pojetí židovské menšiny. „Katolická propaganda se v podstatě ocitla v pasti vlastního antisemitismu. Barvité popisy židovské odlišnosti, židovské fyziognomie a židovské škodlivosti nutně vyvolávají představu neasimilovatelnosti židovské menšiny... Židé se konverzí mohou stát křesťany, ale nikoli automaticky plnoprávnými členy českého katolického národa.“ Tentýž pohled lze vztáhnout na poměry v polské společnosti. Zde nejdříve katolická církev vystupovala proti „modernímu antisemitismu“ a rasismus odmítala. Postupně, jak se celkově radikalizovalo politické prostředí a vyhrocovaly se sociálněekonomické poměry, přijímala řadu podnětů moderního antisemitismu, stavěla se proti kapitalismu, liberalismu a po roce 1918 také proti bolševismu. Ve vyhrocené veřejné diskusi konce 19. století se dokonce objevovaly názory, že „správný katolík antisemitou být musí“. V tomto duchu také Rudolf Vrba vypracoval před volbami do říšské rady v roce 1897 program křesťanskosociální strany; navrhoval v něm řadu protižidovských diskriminačních opatření, která v mnohém korespondovala s představami německých antisemitů a předznamenávala rasistickou nacistickou politiku.

Ve srovnání s etnickými čistkami a genocidami 20. století vypadají protižidovské pogromy konce 19. století takřka jako nevinné výstřelky skupinek blouznivců. Tehdy se ale jednalo o šokující události, v řadě případů bezprecedentní, s nimiž si státní úřady často nevěděly rady. Násilností nebylo ušetřeno ani Rakousko-Uhersko či Německo; na rozdíl od Ruska, kde úřady často postupovaly vůči veřejnému násilí laxně, státní moc se vždy snažila takovéto excesy razantně potlačit a v zásadě se jí to dařilo.

V českém prostředí byly výbuchy protižidovského násilí spojeny s radikalizací české politiky: na lokální úrovni vyústil politický boj mezi staročechy a mladočechy ve výtržnosti v Kolíně a v Mladé Boleslavi v roce 1892; v obou případech se objevilo také tradiční obvinění z „rituální vraždy“. Samozřejmě nechyběly ani důvody sociální, protižidovské násilnosti se staly doprovodným jevem stávek a dělnických bouří v roce 1899, k velkým škodám na židovském majetku tehdy došlo například v Náchodě. Hospodářské důvody byly tím hlavním, co vyvolalo rolnické útoky na Židy v Haliči v roce 1898. Jednalo se o největší protižidovské nepokoje v 19. století na území celého Rakouska-Uherska.

Hilsnerova aféra

Důležitým momentem v šíření antisemitismu byly volby do říšské rady v roce 1897. Pro vývoj antisemitismu bylo rozhodující zejména posílení sociální demokracie - od 90. let se socialisté stávají pro antisemity nepřítelem číslo jedna. Časově se protisocialistický obrat antisemitských hnutí překrýval s vyostřením národnostního konfliktu po vydání Badeniho jazykových nařízení, který přerostl v parlamentní krizi. Podle Frankla opět důkaz, že „vzestup antisemitismu v české politice v roce 1897 byl vyvolán vnitřním ideologickým pnutím a volebním soubojem uvnitř českého politického tábora, nikoli stupňováním národnostního konfliktu“. Koneckonců, většina Židů v českých zemích se tehdy hlásila k českému národu a české kultuře.

I notoricky známou Hilsnerovu aféru je nutné posuzovat v tomto kontextu. Propukla v roce 1899 a znamenala symbolické vyvrcholení předchozích antisemitských tendencí v české společnosti. Ještě více vyhrotila již tak zjitřené nálady a ukázala, že antisemitismus stihl zapustit kořeny v české politické kultuře. Nicméně lze polemizovat s Franklovým srovnáním hilsneriády s Dreyfusovou aférou, u níž poukazuje na silnější opozici vůči antisemitismu ve Francii než v Česku - Dreyfus byl nakonec rehabilitován, Hilsner nikoli, a Masaryk tedy svůj boj za revizi procesu prohrál. Jenže Dreyfusova aféra zrodila ultrapravicovou Action Française, která zůstala stálicí francouzské scény na příštích čtyřicet let. U hilsneriády podobné dědictví nenalezneme.

Na jedné straně se antisemitismus stal součástí české politické kultury a zůstal v ní přítomen i po celé období první republiky, na druhé straně žádná z tradičních politických stran nepřijala antisemitismus do svého programu. Grégrovo prohlášení o „antisemitské Praze“, odrážející vášně volebního boje, platilo pouze částečně. Přesvědčený antisemita na české straně uvažoval obdobně jako jeho německý, francouzský či polský kolega. Pro většinu veřejnosti ale antisemitismus nebyl hlavním tématem, proto také politické strany s ryze antisemitským programem neměly šanci uspět. Stejně jako neuspěly před první světovou válkou jinde v Evropě.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)