Červenec 2008

To se nedá vydržet

Bohumil Doležal

Na článku Luboše Palaty Sudetští Němci, vraťte se“ (LN 15. 5. t.r., též níže - pozn. red. CS-magazínu) je vidět, že jeho zárodek vznikal u hospodského stolu (troufnul bych si odhadnout, že při konzultaci s nějakým protřelým činovníkem zamini). Ke způsobu argumentace nedokáži mlčet.

Benešovy dekrety jsou údajně právně kvalitní dokumenty a prošly netknuté prověrkami domácích i zahraničních soudů. Přesněji řečeno jsou postaveny na zásadách, které popírají západní představu práva, mj. na kolektivní vině a presumpci viny a na představě, že občan ručí svým soukromým majetkem za činy státu, navíc totalitního. Platí to i pro Čechy a bolševismus?

„My Češi“ je prý nemáme rádi (kdo dal panu Palatovi mandát mluvit za „nás“; kromě toho to není pravda, většina obyvatelstva je má ráda až moc), nicméně nám umožnily rozšířit si o třetinu náš národní stát a pomohli jsme si k majetku, který bychom jinak z Němců nevydolovali. Výborně, nakradli jsme si, tak jaképak štráchy.

Potichu je prý rádo i Německo, které díky Benešovým dekretům mohlo zaplatit jen „symbolické odškodnění“ obětem nacismu a nucených prací. Ve skutečnosti Německo od té doby, co se vzpamatovalo z války a začalo být solventní, platí už půlstoletí kdekomu jako mourovaté, a žádné symbolické, nýbrž krvavé peníze. A zdá se, že to hned tak neskončí.

Rozruch prý dělají jen Rakušané, a proto je jim třeba neustále připomínat, že nebyli první obětí nacismu, ale ještě horšími nacisty než Němci. To je drzost, nad níž zůstává rozum stát. jednak platí: jak kdo (kolektivní vinu má pan Palata zažranou za nehty) a jednak: není to pak náhodou tak, že Češi byli ještě zuřivější stalinisté než Rusové? Vždyť u nás v relativně svobodných volbách v roce 1946 volilo komunisty skoro 40% lidí (např. v Rakousku v téže době jen 5%).

(www.bohumildolezal.cz)

Sudetští Němci, vraťte se

Luboš Palata

Benešovy dekrety mají posloužit jako záminka pro odmítnutí Lisabonské smlouvy

Mám jednoho dobrého kamaráda, s kterým se občas sejdeme na pivu. Většinou si sedneme někde v rohu, aby nás nikdo moc neslyšel. Protože většinu času se spolu bavíme o divné věci, která už nikoho moc nezajímá a většina Čechů mladších ročníků si vybaví tak leda ono podivné jméno: Benešovy dekrety. Pro mě i pro mého přítele jsou ale Benešovy dekrety a léta, kdy se v devadesátých letech vyjednávala už skoro zapomenutá česko-německá deklarace a zprávy ze srazů sudetských Němců byly na titulkách českých novin, dobou mladosti.

Na sudetoněmecké srazy už čeští novináři jezdí jen z donucení, ale většina sdělovacích prostředků již vůči tomu spolku dobře udržovaných osmdesátníků ani tuto zpravodajskou povinnost necítí. Není o čem psát. Benešovy dekrety, stokrát obrácené, prošly netknuté všemi zkouškami domácích i evropských soudů, pozornost vzbudí už jen, když na jejich základě není vrácen nějaký ten zámek nebo tvrz.

My Češi nemáme dekrety rádi, není to nic ke chlubení, ale zase díky nim máme o třetinu větší náš národní stát a pomohli jsme si k majetku, který bychom jinak jen těžko dolovali formou reparací za nacistickou okupaci z Německa.

Za Benešovy dekrety je tiše ráda i německá vláda, protože díky nim se do Německa přistěhovaly tři miliony šikovných a podnikavých českých Němců, kteří se stali jedním z pilířů německého hospodářského zázraku. A díky Benešovým dekretům nám Německo, kromě symbolického odškodnění obětí nacismu a nucených prací, nemuselo ze svého za okupaci nic platit -protože jsme se vlastně zabavením sudetoněmeckého majetku odškodnili ze svého.

Trochu dusno dělají kolem Benešových dekretů Rakušané. Ale to jen proto, že se jim málo připomíná, že nebyli první okupovanou zemí, ale stejnými, ba horšími nacisty, než byli „němečtí“ Němci. A že sudetští Němci jsou dnes hlavně v Bavorsku hlavně proto, že je Rakušané po válce odmítli po vyhnání z Česka přijmout.

Benešovy dekrety jsou stejně jako třeba Mnichovská dohoda prostě přesně tou věcí, u níž se na pohřbu, kde se konečně sejde celá rodina, má říci „stalo se“, aby se mohlo zase začít normálně mluvit. O minulosti a o budoucnosti.

Jenže na to jsou Benešovy dekrety věcí, která je použitelná i za našich časů k lecčemus. V úterý například posloužila českému prezidentovi Václavu Klausovi, aby si tak trochu plivnul na Lisabonskou smlouvu EU. Udělal to po „klausovsku“. Na otázku „Bude po případné ratifikaci Lisabonské smlouvy v ohrožení platnost tzv. Benešových dekretů?“ odpověděl: „To je otázka pro právníky, ale já bych se toho obával.“ „Obavy“ prezidenta nejsou nic nového. Zábavné je, že jejich původcem byl „nepřítel Čechů“, bavorský expremiér Edmund Stoiber, který nejméně dvakrát na sudetoněmeckých srazech (naposledy 27. května 2007) sliboval, že díky evropské ústavě (resp. Lisabonské smlouvě) se sudetští Němci domohou svých majetků. Ministerstvo zahraničí si tehdy nechalo udělat důkladnou právní expertizu a došlo k závěru, že Stoiber sliboval sudetským Němcům vzdušné zámky.

To ovšem nebránilo tomu, aby český europoslanec Vladimír Železný, kterého lze v unijním parlamentu přiřadit přinejmenším k ultranacionalistům, v lednu téma „lisabonské“ hrozby pro Benešovy dekrety opět neoživil. O pár týdnů později se hodilo i polskému prezidentovi Lechu Kaczyńskému, když se ve spolupráci se svým dvojčetem pokusil zabránit ratifikaci Lisabonské smlouvy v polském parlamentu. Václav Klaus, který smlouvu nechce stejně tak jako Kaczyński, ale slíbil ji podepsat, pokračuje ve stejném duchu.

Kamarád, s nímž chodím na pivo a který se v Benešových dekretech a dění kolem nich vyzná, říká, že stoprocentní jistotu nelze mít nikdy. Ale že Benešovy dekrety a později přijaté zákony jsou z právního hlediska tak kvalitní, že právně napadnout, a to navíc se šedesátiletou retroaktivitou, je téměř nelze. Ani po „Lisabonu“. Ostatně, kdyby náhodou, pořád je v Černínském paláci ještě trezor s Německem nezaplacenými reparacemi za okupaci.

V celém tom oživování Benešových dekretů jde proto o něco jiného. O obavy z Evropy jako něčeho silnějšího, významnějšího, než jsou dnešní národní státy. A pokud jde o sudetské Němce, kéž by se vrátili. Třeba bychom pak nemuseli posílat letadla pro dělníky do Vietnamu a Mongolska, aby nám zachránili ten náš český průmysl.

(MFDNES)