Červenec 2008

Stíny horkého léta

Jan Adamec

Před pětapadesáti lety povstali východní Němci. Když v březnu 1953 zemřel Stalin, málokdo si uvědomil, jaký dopad to bude mít nejen na Sovětský svaz, ale také na východní sovětizovanou Evropu, která měla v následujících čtyřech letech prožít velmi bouřlivé období. Stalin byl víc než úspěšným diktátorem – byl symbolem jedné éry, magickým okem, které se vznášelo nad východní Evropou a svíralo ji svojí pro současníky těžko definovatelnou mocí. Jeho fyzická smrt a poněkud nečekané ideologické zatracení v roce 1956 představovaly velký otřes, ne ovšem natolik hluboký, aby zasáhl základy komunistického zřízení.

Nestačilo ovšem jen vyměnit Stalinovy obrazy na úřadech a z knihoven stáhnout jeho spisy. Velký „vožď“ se lidem dostal hluboko pod kůži. Každý komunista se musel zeptat sám sebe – do jaké míry se sovětský rovná stalinistický? Do jaké míry je možné fungování režimu bez klíčových nástrojů Stalinovy doby – masové represe, potlačení demokracie a svobody projevu, kulturní sterility, tuhého státního dirigismu, preference těžkého průmyslu a vytěsnění soukromého zemědělství? A je to vůbec možné? Každý Stalinův nástupce se musel s jeho odkazem nějak vyrovnat – od chruščovovského odsouzení až po brežněvovskou tichou rehabilitaci.

Vůdci na koberci

Jako první povolilo pnutí překvapivě v Československu. Nepokoje ovšem nesouvisely se Stalinovou smrtí, ale s měnovou reformou, která ze dne na den udělala z těžce naspořených peněz střední třídy cáry papíru. Nejdramatičtější střetnutí s mocí nastalo v Plzni podle scénáře, který se opakoval o pár dní později v Berlíně, ale také v roce 1956 v Poznani – byla zastavena práce, dělníci vyšli do ulic a obsadili správní a mocenská centra, soudy, policejní stanice, stranické sekretariáty. Provolávala se radikální hesla, ničily se úřední záznamy, pálily symboly režimu. Jednodenní protest byl rychle zpacifikován, ale pro režim z něj vyplynulo důležité varování. Od té doby pravidelně a chytře vylepšoval „společenskou smlouvu“ s lidem tu snižováním cen, tu zase zvyšováním příplatků nebo penzí. KSČ se tak podařilo výrazně utlumit nespokojenost obyvatel a zabránit další vlně protestů, která východní Evropu zaplavila o tři roky později.

V době, kdy československá StB zatýkala plzeňské odvážlivce, byli pozváni na kobereček do Moskvy soudruzi z NDR Ulbricht a Grotewohl. A nestačili se divit. Nejagilnější Stalinovi nástupci Malenkov a Berija s přirozenou „grácií“ východních despotů zkritizovali jejich politiku, která podle nich měla za následek masovou emigraci: od ledna 1951 do dubna 1953 totiž opustilo východoněmecký protektorát téměř půl milionu lidí, jen za první měsíce roku 1953 to bylo více než 120 000 osob.

O mnoho lépe nedopadla ani maďarská delegace, která si do Moskvy přijela pro rady o pár dní později. Sebevědomý vůdce maďarských komunistů Rákosi si navíc od Beriji musel vyslechnout několik antisemitských vtípků. Klíčové ovšem bylo, že v maďarském případě došlo k důležité změně – na post premiéra nastoupil neokoukaný Imre Nagy, budoucí „náhodný“ mučedník revoluce v roce 1956. S ním se mohli frustrovaní Maďaři alespoň identifikovat jako s příslibem změny a uvolnění poměrů.

S tvrdohlavým stalinistou Ulbrichtem to šlo hůře. Po svém návratu z Moskvy sice vyhlásil tzv. nový kurz, politiku zmírnění nejhorších projevů soudní zvůle a perzekuce, podepřenou zvýšenými příděly a amnestií pro uprchlíky, neměl však tolik předvídavosti (a ani dostatek materiálních zdrojů), aby si východní Němce po plzeňské lekci naklonil většími ústupky. Místo toho trval na nedávném zvýšení pracovních norem. Pohár trpělivosti přetekl a dělníci, opora východoněmeckých komunistů, vyšli do ulic.

Německo na nohou

Ráno 17. června se na Straussberger Platz shromáždilo 10 000 lidí, většinou dělníků; některým právě skončila noční směna, jiní odmítli nastoupit na tu ranní. V jedenáct hodin už ve východním Berlíně demonstrovalo 150 000 lidí, došlo k prvním střetům mezi demonstranty a policisty, přestaly jezdit autobusy a vlaky. V noci ze 16. na 17. června odjelo duo Ulbricht a Grotewohl na sovětské velitelství v Berlíně na schůzku s vrchním komisařem Semjonovem a velitelem sovětských vojsk v NDR Grečkem, aby se dohodli na řešení situace. Výsledkem pak byly sovětské jednotky na Alexanderplatzu.

Padly první výstřely, demonstranti na oplátku začali útočit na veřejné budovy, úřadovny Stasi a SED. Zároveň již od ranních hodin operativní skupiny Stasi a sovětští vojáci zatýkali demonstranty a jejich vůdce. Sovětské vedení vyhlásilo ve většině měst výjimečný stav. Povstání se šířilo po celé zemi, stávkovalo se a demonstrovalo ve více než 700 větších či menších obcí. Americká rozhlasová stanice RIAS (Radio in American Sector) už nad NDR udělala kříž – podle ní vláda sovětského satelitu přestala fakticky existovat. Zmýlila se – odpor demonstrantů byl brzy zlomen.

O co větší strach měli aparátčíci během dělnických bouří, o to více toužili po pomstě po potlačení nepokojů. Zastupující ministr Stasi Mielke vyzýval své podřízené k energickému zásahu proti – řečeno tehdejším komunistickým žargonem – „provokatérům, sabotérům a jiným elementům“. Povstání mělo již první mučedníky: Willyho Göttlinga, Alfreda Dartsche a Herberta Staucha sovětští vojáci na místě zastřelili (byl vyhlášen výjimečný stav), v Halle byla v souvislosti s nepokoji odsouzena k trestu smrti Erna Dornová. Celkem zahynulo kolem 50 demonstrantů, 40 sovětských vojáků a tři funkcionáři SED, zatčeno bylo 6000 lidí. Dne 21. června byly na zasedání ústředního výboru strany východoněmeckých komunistů události oficiálně prohlášeny za „fašistický puč“.

Berijův pád

Krize v NDR zlomila vaz Berijovi, do té doby nejmocnějšímu muži v Kremlu. Nebyl ovšem sám, kdo se ve Stalinově stínu těšil na vládu. Byl tu tichý úředník Malenkov, Stalinův muž na zahraniční politiku Molotov a konečně okolím podceňovaný tajemník strany Chruščov. Berija jako šéf tajné policie disponoval něčím, co je v totalitním státě velmi cenné – přesnými a pravdivými informacemi. Věděl proto, že Sovětský svaz je na tom v řadě odvětví špatně: lidé nemají dostatek základních potravin a tolik vychvalované zemědělství není schopno je zajistit; výsledky těžkého průmyslu jsou sice imponující, ale pouze na úkor průmyslu spotřebního a za cenu velkého materiálního plýtvání; Rudá armáda sice disponuje odstrašující konvenční a od roku 1949 i jadernou silou, ale ve schopnosti zasáhnout USA strategickými bombardéry či raketami je SSSR na začátku – éra sputniků má teprve přijít; v sovětských gulazích nuceně pracuje přes dva a půl milionu sovětských občanů, největší počet za celou dobu existence lágrů. (Málo se ví, že léto 1953 bylo svědkem dvou velkých vězeňských vzpour v gulazích, proti nimž středoevropské demonstrace byly slabým odvarem – v květnu povstali vězni v Norilsku a tisíc jich za to zaplatilo životem, situace se opakovala téhož roku ve Vorkutě. Na začátku roku 1954 v Kengiru v Kazachstánu povstalci na čtyřicet dní ovládli tábory a porazilo je až masové nasazení tanků a letadel.)

Byl to právě Berija, kdo přišel v květnu 1953 s odvážným a z hlediska SSSR celkem racionálním plánem – nechat sjednotit Německo, a dokonce se vzdát jeho socialistického charakteru výměnou za jeho neutralitu, čímž by se Sovětský svaz zbavil obtížného ekonomicko-politického břemene, a navíc by vystrnadil USA ze západního Německa. Již tehdy panoval vůči tomuto smělému návrhu odpor, definitivně ho však pohřbilo až východoberlínské povstání. Navíc to byla pro Berijovy politické konkurenty vítaná záminka, jak se tohoto mocného muže definitivně zbavit. Dramatické zatčení obávaného Stalinova pacholka 26. června tak ukončilo „sto dní“ tzv. berijovské reformy, jejíž smělost a rozsah mnozí srovnávají s Gorbačovovou perestrojkou.

Berijův pád zachránil Ulbrichta, který se přes veškerou pomoc ze strany Kremlu dostal ihned po povstání do palby svých kritiků ve straně. Když se ale v Kremlu dostal navíc k moci Ulbrichtův přímluvce Molotov, situace se otočila a kritici prvního muže východoněmeckých komunistů byli v průběhu roku ze stranického vedení odstraněni.

Kritický bod

Horké léto roku 1953 ukázalo, že se přes všechny krizové momenty komunistické režimy ve východní Evropě pevně usadily a že k jejich účinné destabilizaci či přímo svržení by bylo potřeba více než jen masové stávky a demonstrace. V roce 1953 vybuchly frustrace, strach a hněv, které se nahromadily během hektické první pětiletky 1948–1953, nicméně nedošlo k důležitým pohybům uvnitř komunistických stran, kde se ještě nestihla vyprofilovat reformní či konzervativní křídla, tak jak se to stalo v Polsku a Maďarsku roku 1956 či v letech 1967–68 v Československu. Pro úspěch povstání také chyběla koordinace nespokojených dělníků s vysokoškolskými studenty a umělci, hlavními vrstvami, které byly schopny artikulovat a do ideologické řeči „překládat“ požadavky společnosti směrem ke komunistickému vedení.

Konečně povstání v Berlíně odhalilo kritický bod, který se pak naplno projevil v letech 1956 či 1968 – bipolární rozdělení bylo již natolik pevné a ustálené, že západní mocnosti, a především USA nebyly ochotny riskovat přímou vojenskou pomoc případným protikomunistickým povstalcům. Sovětské tanky a jaderné zbraně zkrátka již v té době představovaly příliš silný argument. Jako první na to doplatili před 55 lety východní Němci, ještě tragičtější zkušenost pak se slibovanou, leč nereálnou americkou vojenskou pomocí udělali o tři roky později povstalci v Budapešti.

(Respekt, www.respekt.cz)