Červenec 2008

Špión, kterému nelze věřit

Stanislav Berton

Pod tímto titulem zveřejnily sydneyské Noviny recenzi Milana Hulíka o nové knize Jiřího Šolce Po boku prezidenta (3. 3. 2008). Hulík uvažuje o tom, kdo rozkázal atentát na Heydricha, zda Edvard Beneš, prezident čs. zahraniční vlády, anebo generál František Moravec, šéf čs. zpravodajců v Londýně během 2. světové války. Hulík se na konci recenze táže: „Proč ale šéf zpravodajské služby, který navíc věděl, že o celé akci Anthropoid (atentát na Heydricha) existuje písemná dokumentace a v době psaní pamětí i desítky svědků, celou akci tak zastíral a uvedl o ní tolik falešných údajů? To nemohla být ztráta paměti, vždyt' jinak jsou jeho paměti přesné. Nemůže to ani vysvětlit úmysl odvést pozornost od své osoby, od odpovědnosti za stovky“ (ve skutečnosti přes tři tisíce *) „zavražděných v heydrichiádě se přece ,zprostil´ tvrzením, že rozkaz vydal prezident Beneš. A tak na konci naší úvahy zůstává jedno velké PROČ. Najde pro to někdo vysvětlení?"

Na tuto otázku mohu odpovědět. Koncem sedmdesátých let minulého století jsem spolu s kpt. Oldřichem Pelcem (paraskupina Potash) zahájil bádání o atentátu a Ladislavu Vaňkovi-Jindrovi. Náčrt úvodní kapitoly naší studie jsem poslal Josefu Škvoreckému do Kanady a paní Vlastě Moravcové, vdově po generálovi, do Washingtonu. 3. prosince 1980 nás vyhledal major Herbert Naylor, původním příjmením Němec. Přijel z Ameriky. Přišel nejprve do mého obchodu s bižuterií. Řekl mi, že paní Moravcová, a její dcera Hana Disherová, byly velice rozrušeny obsahem náčrtu, ve které jsme upozornili na řadu nesrovnalostí ve Špiónu, jemuž nevěřili, 68 Publishers, 1977 ([Moravec]). Němec se představil jako bývalý člen Moravcovy zpravodajské skupiny v Německu a Rakousku. Podle Jiřího Šolce vykonával (po únoru 1948) funkci vedoucího obranného oddělení štábu gen. Moravce, krycí jméno Brown (Ve službách prezidenta, 1994, [Šolc]). Byl zasvěcen do jednání o útěku Rudolfa Slánského, generálního sekretáře KSČ, do západního Německa.

Zavedl jsem ho k Pelcům. Pelc zkritizoval Moravcovy paměti po vojensku. Rázně a řízně, bez diplomatických rukaviček. Pelc později napsal vlastní studii plnou dohadů a nepodložených tvrzení, kterou bych nemohl podepsat, protože pravděpodobnost není pravda. Pelc vydal knihu pod titulem Parašutisté v akci, Mnichov, 1987. Jiří Šolc ji podrobil ostré kritice v knize Nás nikdo nezastaví, 1992. Major Němec nám vysvětlil, jak vlastně vznikla kniha Špión, jemuž nevěřili. Na sklonku 1963 měl dr. Jaroslav Drábek přednášku o domácím odboji pro Společnost pro vědu a umění (SVU) ve Washingtonu. Prohlásil, že vykonání atentátu na Heydricha bylo nemoudré. Vlivem zlovůle jednoho člověka (použití tohoto výrazu Drábek později písemně popřel) přišlo o život mnoho lidí. Drábek vyslovil přesvědčení, že atentát zorganizoval Moravec v zájmu britské tajné zpravodajské služby SIS, neboť Edvard Beneš mu řekl krátce po osvobození v květnu 1945, že o připravovaném atentátu mu nebylo nic předem známo! V delegaci domácího odboje byli tehdy mimo Drábka, Arnošt Heidrich, dr. Jan Jína, docent dr.Vladimír Krajina, Ladislav Vaněk-Jindra a několik dalších činitelů. Dr. Prokop Drtina představil Vaňka prezidentovi - včetně jména Jindra. Beneš řekl: „Pane kolego, vám bych chtěl zdůraznit, že jsem o atentátu nevěděl" (dopis L.Vaňka autorovi tohoto článku, ze 7. října 1982).

Beneš poprvé zapřel rozhodující podíl na atentátu již v rozhovoru s ministrem zahraniční vlády dr. Hubertem Ripkou 27. června 1942. Podle Ripky mu sdělil: „Můžeme s klidným svědomím tvrdit, že odsud z Londýna nikdo nedával žádné instrukce, aby byl proveden atentát na Heydricha. Prezident přirozeně nechce a nemá zájem, aby věděl všechno, co dělá naše Inteligence Service, ale v daném případě výslovně se ptal Moravce a ten se mu zapřisáhl, že podobnou instrukci žádnému parašutistovi nedával. Prezident měl přímý dojem, že Moravec mluvil pravdu" (Šolc: Nás nikdo nezastaví).

Beneš a Moravec byli výborně sehraní „spříseženci". Dovedli mistrně zapírat skutečnost, když to bylo v zájmu politické a zpravodajské činnosti. Podobnou komedii předvedli před Janem Masarykem v případě Milči Majerové, milenky dr. Milana Hodži a internaci protibenešovské opozice (o tom v [Moravec]). Beneš zapřel, podle vzpomínky Laca Novomeského, vědomost o plánu zaútočit na Heydricha také členům delegace Slovenského národního povstání, která přiletěla do Londýna na konci 1944 (Gustav: Husák Svědectví o slovenském národním povstání, 1974). Z pamětí Drtiny víme, že Beneš o připravovaném atentátu určitě věděl před 27. květnem 1942 (Drtina: Československo, můj osud, 1982).

Na přednášce Drábka byli mezi přítomnými také paní Moravcová a dr. Evžen Koeppl. Ti na generála naléhali, aby na Drábkovo obvinění odpověděl a řekl, jak to opravdu bylo. Moravec po nedlouhém váhání zveřejnil 7. února 1964 svou verzi, kde tvrdil mj., že atentát byl nápadem, a rozkazem Edvarda Beneše, který těžce nesl, že domácí odboj nebyl schopen uskutečnit akce, které by měly mezinárodní ohlas.

Krátce na to udělal Drábek další přednášku. Použil v ní zvukovou pásku od Krajiny, který potvrdil, že mu Beneš po válce osobně řekl, že o připravovaném atentátu nevěděl. Krajinovo prohlášení vyvolalo vzrušenou debatu. Koeppl navrhl, aby se o problému, kdo rozkázal atentát, debatovalo v uzším kruhu.

U Koepplů byli 19. června 1964 přítomni: Moravec, Drábek, Heidrich, generál Sergej Ingr, dr. Juraj Slávik, dr. J. G. Polach, dr. Ješina, dr. Ladislav Feierabend a H. Němec. Drábek opakoval přesvědčení, že rozkaz k atentátu vydal Moravec. Vytkl generálovi, že se k činnosti domácího odboje choval povýšeně, a ten „jej odbyl mávnutím ruky." Podle Drábka „nikdo v zahraničí nemá právo hazardovat s osudem národa". Slávik, ministr vnitra v exilové vládě (ostatní členové Benešovy zahraniční vlády s výjimkou Ingra, ministra obrany neměli o akci na Heydricha sebemenší ponětí!), řekl, že ho Beneš zasvětil do příprav atentátu. Zdůraznil, že „půjde o akci československou, že ji uskuteční Čech a Slovák". Beneš očekával, že se bude v budoucnosti klást otázka, zda atentát stál za to. Velmi podrobně vyložil Slávikovi, proč velké oběti jsou bezpodmínečně nutné pro československou zahraniční pozici.

Heidrich se zmínil o své depeši do Londýna v květnu 1942, známé jako „Úvod vytušil". Chtěl zjistit, zda rozkaz vydal prezident anebo zda jednal Moravec sám na vlastní pěst. Někdo se otázal na činnost Jindry. Generál odpověděl, že mu to jméno nic neříká. (Na můj dotaz, proč ve Špiónu, jemuž nevěřili není o depeši „Na přání Jindry" žádná zmínka, paní Disherová odpověděla, že v písemnostech svého otce o ní nic nenašla. Nemohla. Dnes víme, že tzv. protestní depeše „Na přání Jindry" do Londýna nepřišla. Vaněk-Jindra v této záležitosti po celý život klamal badatele, i veřejnost.) Jméno Jindra zřejmě vypadlo Moravcovi z fenomenální paměti. Zmínil se o něm několikrát npor. Františku Závorkovi při projednávání úkolu skupiny Antimony (Antonín Tichý: Nás živé nedostanou, 1969).

Schůzka se rozešla tak, že jak generál, tak Drábek, trvali na svých stanoviscích. Výše jmenovaní se sešli ještě jednou. Major Němec se domníval, že při té příležitosti byla debata nahraná na pásku. Obdržel jsem ji od něho v r. 1982. Po tolika letech měla páska velice špatnou technickou kvalitu. Němec okopíroval jen pasáže, týkající se atentátu na Heydricha. Písemný výtah mně poslal 30. července 1982. Na schůzku u Koepplů jsem upozornil ve studii Kdo rozkázal atentát, a proč?, 1982. Poslal jsem soukromé výtisky před i po listopadu 1989 archivům a historikům do Československa.

Podle Němcova sdělení se Hana Disherová - žena v domácnosti - dostala do finanční krize, neboť její mladý manžel nečekaně zemřel. Měla dvě malé děti. Někdo jí poradil, aby zpracovala anglicky napsané vzpomínky svého otce, že by si mohla finančně pomoci. Měla k dispozici také generálovu přednášku ve Washingtoně pro SVU v r. 1964 a tři koutouče nahrávek debaty u Koepplů. Nutno zdůraznit , že v anglickém textu (Master of Spies - The Memoirs of General Moravec, 1975) se nevyskytuje tolik nepřesností, jako v českém textu, na kterém - podle Němce - spolupracoval Koeppl, předválečný funkcionář Sokola, po dobu války v Dachau jako rukojmí. Z českého textu vysvítá, že oba spoluautoři neprostudovali ani tehdejší skrovnou literaturu faktů, např. knihu Ivanova Nejen černé uniformy, 1963, a Závěrečnou zprávu o atentátu /Den Abschlußbericht, 1942, uloženou v židovském archivu YIVO, v New Yorku. Podle Němcova sdělení měl Moravec k dispozici několik kapitol z knihy Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka Bomba pro Heydricha, 1963, pramen naprosto nespolehlivý. V materiálech o činnosti Heinze Pannwitze v Praze (složka Prag betreffend v mém archivu) se nalézá také německý překlad Bomby pro Heydricha. Pannwitz připsal na mnoha místech: „Ha ha! Ha ha!“

Hana Disherová, za války osobní sekretářka svého otce, přivezla v r. 1990 do Prahy generálovu archivní pozůstalost a povolila Ústřednímu archivu české armády udělat kopie [Šolc]. Proč je ve Špiónu, jemuž nevěřili tolik nesprávných údajů, by mohla vysvětlit opravdu je ona. Nabídl jsem autorce připravit seznam nepřesností, zejména pokud jde o atentát, aby je odstranila v event. dalších vydáních. Nestál jsem jí za odpověď. Co může vypátrat amatérský badatel v daleké Austrálii? Měl jsem možnosti, které čeští badatelé neměli za komunistického režimu. Rozeslal jsem do světa přes 4000 dopisů. Zachránil jsem pro historiky důležitá svědectví. První jsem veřejně odhalil Vaňka-Jindru jako spolupracovníka s gestapem. Za svého koníčka, který mně stál jmění, se nemusím omlouvat.

Němec přišel ještě jednou do obchodu se rozloučit. Řekl mi, že Pelce a mě považuje za vlastence, ale že bych si měl dát pozor a nepsat o Moravcovi příliš kriticky. Prý generál měl po světě stále mnoho přátel, a mohlo by se mně stát něco nepříjemného. Napsal jsem o této jemné výhrůžce Škvoreckému, aby byla zaznamenána stopa, kdyby mě náhodou přejelo auto. Nedal jsem se odradit. Němec se později písemně omluvil za „nedorozumění" při našem loučení. Dal mně k dispozici adresy, doklady a informace. Byli jsme v občasném písemném styku až do jeho smrti v r. 2001.

Drábek byl po celý život přesvědčený, že atentát byl hazardním nápadem Moravce, aby si zvýšil prestiž u britské SIS. V tom smyslu mně dvakrát napsal a hovořil v Torontu 24. dubna 1977 (Zvukový záznam jsem dostal od Mirko Janečka.). Názory na celou problematiku heydrichiády a její děsivé krvavé následky (Drábek cituje Krajinův odhad počet obětí mezi čtyřiceti až padesáti tisíci! Pro zajímavost: za 1. světové války T. G. Masaryk odhadl počet obětí rakouské perzekuce na šedesát tisíc) zveřejnil ve studii The Assassination of Reinhard Heydrich: A Re-evaluation, sborník SVU, Czechoslovakia Past and Present, 1968. Drábek a výše uvedení delegáti domácího odboje se nechtěli smířit se skutečností, že jim prezident - ve „vyšším zájmu" - lhal do očí. Beneš, jak jsme se dozvěděli z poválečného rozhovoru s Ivanem Herbenem, rozeznával pravdu historickou a pravdu politickou (Herbenův dopis v příloze pamětí L. Feierabenda).

Novou knihu Jiřího Šolce Po boku prezidenta jsem si objednal. Jakmile ji obdržím, napíši další pokračování. Mám v knihovně jeho studii o Moravcově soukromém složitém životě a zpravodajské činnosti Ve službách prezidenta, 1994. Kdyby paní Moravcová četla tuto Šolcovu knihu, pravděpodobně by dostala srdeční záchvat. Co si asi o knize myslí Hana Disherová? Ve srovnání se Šolcem byla naše kapitolka úplné neviňátko. Jsem zvědavý, proč Šolc změnil název studie. Moravec od počátku kariéry Benešovi věrně sloužil. Pravděpodobně na Benešovo přání označil v r. 1935 armádního generála Lva Prchalu za německého špióna [Šolc]. Prchala mně v Londýně řekl, že žádal spojenectví s Polskem, vyzbrojení polské armády a vybudování pevností na linii českého obyvatelstva. Takové strategické požadavky se Benešovi nelíbily. Nevděk světem opravdu vládne. Koncem 1944 Beneš na nátlak komunistů hodil Moravce přes palubu! Moravec nestál Benešovi po boku. Benešovi nikdo nikdy nestál po boku. Byl samovládce v masce demokrata. Kancléř Jaromír Smutný ho nazval „Macchiavellim 20. století".

Hulík došel na základě Šolcovi knihy k názoru, že „rozkaz k atentátu vydal o své újmě a na svoji zodpovědnost (ale také ze své pravomoci) šéf naší zpravodajské služby ve Velké Británii, generál František Moravec". Šolc napsal na straně 158 [Šolc]: „přímých písemných dokladů o podílu prezidenta Beneše na přípravě operace Anthropoid není, nebo alespoň zatím nebyly nalezeny". Prohlášení J. Slávika na schůzce u Koepplů není ochoten vzít na vědomí. Všechno musí být černé na bílém. V historickém bádání vládne jedna jediná jistota: nic není jisté. Pravda, když se jí bez zaujatosti pomůže, eventálně vyjde na světlo boží.

Písemné doklady o podílu Beneše nalezeny byly - možná právě Šolcem - v tajných materiálech z Benešova válečného trezoru. Beneš o plánovaném atentátu věděl. Vlastní rukou se usvědčuje, že dal Gabčíkovi a Kubišovi rozkaz zaútočit na Heydricha. Gabčík řekl při loučení s Benešem, který podle Moravce slzel: „Pane prezidente, my to pro Vás uděláme". To byl zřejmě důvod, proč byl Gabčík pozván Benešem a paní Hanou 15. ledna 1942 na čaj. V Anglii byly tisíce čs. vojáků všech zbraní. Byl Gabčík opravdu vybraný jen tak náhodičkou? Beneš přijal Gabčíka a Kubiše před odletem do Čech. To potvrzuje deník Benešova tajemníka dr. Edvarda Táborského, ze dne 22. června 1942 (Sdělení Táborského autorovi, 16. listopadu 1980) 0 dokladech z Benešova trezoru v příštím článku.

* Poznámka redakce CS-magazínu: Po atentátu na Heydricha do začátku září 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, z nich 1357 (podle jiných zdrojů 1331 nebo 1585) zastřeleno - 89 za neoprávněné držení zbraně, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení, osm za falešné obvinění jiného, 477 osob pro schvalování atentátu. Stanný soud odsoudil ještě 29. 9. 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů [Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939 - 1945, Prostor, Praha 1999].