Červenec 2008

Z Petrouškových příhod aneb Co se od roku 1989 změnilo

Petr Anderle

Myslíte, že stále ještě existuje láska na první pohled? Nějak se o ní nepíše, v nových filmech či v inscenacích také nic moc. Naposledy jsem byl jejím svědkem v listopadu osmdesátého devátého. Stáli jsme s kamarádem Peterem na jedné z četných pražských manifestací, když se náhle na nás doslova vrhla nádherná mladá žena a začala nás objímat. Oba, jednoho po druhém. A přitom plakala a slovensky nám tvrdila, že je úžasně šťastná. Čímž byla jaksi automaticky přiřazena Peterovi, nejen proto, že byl Slovák, ale také proto, že já jsem tam nebyl sám. To je ovšem pouze výmluva – ta jiskra přeskočila opravdu mezi nimi. Peter byl Slovák z Karviné, pracovali jsme spolu. Daniela byla Dánka, dítě slovenských emigrantů. Do Prahy přijela náhodou počátkem listopadu a v oněch vzrušených dnech, které jí zde zastihly, do Dánska jaksi nespěchala. Tohle se stalo odpoledne, a když jsme nad ránem končili v jedné pražské vinárně, oznámil nám ti dva, že se vezmou. A skutečně, za dva měsíce jsem dostal svatební oznámení. Z Kodaně. Za několik let ovšem přestaly chodit i obligátní lístky k Vánocům, takže jsem netušil, jak ta láska na první pohled dopadla. Nu a teď se do toho připletl pan Dankanič ze Šternberka. Nikdy jsem ho neviděl a neslyšel, ale včera mi okolo poledne zavolal na mobilní telefon a jeho žádost byla tak zajímavá, že jsem se zastavil a více než čtvrt hodiny jsme spolu hovořili. Tím pádem jsem přišel na stanici tramvaje u Jindřišské věže později a tam jsem je potkal. Oba. Petera i Danielu. Vůbec se nezměnili a totéž tvrdili na moji adresu.

Posunul jsem si jednu odpolední schůzku na později a to víte, že jsme si měli co vyprávět. A skončili jsme, jak to již bývá, u politiky. Pochopitelně, že u té naší, protože pokud mé vědomosti sahají, v Dánsku je všechno v pořádku. Zdá se, že i ve Spojených státech, kde studují a žijí obě jejich děti. Shodli jsme se jinak téměř ve všem. Pouze jsem se ohradil, když oba dva neustále používali termín „ u vás v postkomunismu, vy postkomunisté, u vás v postkomunistických státech“ a tak. Oni tvrdili, že to není z jejich strany jenom řečnický termín a snažili se mi vysvětlit proč. Připustil jsem, v narážce na starý dobrý slovenský vtip, že „naozaj, z vonkajšku tak vyzerá“, jenže i v tom vtipu i v naší realitě to tak vypadá i uvnitř.

Nemohu tu dlouho debatu celou popsat, ale těžko jsem jim mnohé argumenty vyvracel. Všichni jste se změnili, celá země. Chodíte pěkně a moderně oblečeni, díky dovozcům levného zboží chodí moderně a vkusně oblečeni i ti, kteří mají hlouběji do kapsy, ale myslíte a uvažujete stále stejně, tvrdili mi oba. Snažil jsem se, vysvětloval, argumentoval, dokazoval, ale vždycky to skončilo tím, že jsem jim oběma v mnohém musel dát za pravdu. V Dánsku také sem tam stávkujeme, tvrdil mi například Peter. Ale když se zeptáš těch, co stávkují, proč tak činí, vysvětlí ti to dokonale. Vy chcete jít za pár dní do ulic, a co ti řeknou vaši stávkující? Nesouhlasíme s reformami. Chceme větší platy. To je asi všechno. Důvody, ale hlavně návrhy na jiná řešení, není slyšet ani od organizátorů stávek. Vědí pouze, že se to může.

Sesypalo se toho na mne hodně. Ale většinou jsme se shodli. A dohodli jsme se, že budeme diskutovat i na dálku, neboť internet je věc úžasná. Snad ještě jeden postřeh. Oba přijeli do Prahy autem a další na další návštěvy jezdili radši vlakem, protože při prvním pokusu dostat se na Slovensko autem uvízli půl dne na dálnici. Řeč tedy přišla i na České dráhy. Stavíte krásná nádraží, rekonstruujete kilometry tratí. Jenže to všechno dělají pro dráhy dodavatelé. Stavební firmy. Státem nepochopitelně dotované České dráhy si objednávají kvalitní práci. To je v pořádku. I železniční vagony jsou většinou nové, moderní. Jenže na jejich toaletách je stejná špína, jako před dvaceti lety. Stále stejně neteče voda, koše na odpadky jsou přeplněné, sem tam schází mýdlo i papírové ručníky, umyvadla jsou zašlá, týdny a roky nemytá. Takže nové tratě, nová nádraží, nové vagony, to všechno se dá koupit. Jenže uvnitř zůstal stále socialismus. A tento příklad se dá použít na mnohé. To byl jen pro zajímavost jeden z jejich argumentů.

Mají bohužel pravdu. Když mám použít například v Olomouci na nádraží veřejné WC, otřásám se hnusem již dopředu. Klidně bych místo požadovaných tří korun zaplatil i více, jen kdyby tam nebylo tak odpuzující prostředí. Tuhle jsem to nevydržel a povídal jsem té děžurné uvnitř - nemůžete s tím něco dělat? Vždyť tu máte smrad jak v opičárně. Já vím, povídala mi ta zřejmě jinak hodná starší paní. Už jsem to hlásila paní vedoucí.

Jenže to bylo před rokem. Smrdí to tam stále. Odpovědní nádražní činitelé v Olomouci by mi asi vysvětlili, že oni za to nemohou, neboť záchodky má pronajaty soukromá firma. Ovšem, že by tu smlouvu s ní zrušili, to je nenapadne. Oni na ty veřejné záchodky sami nechodí. Vydělávají tak všichni, prodělává pouze cestující. A to je také ten postkomunismus.

(Bruntálský kurýr)