Červenec 2008

Čtvrtý odboj lidu českého aneb Hrdinou, když se to smí

Luděk Frýbort

Vlast máti až nás zavolá co věrné dítky své / tu mocná paže Sokola nepřítele k souboji zve... (sokolská píseň Lví silou)

Může být nejasné, jaký nepřítel byl míněn v tom šťastném půlstoletí mezi kanonýrem Jabůrkem a Josefem Švejkem, nad nějž pokojnějšího nebylo ve střední Evropě nikdy předtím ani poté. Jiný sokolský marš z těch časů zase bouří - dokud boj neustal, dokud úpí rodná zem ... jaký boj, proboha? S kým? Jaké úpění? Málem bych byl v pokušení připodotknout, že když někdo úpí a houbeles se mu děje, koleduje si o malér, aby měl proč úpět. Jakž se také i stalo. Další píseň z téhož zpěvníku vnáší do té nejistoty upřesnění: Sokola zavolej od slovanské Prahy / pomůže ti zahnat ty německé vrahy. Aha! A aby nepřišel zkrátka ani vnitřní nepřítel, vyhrožuje mu píseň, no, ta o tom úpění, takto: ... a kdo se odrodí, čepelem tu zrádnou hruď!

Inu, to jsou mi věci. Nicméně dějiny nepodávají zprávu o žádné bitvě, v níž by sokolské voje zahnaly německého vraha, ani o hromadném mordování odrodilců, i musíme mít za to, že žádného zahánění nebylo a propichování odrodileckých hrudí se konalo jen slovně. Kupodivu naše sokolské pradědečky nenapadlo, že by s podobnou písní na rtech mohl přijít někdo z druhé strany a skrze odrodilectví zapíchnout pány Friedricha Emmanuela Türsche (jestli v tom jménu někdo pozná bratra zakladatele) a Heinricha Fügnera, oba Čechy jak ta polena. Avšak nestalo se nic, ani z jedné strany, ani z druhé. Nejspíš se ani stát nemělo, to jen pradědečkové tak po vlastenecku lomozili, na skutek nepomyslivše.

Pravděpodobně, kdož ví, na něj nepomyslel sám bratr Tyrš, jen se nestačil divit, jakého to džina, napůl vztekle vypínavého, napůl směšného, vypustil z lahvičky, takže nakonec pověsil sokolský kord i čepici s pérem na háček a dožil se konce svých dnů skokem do rozbouřené řeky v Tyrolsku. Ale to je s odstupem půldruha století dokonale jedno. Starosokolské písně dnes nevzbuzují ani výbojné vášně, ani chuť strkat někomu někam nějakou čepel, nýbrž působí už jen trapně. Pokud je ovšem mimo nejstarší generaci někdo vůbec zná.

Je ovšem možné, že naši sokolští pradědečkové, ať s bratrem Tyršem nebo bez něj, by bývali rádi zahnali nějaké německé vrahy, kdyby se dali. Jenže ono se to nesmělo. Museli by si na to vyžádat povolení pana okresního hejtmana, a on by je třeba nevydal. A když pan hejtman nevydá povolení, může vlast máti volat, až z toho zezelená, a je jí to houby platné.

Já, prosím, nechci tvrdit, že za onoho času nebylo dost hrdinského ducha v národě Žižkově; ale projevoval se spíš tak na polích lombardských pod praporem feldmaršálka J. J. V. Radeckého. V bitvě u Hradce Králové, co tam Feuerwerker Franz Jabůrek u kanonu stál a furt jen ládoval. Je možná hodno pozoru, že jistý šikovatel ohněstrůjce Jabůrek skutečně existoval a udatenstvím se vyznamenal, jenže ne u Královýho Hradce, kde lítaly koule prudce, nýbrž téhož roku v Dalmácii u ostrova Visu v bitvě proti Taliánovi. Je rovněž hodno pozoru, že nesporné hrdinství českých válečníků té doby se stalo důvodem k posměchu nebo bylo zamlčeno, kdežto legrační sokolské vyhrožování se dočkalo slávy. Snad už tehdy převládl rys české povahy, nejsoucí jí právě k ozdobě: Hrdinsky kušnit, když se to smí. A zahlížet s nedůvěrou k opravdové statečnosti, znevážit ji a zesměšnit, nebo se postavit do role přísně etického kritika a počítat jí chlupy v kožiše. Což trvá až doposud.

Zúčastnil jsem se nedávno sympozia, jehož tématem byl mimo jiné polský nekomunistický odboj za druhé světové války. Bylo tam i několik jeho účastníků, a musím říci, že jsem se jako Čech tváří v tvář těm starým pánům s odznáčkem AK - Armija Krajowa - styděl. 400.000 odhodlaných bojovníků dokázali postavit Poláci za mnohem tíživějších podmínek, než jaké panovaly v Protektorátu Čechy a Morava. K boji, ne k shledávání partyzánských zásluh, když bylo po všem. U nás ... druhý odboj se odehrával téměř kompletně v uniformách cizích armád; na vlastní půdě, když odpočteme partyzánské skupiny, jež popadl bojový duch pět dní před koncem války, byl záležitostí tak nepatrného vzorku národa, že je třeba notného zvětšení chlubnou lupou, aby byl v dějinách vůbec patrný. Co chcete, ono se to nesmělo. Jakmile byl ovšem nacistický nepřítel zahnán jinými a konečně se to smělo, tu neznal vlastenecký hněv mezí. I na odrodilce došlo, trojnásobek se jich zakýval na šibenici, než za celých dalších čtyřicet let stihli pověsit komunisté. Jsme to pašáci, my Češi, když se rozzlobíme, nejsme k udržení. Ale musí se to smět!

Třetí odboj ... ale začnu odjinud. Otiskly Lidové noviny dne 30. dubna čtenářský dopis jistého pana Viléma Hoffmana z Libáně, nadepsaný »Stateční v Brdech«. Statečnost pozůstávala v tom, že parta mládenců, protestujících proti radarové základně v těch místech, aniž jí v tom kdo bránil, se několik dní válela po lese a úhledně při tom zmokla. Načež se zase sebrala a odešla domů. Ó, bohové! Tak lacino už je k dostání metál statečnosti v zemích českých? Jen si zapovykovat, vyvěsit transparent, bez rizika většího, než že přitom jeden může zmoknout? Kde byli brdští hrdinové, kde byl udatný pan Hoffmann, když se v týchž místech nalézaly sovětské rakety s jadernými hlavicemi? Je ovšem pravděpodobné, že řečený muž přál Sovětům a nepřeje Američanům, jako ostatně leckterý demokrat český. Ale hlavně se to tenkrát, že ano, nesmělo. Protesty nebyly povoleny. Jděte se vycpat, hrdinové!

Nelze pochybovat o údaji, jak jej přinášejí různé průzkumy: počet přímluvců brdského radaru vůči jeho odpůrcům je zhruba v poměru 1 : 3. Přibližně týž poměr panuje v otázce, zda bratří Mašínové byli hrdinové, nebo vrazi. Byl kolem těch sporů už popsán mnohý centýř papíru, ale myslím, že nepochybím, když označím zmíněné výsledky za referendum ani o radaru, ani o bratřích Mašínech, ale o stavu vlastní duše. Je zde menšina, která cítí, že by byla schopna se poprat s nepřítelem, na rizika takového počínání nehledě; to jsou ti, jimž nevadí radar a nemluví o vrazích. A je zde trojnásobná většina, která by v pádě konfliktu zalezla, hodila se marod, případně by odemílala pacifistické fráze, než by to také někdo zakázal. To je ten náš ... ale ano, máme zde čtvrtý odboj, ne že ne. Proti Americe, když z toho jednomu nekouká žádná újma. Proti čemukoliv jinému, kde bychom se museli příliš jednoznačně postavit na stranu západního společenství. Jak sladké je být rebelem, když se to smí! Přitom... Proběhl nedávno tiskem výsledek také jednoho průzkumu: lid český se v něm dvoutřetinovou většinou vyslovil pro vládu silné ruky. Nebude daleko od skutečnosti, že jde o touž většinu, jež troubí k čtvrtému, postkomunistickému odboji. Buďte rádi, gerojčíkové, že tu žádná silná ruka není. Popadla by vás totiž za krček a strčila za katr, jak jen byste otevřeli hubičku k nějakému protestu, jak už je obyčejem silných rukou. Jenže ono by vás to ani nenapadlo. Protestuje se, když se to smí.

Nechal bych radar radarem, ale znepokojuje mě, jak pevně je usazeno pokakánkovské farizejství v české duši, a místo aby jej nedobrými zkušenostmi ubývalo, spíš se upevňuje. Jak dlouho vlastně trvá, než se kdovíkde posbíraný povahový rys stane dědičným? Než se uhejbácká nestatečnost vtiskne do genů? Sedm generací, co se jich vystřídalo od sokolského vyzpěvování o vrazích a čepelích ... stačilo to, aby se český národ definitivně rozštěpil na dvě nestejné skupiny, lišící se kromě - zatím - společného jazyka už vším? Tím by byl vysvětlen i další úkaz, jak jsem se jej letmo dotkl: Antiamerikanismus se stal módou času už téměř všude, ale nikde nebyl tak úlevně přijat jako v Čechách, od hospodských pitomečků po vzdělanecké vrstvy. Dere se zde na světlo dávná slovanská sympatie, pro niž, ať je Rusko takové či onaké, je srdci bližší než nějaký Američan? Odraz dávného zápolení Západu s Východem v duši Čecha, jež trvá od dob cyrilometodějských a dodnes navzdory oficiálním proklamacím není vybojováno? Není české přichýlení k Západu jen přechodné a bude mu konec, až odejdou ti, kteří ještě pamatují tanky na Václavském náměstí?

Pozoruji českou politiku a jsem rád, že jen zpoza hraničních hor. Je mi šimravo kolem žaludku při pomyšlení, co na stane, až se chopí vlády - a ono se velmi pravděpodobně chopí - levicové bratrstvo, mající východní sentiment vtištěný hluboko ve své rudě sálající duši. Pak ... Ficovo Slovensko, možná už brzy Paroubkovo Česko ... nepřišel čas, bruselští pánové, začít uvažovat o opatřeních, jimiž by neochotní, naschválničtí, kdovíkam šilhající členové mohli být posláni tam, kam srdcem tíhnou?

Nebo je to jinak a virus komunismu se zažral do českých útrob hlouběji, než bych před osmnácti lety býval řekl. Ne každý účastník čtvrtého odboje se ovšem hlásí ke komunismu. Větší díl se jich má za demokraty, ba antikomunisty, a urazili by se, kdyby o tom někdo projevil pochyby. Ale když dojde na skutky, jednají po komunisticku. Mám před sebou opět jeden takový článek, tentokrát listu MfD z 21. dubna. Jedná se v něm o československých občanech, kteří byli s vlídným souhlasem Benešovy vlády odvlečeni do sibiřských lágrů. Po desítiletích neuvěřitelného utrpení se někteří z nich vrátili zpět, aby se dozvěděli, že jsou nevítanými hostmi. Když v rámci zákonů o rehabilitaci podávají žádost o odškodnění, je jim nakázáno přiložit k ní ověřené a razítky opatřené potvrzení ruských úřadů, že si to s tou Sibiří nevymysleli. Kde že je mají sehnat? Nezajímá. Někde v Moskvě. Starejte se. Přičemž ti, kteří za nesrovnatelně komfortnějších podmínek pracovali rok nebo dva v německých fabrikách, nic dokládat nemusí, obvykle jim stačí podepsat čestné prohlášení. Poslyšte, to už není jen byrokratická tupost ani dělání naschválů; to je zažrané bolševictví. Byl jsi na práci v Německu? Pak jsi antifašista a náleží ti odškodnění. Dřepěl jsi dvacet i víc let v sovětském gulagu, v mrazu, dřině, špíně, byl jsi bit, znásilňován, jsi jeden z mála, který tu hrůzu vůbec přežil? Pak jsi byl nejspíš nepřítel Sovětského svazu a imperialistický agent a patřilo ti to. Naložit s tebou po sovětsku bohužel zatím nemůžeme, ale aspoň ti ten návrat do vlasti pěkně osladíme.

No, nechám už elegií. Jen se mi čím dál víc rozplývá naděje, že můj český národ bude po přejití nějaké doby zase opravdu můj. Že se stane součástí Západu nejen členstvím v té či oné organizaci, ale i rozumem a srdcem. A že, kdyby přišla taková chvíle, se bude umět o západní hodnoty i poprat. Uznávám, že jsem byl bláhový. Není takového národa, je jen určitá menšina, jíž jeden z mých čtenářů říká »naše krevní skupina«. Pro ni chci dál psát, z duše mluvit. Těm ostatním, chytrákům, kuliferdům, hrdinům jen když se to smí, vzkazuji ... jakže to napsal Karel Havlíček? Zde můj pevný úmysl je vysloven: věčně vám chci býti ve všem neroven, a náleží-li jméno »člověk« vám, i člověčenství milerád se odříkám. Adieu, sokolíci...