Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Červenec 2008


Bezohlednost a korupce v ghettu Terezín

Michal Frankl

V českém překladu konečně vychází objemná třídílná studie H. G. Adlera (1910–1988) věnovaná terezínskému ghettu. S nemalým zpožděním, vždyť její první vydání v němčině se datuje do roku 1955. Dodnes jde bezpochyby o nejpodrobnější knihu o největším koncentračním táboře na českém území. I proto je toto zpoždění pozoruhodné.

Není ale způsobeno pouze tím, že autor žil v poválečném období v londýnském exilu a že v době komunistické diktatury bylo téma holocaustu obecně vytlačováno na okraj zájmu. Jde také o nepohodlnou interpretaci, kterou Adlerova kniha nabízí.

Očitý svědek

Podobně jako ostatní historikové terezínského ghetta z prvních poválečných desetiletí, byl i H. G. Adler jeho očitým svědkem. Spolu s ním byla do Terezína deportována jeho první žena Gertrud a posléze byla zavražděna v Osvětimi. Adler, vzděláním muzikolog a německojazyčný literát z Prahy, náležel ke skupině židovských intelektuálů, kteří hned po válce horečnatě hledali vysvětlení židovské katastrofy. Dokumenty začal sbírat ještě v Terezíně, po osvobození organizoval terezínské materiály v Židovském muzeu v Praze a po emigraci do Londýna rychle dokončil první verzi své knihy.

Kromě historie tábora se v ní zabýval sociologií a psychologií „nuceného společenství“ vězňů a do detailů dokumentoval témata jako práce, ubytování, stravování či péče o mladé a staré v ghettu. Adler se staví do pozice pozorovatele, který se již během svého věznění snažil dění v Terezíně pozorovat antropologickou metodou a údajně nikdy neusiloval o to, aby v terezínském „nuceném společenství“ zastával jakékoli zodpovědné postavení.

Terezínské ghetto vzniklo koncem roku 1941 a byli do něj deportováni téměř všichni Židé z českých zemí. Brzy začalo plnit roli shromaždiště pro staré Židy z Německa a z Rakouska, kteří zde v hrůzných podmínkách, kvůli bídnému ubytování, hladu a nemocem hromadně umírali. Většina terezínských vězňů byla poslána do vyhlazovacích táborů na východě a osvobození se z nich dožil jen zlomek. Samotné dějiny Terezína byly v hrubých rysech zdokumentovány již v prvních poválečných letech a jejich popis se různí pouze v detailech. Čím se tedy H. G. Adler liší od ostatních terezínských historiků?

Nepracuješ, tak nejez

Zatímco ostatní popisy Terezína spíše kladou důraz na solidaritu mezi vězni a z neblahých jevů v ghettu viní německé velení, zdůrazňuje Adler bezohlednost vůči slabým či starším, vysokou hospodářskou kriminalitu, sociální nerovnost a korupci přímo ve vězeňské společnosti. Velký díl odpovědnosti za tyto nešvary navíc přisuzuje vedení židovské „samosprávy“. Podobně jako v ostatních nacisty zřízených ghettech neřídili nepočetní příslušníci SS život vězňů terezínského ghetta přímo, ale prostřednictvím tzv. „rady starších“ (tato instituce byla v ostatních ghettech zpravidla nazývána „židovská rada“).

Běžný provoz ghetta tak zajišťovala početná židovská „samospráva“, která organizovala ubytování, rozdělovala vězně na práci, starala se o zdravotní péči či o výchovu mládeže. Vězni se proto jen velmi málo setkávali přímo s SS, o to více však byli zahlcováni nařízeními a předpisy židovské samosprávy.

Jedním z jejích nejspornějších rozhodnutí bylo zavedení různě vysokých přídělů potravin pro fyzicky pracující, ostatní pracující a nepracující. Toto opatření tvrdě zasáhlo především staré Židy z Německa a Rakouska, kteří již většinou nemohli pracovat či se spolehnout na pomoc mladších příbuzných v Terezíně. Největší hrůzu však vězni měli z transportů do vyhlazovacích táborů. I když v Terezíně nebylo systematické vyhlazování Židů v plynových komorách obecně známo, všem bylo zřejmé, že deportace znamená smrtelné nebezpečí. Vězně pro téměř všechny tyto transporty vybírala „židovská rada“ podle všeobecných nacistických direktiv. Rozhodování o výběru jednotlivých lidí a rodin do transportů či jejich „reklamace“ z transportních listin patřilo k nejhrůznějším okamžikům v dějinách ghetta.

„Židovští starší“, dosazení do čela vězeňského společenství, neměli podle Adlera sílu vzdorovat nacistickému teroru a postupně se stali aktivními utlačovateli spoluvězňů. Adlerova kritika prvního z nich, Jakoba Edelsteina, se stala předmětem četných sporů. Většina historiků se totiž shoduje na tom, že Edelstein se velmi obětavě snažil bránit zájmy svých spoluvězňů, když vycházel z představy, že pouze zřízením fungujícího a ekonomicky produktivního ghetta je možné zachránit jeho vězně před smrtí (viz například knihu Ruth Bondyové Jakob Edelstein).

Terezínská totalita

Kritika židovského vedení je u Adlera spojena s celkovým pokusem o interpretaci charakteru totalitního režimu. Odlidštění, které nacistický režim dovedl skrze státní byrokracii do důsledků, nachází Adler i ve fungování terezínské židovské „samosprávy“. Na řadě dokumentů se snaží ilustrovat její totalitní, či dokonce „monstrózní“ charakter.

Ačkoli se Adlerova kniha dnes vymyká z terezínské historiografie, nebyly jeho postoje v době bezprostředně po válce neobvyklé. Již v táborech osvobozených vězňů se konaly spontánní „čestné soudy“ s těmi příslušníky židovských rad, kterým se podařilo přežít. Poslední terezínský „židovský starší“ Benjamin Murmelstein byl okamžitě po osvobození zatčen a obviněn z kolaborace a z toho, že své spoluvězně aktivně pomáhal posílat na smrt. Po několika měsících byl sice obvinění zproštěn, stín válečného působení však nad ním visel po zbytek života. Kritický pohled na „židovské rady“ sdílela i velká část badatelů, ať již Raul Hilberg nebo ve vyostřené podobě Hannah Arendtová.

Adlerův úsudek o terezínské židovské „samosprávě“ je bezpochyby zjednodušený a příliš příkrý. Jeho morální pohled na úpadek v ghettu také nenabízí alternativní model, podle nějž měli pronásledovaní jednat. Jeho kniha je však velmi cenným příspěvkem do diskuse o lidském chování v totalitním režimu, za okupace a v extrémní situaci věznění. A toto téma se jistě netýká pouze terezínského ghetta.

H. G. ADLER: TEREZÍN 1941–1945 – TVÁŘ NUCENÉHO SPOLEČENSTVÍ, Barrister & Principal, 1100 stran

(Respekt, www.respekt.cz)



Zpátky