Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2008


Bití podle zákona

Jan Brabec

Proč mají soudci takové pochopení pro policejní útok na Kateřinu Jacques.

Tohle vypadalo na pěkný průšvih. Řeč je o chvilce, kdy na policistu Tomáše Čermáka dolehly dozvuky nešťastné služby, kterou držel 1. května 2006 v centru hlavního města. Během demonstrace pravicového hnutí Národní odpor napadl a před kamerami i mnoha svědky ztloukl ženu, která přišla s dětmi a přáteli vyjádřit nesouhlas s neonacistickým pochodem a provinila se tím, že odmítla Čermákův příkaz, aby se někam ztratila.

Napadená zaměstnankyně Úřadu vlády ČR – a dnešní zelená poslankyně – Kateřina Jacques na Čermáka okamžitě podala trestní oznámení a všichni čekali, jak to dopadne. Teď, o dva roky později, se potvrzuje, že nic není tak horké, jak vypadá: v polovině dubna odvolací pražský městský soud definitivně rozhodl, že Čermákův zákrok byl v pořádku.

Znamená to, že místní policisté si v každé pro ně jen trochu složitější situaci nemusejí brát servítky? A že běžný dotaz, aby lépe vysvětlili své příkazy spoluobčanům, se může mžikem změnit v ponižující scénu plnou bolesti? Takhle jednoduše to tvrdit nejde, ale případ Jacques nabízí pro orientaci spoustu poučných detailů.

Může si za to sama

V krátkosti si připomeňme, co se to tehdy vlastně stalo. Mnozí z nás si ještě pamatují, že policista Čermák během souběžné demonstrace Národního odporu a anarchistů na pražském Karlově náměstí nabyl dojmu, že skupinka zelených politiků, která se přišla vymezit vůči neonacistům, překáží policii v práci. Vyzval je, aby odešli, a když ho Kateřina Jacques odmítla na slovo poslechnout, narazil ji na zeď a později srazil na zem, kde jí nasadil pouta.

Stalo se to proto, že „neuposlechla jeho zákonné výzvy, aby opustila prostor, a tím se dopustila přestupku“. Kateřina Jacques by tohle rozhodně nepodepsala: stála přece pokojně na ulici, poslechla pokyny policejních těžkooděnců, aby se přemístila dál od průvodu neonacistů, nikoho nenapadala ani neprovokovala, pouze její děti bubnovaly na malé bubínky.

Šokem z razantního napadení to navíc neskončilo: poté, co odmítla nastoupit do policejního auta – měla na ulici dvě malé děti – ji k němu Čermák dovlekl násilím a pak ji do něj pomocí tonfy donutil nasednout. Následná lékařská zpráva byla dost jednoznačná: zasahující policista způsobil své oběti „oděrky a podlitiny v obličeji, na hrudníku a v rozkroku, pohmoždění obou zápěstních kloubů, omezení hybnosti ramenního kloubu, pohmoždění levého kolenního kloubu a úrazové postižení krční páteře s omezením hybnosti hlavy“. Skončilo to trestním oznámením na zneužití pravomoci veřejného činitele, ublížení na zdraví a omezování osobní svobody.

Po dvou letech však soud všechna podezření smetl ze stolu. Státní zástupce Martin Omelka se k verdiktu nechce vyjadřovat. Sdílnější je soudce Luboš Vlasák. Od policie propuštěný Čermák podle něj zasáhl oprávněně. „Donucovací prostředky užil v souladu se zákonem,“ tvrdí soudce. „Kateřina Jacques odmítla uposlechnout výzvy veřejného činitele a bránila v jeho výkonu. Navíc demonstrace zelených nebyla řádně nahlášená.“

S faktem, že Čermák zasahoval hodně tvrdě proti drobné ženě, soudce odmítá pracovat: zákon nezná v tomto směru žádnou empatii. „Policista má brát ohledy na děti a těhotné ženy, žádné jiné výjimky v zákoně nejsou,“ říká Luboš Vlasák. Soud sice konstatoval, že policista svůj zákrok takticky nezvládl, ale podle Vlasáka ho prostě nemohl přerušit. „Vždyť by tím zesměšnil svoji autoritu,“ říká soudce.

To se ale stejně stalo. A nejen to: Čermák svým zásahem vyvolal v okolo přihlížejících tak silné emoce a zmatek, že ho jeden z nich nakopl do zadní části těla. A to tak silně, že mu zlomil bederní obratel (tento případ ještě není uzavřen).

A jak soudce Vlasák hodnotí zranění, která popisují lékaři ve své zprávě? „Paní Jacques jako zaměstnanec úřadu vlády měla jistě nějaké právní povědomí, a proto měla projevit větší úctu k zákonu a bez odmluvy poslechnout pokyny policie. Tím, jak se postavila prosazování zákona na odpor, způsobila si zranění vlastně sama.“

Na tomto místě je nutné připomenout, že soudce Vlasák v pohledu na Čermákův zásah plně přebírá policejní optiku. Jeho pohled se totiž do puntíku shoduje s posudkem vzešlým z půdy policejní akademie. Ten tvrdí, že kdyby Kateřina Jacques „nekladla pasivní a aktivní odpor, byly by pravděpodobně zdravotní následky zanedbatelné“. Jeho autor Marián Brzybohatý se navíc blýskl i politologickou ambicí. Tvrdí totiž, že „demonstrace Strany zelených proběhla „na pozadí intenzivní volební kampaně“, a je tedy možné předpokládat, že „hlavním cílem bylo upoutání pozornosti a získání potencionálních voličů“. A protože byl incident bohatě medializován, podle Brzybohatého významně přispěl k volebnímu zisku zelených v roce 2006.

Alespoň omluvu

Policista Brzybohatý se ke svým závěrům už dnes nechce vyjadřovat, případ je prý příliš „politicky exponovaný“ a on nechce riskovat problémy. Jeho kolegové z policejní akademie vysvětlují, že porozumění pro Čermákovu tvrdost může souviset se společenskou objednávkou razantnějšího přístupu policie v rámci demonstrací extremistů. „Je to aktuální už od řádění během zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000,“ říká David Zámek z katedry teorie policejně bezpečnostních činností. Přesto ho drsný zákrok proti ženě s dětmi nepřesvědčil. „Rozhodně s ní měl jednat. Takticky zcela pohořel a moc dobré jméno policii neudělal,“ říká Zámek na Čermákovu adresu.

František Valeš z Českého helsinského výboru, který dlouhodobě policejní práci monitoruje, je ještě přísnější. „Zákon o policii jasně říká, že zasahující policista má respektovat čest, vážnost a důstojnost občanů, proti kterým zasahuje, a zároveň nepřipustit jejich bezdůvodnou újmu,“ říká Valeš. „Razantní zákrok je přípustný, pouze pokud hrozí reálné nebezpečí, třeba při házení dlažebními kostkami. To se ale v případě Kateřiny Jacques nestalo. I když nebyla jejich demonstrace úředně hlášená a dopustili se přestupku, proti neonacistům protestovali pokojně,“ doplňuje Valeš. „Soud měl za tak hanebné ponížení veřejným činitelem alespoň nařídit omluvu.“

A jak vidí konec případu sama Kateřina Jacques? „Verdikt legitimizoval násilí vyškoleného uniformovaného policisty proti bezbrannému člověku. A společnost to, jak se zdá, nechává klidnou,“ konstatuje poslankyně a dodává: „Pokud budou neonacisté pochodovat městem, budu se ozývat i nadále.“

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky