Červenec 2008

Česká republika do EU nepatří

Bohumil Doležal

Smyslem těchto poznámek na okraj irského referenda je – proti obvyklému názoru, že EU není pro Českou republiku dost dobrá – poukázat na to, že pravý opak je pravdou: že totiž Česká republika není dost dobrá pro EU.

Potíž Evropské unie nejpozději od Maastrichtu spočívá v tom, že zejména v politickém vedení silných států kontinentální Evropy se projevuje rozhodná vůle k větší integraci, přesahující pouhé sdružení států s nějakými dílčími cíli. Dosud se však nepodařilo najít model, který by byl všeobecně přijatelný pro lavinovitě se rozšiřující okruh členů.

Vzato obecně a schematicky, existují dvě cesty k vytvoření funkčního nadnárodního celku. První spočívá v tom, že se najde společná idea, program, za níž se shromáždí všichni, pro něž jsou přijatelné. (Něco podobného se kdysi Emanuel Rádl domníval nalézt ve Spojených státech: „Lid sjednotivší se pod jednou ústavou“.) Tato cesta vypadá na první pohled jako rozumná, ale bohužel zdaleka nikoli vše, co je rozumné, je taky skutečné. Nasimulována (přesněji řečeno nafixlována) byla při vzniku OSN. Roosevelt se Stalinem předložili společný program, směs ušlechtilých, ze značné části zcela utopických, a tedy neudržitelných zásad. Na jejich dodržování se pak dohodli ti, co je dodržovat nehodlali, s těmi, co by je dodržovali rádi, ale nemohli, protože to nejde. Tím dali ti, co je dodržovat nedovedli, těm, co je dodržovat nechtěli, proti sobě celkem účinnou zbraň. Naštěstí si Američané a Rusové nedůvěřovali natolik, aby se nehleděli jedni proti druhým pojistit, což se stalo velmocenským právem veta, které bylo doposud vždy schopné zabránit nejhoršímu. Když dnes, po více než šedesáti letech, přehlédneme výsledek, zjistíme, že je dosti ubohý: OSN byla užitečnou platformou pro dohadování některých konfliktních témat, bohužel nikoli těch nejvýznamnějších – na těch si OSN buď vylámala zuby, nebo se ani nedostala na její pořad. V čisté podobě je tedy tato první cesta k vytvoření nadnárodního celku sice dokonalá, ale v praxi neschůdná.

Druhá cesta (pragmatická) spočívá v tom, že se spojí země, které k sobě mají regionálně i kulturně (v širokém slova smyslu) blízko, a navíc jsou zrovna vystaveny společnému ohrožení. Tak postupně vznikaly zárodky dnešní EU. Toto dost disparátní společenství (z pragmatických důvodů do něho bylo nutno zahrnout i tehdy všeobecně nenáviděné Němce) si pak namáhavě hledalo ideje a program, zpočátku dosti skromné. Jako pojítko působilo velmi akutní ruské nebezpečí. Tím, jak nebezpečí postupně sláblo a nakonec aspoň na čas úplně zmizelo, odpoutaly se představy o integraci od reality a dostaly se do konfliktu s vůlí občanů dotčených států, kteří nevědí, proč se dále integrovat, a je obtížné jim to vysvětlit. Je otázka, zda to vysvětlit vůbec jde, evropský Západ včetně ČR se cítí být úplně bezpečný.

Je plodné podívat se na problém z hlediska oblíbené ideologie českých nacionalistů o „příčině“ a „následku“. Příčinou bylo v minulosti ruské nebezpečí, následkem integrace. Lidé se ovšem rozhodují k cílevědomému a odpovědnému jednání podle racionálně zformulovaných důvodů. Zmizela příčina a důvody slábnou. Bylo by třeba je nějak přesvědčivě vysvětlit z nové situace. To se neděje, integrace EU trpí na úbytě důvodů, Evropa svou integraci teď prostě chronicky nezvládá. Irské referendum je dalším pádným důkazem. Může to být tím, že úsilí o integraci je přehnané. Může to být taky tím, že k nějaké integraci vůbec žádné důvody nejsou, že je to prostě nesmysl.

Každý politický útvar stojí na konsensu těch, co ho vytvářejí, občanů. Dohoda je snadnější, čím méně je věcí, na nichž je třeba se sjednotit a čím méně je účastníků, kteří se mají dohodnout. A konečně záleží i na jakési spřízněnosti, pokud jde o základy politické kultury – je zjevné, že pro Švýcarsko bude jednodušší dohoda s Novým Zélandem než se Sýrií.

Například česká představa, tak, jak ji prezentoval prezident Klaus, spočívala a spočívá v tom, že EU bude jakýmsi malým OSN, sdružením suverénních, rovnoprávných států (důraz je zejména na rovnoprávnost ČR se SRN), pečujících o zachování statu quo v Evropě a o hospodářskou spolupráci. Tedy někdejší sen dr. Edvarda Beneše, Klaus je jeho důsledným pokračovatelem a právem se k němu hlásí. EU šla od Maastrichtu k Lisabonu podstatně dál. Útvar má mít stálého předsedu Evropské rady, voleného radou, a stálého místopředsedu Evropské komise se zahraničně politickými kompetencemi. V Evropské komisi („vládě“) nebudou muset být napříště zastoupeny všechny členské státy, předseda bude volen Evropským parlamentem, který i jinak nabude větší váhy. V některých otázkách přestane platit „liberum veto“ členských zemí, nahradí je kvalifikovaná většina. A konečně závaznou se stane Charta základních práv občanů EU v politické a sociální oblasti.

Aby něco takového mohlo vůbec vejít v život, je třeba, aby český člověk chápal portugalského člověka (něco pro českého člověka dosti exotického), nebo německého či rakouského člověka (pro českého člověka velmi často podezřelé individuum s nekalými úmysly) jako bližního v politickém slova smyslu, tj. spoluobčana, který má o širokém okruhu společných záležitostí stejné právo rozhodovat jako každý Čech. Je zjevné, že v dohledné době je toto pojetí Evropy jako společenství rovnoprávných občanů u nás jen velmi svízelně přijatelné. Ústí totiž v představu, že se nám „do našich věcí“ budou plést lidé, kterým do nich v lepším případě nic není a v horším případě nám chtějí škodit.

Existují v podstatě dvě cesty z této šlamastiky: první znamená, že se EU podstatně uskrovní ve svých ambicích (zhruba na úroveň Klausových představ). To bude v řadě západoevropských zemí, zejména v SRN a ve Francii, ale nejen tam, chápáno jako ústup, případně neúspěch a krach. EU by se mohla jako každá krachující instituce snadno zcela zformalizovat a posléze rozvalit.

Druhou cestou je podstatné omezení účastnických států na ty, které jsou, pokud jde o stav politické kultury, natolik příbuzné, že se na smyslu a formě další integrace dokáží domluvit.

Obě cesty se naštěstí dají docela dobře spojit. A nemylme se, problémem není v první řadě Irsko. Ukazuje se, že velikou komplikací bylo přijetí některých postkomunistických států, zejména Polska, ČR a Slovenska, do EU. (Pokud přibude ještě třeba jen Chorvatsko a Srbsko, stane se situace úplně nezvládnutelnou). Srovnejme jen řeči, které vedli kompetentní čeští politici ještě před přijetím ČR do Unie. Klaus: náš vstup do EU nebude v očích těch, co tam už jsou, návratem ztraceného syna, na kterého se už všichni strašně těšili, nýbrž jen adopcí cizího dítěte, o kterém moc nevědí, jaké je“ (přeloženo do lidové řeči: ten dobytek si nás dost neváží). Klaus v té souvislosti odmítá „sebemrskačství“, do Evropy se nevracíme, v Evropě odjakživa jsme. A místopředseda ODS Nečas v té souvislosti prohlásil: získejme z EU vše, co jde, a nedejme jí ani o žďobíček víc, než musíme. Čili: nedůvěra, mindráky a cynický pragmatismus bez stopy jakékoli loajality, protože smysluplnost toho nadnárodního útvaru je pro nás nepochopitelná.

Ve skutečnosti tu nepochybně hraje roli strašné kulturní (v širokém slova smyslu) zpustnutí těchto zemí během padesátiletého ruského otroctví a odtud plynoucí podstatný rozdíl mezi zeměmi před a za někdejší železnou oponou. Všeobecná kulturnost na naší straně klesla na (tehdejší) ruskou úroveň, zato komplexy méněcennosti bujely latentně jako rakovina. Tyto země evidentně do EU po Maastrichtu vůbec nepatří. Snad by mohly být členy nějakého širšího volnějšího společenství, ale pokud se západní Evropa opravdu chce integrovat, s nimi to nikdy nedokáže. Evropská integrace má mnoho problémů, je zaneřáděna socialistickými utopickými představami atp., v tomto smyslu je kritika jistě oprávněná, ale opustit ji znamená vylévat s vaničkou i dítě, protože například veliké nebezpečí, schopné posílit integrační trendy, tu je, jen ho zatím nikdo dost jasně nevidí.

Mrzí mne to, protože jsem si od užšího začlenění ČR (a samozřejmě i dalších postkomunistických zemí) do civilizované Evropy leccos sliboval. Nebylo to reálné. Poslužme si příměrem, který je, jak už příměry bývají, nadsazený. K svátečnímu obědu je možno přizvat hosty, kteří jsou zvyklí se během něho šťourat rukou v zubech, krkat a prdět, s nadějí, že se během společného stolování tyto zlozvyky postupně odnaučí. Mělo se tak stát po dobrém, příkladem a subvencemi. Už při přijímání však bylo nutno učinit kompromisy (např. v případě ČR: krkat a prdět při svátečním obědě bylo před šedesáti lety ještě OK, pouze dnes už se to nesluší). Tímto historickým kompromisem však všechno neskončilo, naopak, byl to jen začátek: v případě slovenského tiskového zákona EK zjistila, že na to, aby novým účastníkům hodokvasu v krkání a prdění zabránila, nemá právní instrumenty. A je tedy velká otázka, zda bude krkání a prdění při svátečních obědech trpěno jen „novým“ členům, nebo zda se náhodou posléze neujme všeobecně: protože je to sice neslušné a bezohledné ke spolustolovníkům, ale co si budeme povídat, tak pohodlné!

Takže: nebylo by bývalo praktičtější vymezit pro tu veselou krkající a prdící společnost nějaký předpokoj? A nedá se to ještě nějak zařídit?

(www.bohumildolezal.cz)