Červenec 2008

Expremiér Stanislav Upřímný aneb Jak vydojit sociální kozu

Luděk Frýbort

Tak on si ten mizera Gross pořídil kvartýr na Floridě. V takovém milionářském hnízdě! Zrada! Kde jsou dělnické ideály? Kde je solidarita s chudými a trpícími? Jedni tiše žasnou, druzí se vztekají, třetí strouhají mrkvičku: hihi, socani! Hihihi, Paroubku! Takové tedy jsou vaše zásady!

A přitom je to všechno omyl. Všichni si teď panem Grossem vyplachují ústa, a on - pamatujete se? On to jen myslí upřímně! Je to nejupřímnější socialista, jaký kdy po této zemi chodil, tak pravím, a také to myslím upřímně. Nic nezradil, jen otevřeně ukázal, co jiní zastírají: jaký byl od samého začátku smysl a cíl jeho kariéry. Vstoupit na základě dobrých styků do politiky - zaujmout v ní vlivné místo - vytvořit síť klientů, z nichž na některé něco nepěkného ví, jiné si zaváže k protislužbě - z toho vydupat mnohamilionový zázrak - z něj vytvořit doživotní zajištěnost v americkém maloburžoazním ráji. Socialistický génius, tenhle pan Gross. Ale třeba jsem se nevyjádřil dost srozumitelně, jelikož vážený čtenář spojuje výraz socialismus s něčím jiným než s milionářskými zisky a s kvartýry na Floridě. Vážený čtenář se sice mýlí, ale to si vyžádá určitého vysvětlení, či přesněji objasnění některých pojmů, s nimiž bývá vesměs pohazováno až příliš zlehka.

Pročež ptejme se: z čehopak vychází a čím se udržuje ideová stavba zvaná socialismus? No? Napovím vám: Socialismus žije a padá s existencí majetkové nerovnosti, stručněji řečeno s chudobou. Není v tom žádná výjimka, je dost oborů lidského konání, které by zanikly, kdyby dosáhly proklamovaného cíle. Kdyby věda vynalezla mast na všechny neduhy světa, byl by amen stavu lékařskému. Kdyby lidstvo dosáhlo věčného míru, šli by se pást oficíři, činovníci mírových hnutí, výborů a komisí, čerpající z existence válek své znamenité živobytí. Kdyby někdo vymyslel stoprocentně účinný prostředek k prevenci požárů, museli by pověsit na hřebík své hadice a sekyrky hasiči. A kdyby dosáhl svého socialismus, kdyby zmizel rozdíl mezi bohatstvím a chudobou ... no, není konečně tak nesnadné zařídit, aby všichni byli chudí, čímž je zmíněný požadavek bezesporu splněn. Nejeden budovatel zářných zítřků to k té metě už dotáhl, takže...

Ale vraťme se k fenoménu chudoby: Kdyby měla jednoho dne zmizet ze světa, zanikl by s ní i socialismus. Nebylo by jej už dál třeba, vyschla by půda, z níž vyrůstá. Toho, zajisté chápete, prozíravý socialista nedopustí, nýbrž vědom si těch souvislostí učiní chudobu nástrojem svého řemesla a obrátí k svému prospěchu. Nedokáže-li to nebo mu chybí smělost, nemůže z něj být úspěšný socialistický politik - jen ubohý žvanil, po jehož zádech rajtují jiní. Jestli si jich je vědom i socialistický milionář a floridský kvartýrmajstr Stanislav Gross, není mi známo. Ale velmi úspěšně v jejich duchu jedná, a co víc, neskrývá se s tím. Budiž mu to přičteno ke cti.

Protipólem socialistických idejí je ... nevím vlastně co. Ideje jsou dílo lidské, a tudíž omylné, v převážné části případů selhávající. Je tu jen jistý z přirozených podmínek se vyvinuvší systém, jemuž se mi nechce říkat Marxovou hantýrkou kapitalismus. Na rozdíl od socialismu se nesnaží stanovit lidstvu žádné nezpochybnitelné pravdy, nechce za nic bojovat, nic bořit ani napravovat, jen funguje. Ovšemže ne každému k libosti, ale to se nedaří, jak dostatečně známo, ani budovatelům socialistických zítřků. Druhý rozdíl tkví v tom, že přirozený systém nemá cílů, jejichž dosažením by se vyčerpal a pozbyl smyslu. Směřuje k bohatství, ale kdyby se všichni stali bohatými, neznamenalo by to jeho konec. Kdyby všichni zchudli - scénář to v současném světě nikterak nepravděpodobný - také by nezanikl, jen by se vrátil k primitivnějším formám, jimiž už jednou prošel, koš vajíček za husu, tucet husí za prase. Na podstatě by se tím nezměnilo nic, ledaže by lidé přestali pokládat dobré bydlo za samo- zřejmost a začali si jej znovu vážit. Kdoví, jestli se jim dějiny nechystají v brzké budoucnosti udělit pohlavek, aby je k tomu popohnaly.

Přirozený společensko-hospodářsko-politický systém (čímž není míněno přesně to, co vykvetlo na lučinách postkomunismu) může někoho vynést k bohatství, jiného ne, záleží na vlohách, okolnostech i kusu štěstí. Nikoho však nevynese k takové moci, jakou disponuje socialistický vládce, a nemusí to být ani diktátor. I tam, kde - jako v současné Americe - si výstup k vysokému politickému úřadu žádá milionových investic a tudíž bohatství, nejde o moc ovládající až do posledního puntíku občanův život, moc regulující, usměrňující, a v posledním důsledku vylučující jeho svobodné nakládání s vlastní existencí. Socialismus však, založený na vyrovnávání majetkových rozdílů, skýtá těm, kteří drží v hrsti opratě sociálně-přerozdělovací mašinérie, takovou míru osob- ní moci, o jaké se žádnému kapitalistovi ani nesnilo. Cynický kariérista, jemuž ani za mák nezáleží na nějakých ideách, proto dosáhne splnění své touhy dokonaleji, stane-li se politikem socialistickým. Tomu přidá, tomu ubere, do jedné kapsy maličko přisype, z druhé třikrát tolik vytáhne, to vše ve jménu sociální spravedlivosti. Je to krásné, vystupovat v roli ochránce chudých, člověk přece vypadá tak ušlechtile! A jak přitom výhodné, slípka zlatá vejce snášející. Proto Západ, a především Evropa, melouc nepřetržitě fráze o svobodě a demokracii, se stále víc blíží vládě přerozdělovací byrokracie, jiným slovem k socialismu.

Není ovšem každý příživník, koho přerozdělovací zásada vynesla k moci. Jsou dosud idealisté, věřící, že napomáhají k rovnosti mezi lidmi, ke štěstí a harmonii. Ti jsou k smíchu. Jiným stačí pocit moci, aniž z ní vytloukají finanční prospěch. To jsou ti, na něž je třeba si dát dobrý pozor; také Leninovi a Hitlerovi stačil pocit moci, aniž se museli bezpodmínečně stát miliardáři. Třetí pak jsou ti, jimž se v novočeském politickém žargonu říká téměř láskyplně šibalové. Obratní filutové bez zásad a beze cti, vědoucí dobře, jak vynikající příležitosti nabízí péče o takzvaně prostého člověka. Nechci se zastávat žádné z českých partají, ale přesto je pozoruhodné, co takových poupat vykvetlo na rudé růži, straně rovnosti a obhájců chudých. Ne bez důvodu: kde je pravidlem brát jedněm a přidělovat druhým, tam se peníze stávají anonymní masou, svádějící zadřít si tuhle tamhle něco za nehet. Náleží eráru, tedy vlastně nikomu, a jestli z ní zmizí nějaký milionek, no bóže, to je toho. Postkomunismus tu zásadu ještě rozvinul, ponechav iniciativě jedněch mosazné náhrobní desky a víka od kanálů, druhým poučku - peníze leží na ulici, jenom koukej, abys u nich byl první. Šibal Gross je aplikoval přímo excelentně, a ostatní na něj zahlížejí zešišata, protože by taky rádi, ale nevědí jak. Opakovat týž trik nemusí být snadné, a přijít na jiný dá lámání hlavy.

Kdo vsadí na chudobu, může se domoci jmění. Kde je chudoba, lze se stylizovat do role Jánošíka, jenž bohatým bere a chudým přiděluje, což se hlupáčkům velmi líbí a získává jejich volební hlasy. Zároveň zbývá bohatě příležitostí, jak přidělit sám sobě. Zdálo by se, že v zámožné společnosti nemůže takový recept fungovat, ale chudoba je jev relativní; nezáleží na tom, kolik grošů mám v kapse já, nýbrž kolik v ní mají jiní. V Tanzánii může být chudý ten, kdo nemá na misku kukuřičné kaše denně. V Německu ten, kdo se nevozí v luxusním mercedesu, nýbrž ve staré oktávce jako já; můj důchod nedosahuje ani šedesáti procent německého mzdového průměru, čímž splňuji normu pro zařazení mezi chudinu, a kdo by chtěl, mohl by mě z ní vhodnými hesly zachraňovat. Nejsem však správný cíl takových snah, jelikož jsem zažil třicet let socialistické péče, i dovedu srovnávat a vážit si dobrého, třebaže v poměru k jiným skromného bydla. Ostatní, té zkušenosti nemající, se snadněji stávají oběťmi manipulace. Je prostě výhodné namluvit lidem, že jsou chudí. Když se to povede, šikovnému tlučhubovi se už moc, vliv a peníze sypou samy.

Nepovede se to ovšem s každým. Půlstoletá zkušenost ukazuje, že veřejnost je v rozumně demokratických poměrech rozdělená na dvě téměř stejné části: něco pod polovinu je těch, kteří jsou schopni a ochotni přijímat se zisky svobodného rozhodování i jeho rizika, něco nad polovinu tvoří ti, kteří jsouce názoru, že by se o ně měl postarat dobroděj stát, vkládají svůj osud do rukou manipulátorů. V zemích českých, kde se demokracie navzdory mnoha sebevědomým řečem nalézá ve stadiu nesnadné rekonvalescence, je poměr, odhaduji, o deset až dvacet procent vychýlenější ve prospěch zájemců o všeobjímající státní péči. Ostatně nejen tam, ale všude, kudy se prohnal tajfun reálného socialismu, zanechav za sebou zmetek dějin zvaný postkomunismus. To je ale námět na jiný článek.

Tak by mohla evropská demokracie pokračovat dál, jednou trochu doprava, když se levicové dobrodějství rozplyne ve fiasku, podruhé trochu doleva, když se na fiasko zapomene. Ale nepokračuje, a jestli nenastane nějaký mimořádný průšvih, ani pokračovat nebude, neboť zde je a působí faktor, ať záměrně nebo bezděky vychylující politické vážky doleva. Je jím úžasná, neodolatelná svůdnost přerozdělovacího systému pro ty, kteří v tom dovedou chodit. Možnost stanovit úzce spletenou síť lidumilných opatření, v níž mizí občanova svobodná vůle, zato nabízí větší příležitost osobní moci, než jakou vládne kapitalistický dravec. Že pak moc uklouzne do poněkud pobertovských manýr ... nemusí se to stát každému. Ale zhusta se stává. Pohleďme ostatně na ty zavalité pány, co se jim podbradky jen třesou samou starostí o slabé a ponížené ... kdopak je ducha tak prostého, aby jim ji věřil? Ledaže upřímný pan Stanislav došel po žebříčku moci ke kýženému cíli a užívá si jej, o výtky svých spolusoudruhů se nestaraje. Ostatní si užívají nebo plánují užívání také, ale opatrně, aby nebyly řeči. Nejsem si jist, co z obojího je čestnější, pokud výraz čest někomu něco říká.

Evropou neobchází strašidlo komunismu, jak tomu chtěl praotec Marx. Zato jí obchází dosti vypasené strašidlo poddanství ve jménu chudých a trpících, neboť není obtížné namluvit lidem, že jsou chudí. Jestli je z toho nějaká cesta ven, jestli evropský občan znovu objeví dobré stránky vlastního rozhodování a vlastní zodpovědnosti ... asi zase až dojde k pořádnému krachu. Až si všichni pečovatelé o blaho prostého lidu pořídí kvartýry na Floridě a prostý lid nechají namydlený. Nesahejte mi na pana Stanislava Upřímného; on jenom předvedl každému k poučení, jak snadné je vydojit sociální kozu. Jestli to bude něco platné ... no, moc bych se netěšil.