Červenec 2008

Exulantovy výhry i zklamání

Luděk Frýbort

Kdybych měl všechny své pocity shrnout v jeden, byl by jím především vděk. Věčnost západnímu systému, který dokázal zachovat lidskou slušnost a vzájemnost.

Nejprve se chci omluvit: velkou část toho, co čtenář najde v následujících řádcích, jsem už porůznu uveřejnil. Ale požádala nás, staré exulanty, redakce jednoho českého časopisu, abychom napsali něco o našich zkušenostech, o prvních dojmech, výhrách a zklamáních. Byl to záslužný počin, protože nepotrvá dlouho a přímé svědectví vymizí s jeho nositeli; avšak měl-li jsem redakci vyhovět, nemohl jsem se vyhnout tomu, abych se z jisté části opakoval. Tytéž začátky a zkušenosti jsem vylíčil, třebaže v románové podobě a prostřednictvím fiktivních postav, též ve své knížce Mlýny boží a ďáblovy. Vážený čtenář nechť se tedy nediví, že tuhleto a tamhleto už přece jednou četl. To já vím samozřejmě také.

Ale k věci: rozhodnutí emigrovat byla těžká, bolestná věc, a ne každý, kdo si s tou myšlenkou pohrával, ji také uskutečnil. To bych rád připomenul všem, kteří se domnívají, že jsme si jen jako ti ptáčkové z hnízda vyletěli za lepším živobytím. V mém případě tomu kroku předcházely dva roky příprav, vymýšlení triků a obchvatů k obelstění komunistické bdělosti, to vše spojeno s neustálým strachem: nevšimne si někdo podezřelého ruchu v naší domácnosti, nepřijde nečekaná návštěva a nezjistí, že na stěnách jsou vybledlé čtverce po obrazech a v poličkách prázdná místa po knížkách? Ne-udá nás někdo z těch, u nichž jsem směňoval výtěžek rozprodeje za dolary? Veksláci byli, jak známo, každý druhý nějak spřažení s StB; propluji tím úskalím? S pravdou bych tenkrát býval navzdory přísloví daleko nedošel; jak mám zabalit svůj velezrádný úmysl do nevinné cesty na výjezdní doložku? Komu co napovídat, na pracovišti, sousedům i vlastním rodičům a sourozencům, aby si mé výpovědi navzájem neodporovaly? Ano, to bylo ze všeho nejtěžší a nejsmutnější: nemohli jsme se rozloučit. Nezazli mi, drahá máti, požehnání své mi dej ... tak se mohli za Komenského loučit s vlastí čeští bratří, ale my jsme odcházeli potají a v těžkých výčitkách svědomí. Drahá máti nesměla nic vědět, protože by spustila vodopád slz a lamentací, jejž by naše tak dost vybičované nervy třeba už neunesly. Co je to platné, každý exulant se musel rozhodnout, buď založí svým dětem na rozumnější budoucnost a nechá za sebou rodiče, jež už - tenkrát to tak vypadalo - možná nikdy neuvidí, nebo zvítězí ohled na rodiče a děti budou vyrůstat v zadrátované pochmurnosti?

Ale ten den přišel a ostnaté dráty se před námi rozestoupily. Nervové napětí se tím okamžikem vybilo a já jsem se extaticky, bláznivě rozesmál. Vítězství! Ti, kteří mi třicet let otravovali život, zůstali na druhé straně, bezmocná strašidla, marně za mou vysílající své bububu. Tuším, že tak nějak si prožil každý exulant svůj první krok do svobodného světa. Vzápětí se ale vynořila nová starost: za pár hodin nás vlak vyklopí v Kolíně nad Rýnem ... a co dál? Co tam na nás čeká? Kam se máme obrátit, koho oslovit? Kde budeme dnes spát? Byl ten čas příprav obtížný, plný hazardu a nebezpečí, až do poslední vteřiny mohlo všechno velice špatně skončit, ale aspoň jsem v něm já hrál aktivní roli. Nakonec šlo všechno dobře, ba mnohem lépe, než jsme si představovali. Přijde ovšem na to, co si kdo představuje. Slýchám občas nářky některých spoluexulantů, jak těžké, zoufalé byly ty jejich začátky, jak se jim hroutily naděje a oni museli jen s těma holýma rukama... To proto, že jejich naděje byly přehnané: očekávali mnoho a byli zklamáni. Že s holýma rukama ... a s jakýma jinýma chtěli svou exilovou existenci započít? S jakýma jsme ji započínali my? Kdo se rozhodl pro emigraci, musel být srozuměn s tím, že bude začínat od nuly nebo téměř od nuly. Kdo to nedokázal, měl raději zůstat doma. Co se mě týkalo, nevěděl jsem příliš ani kam jdu, ani čím se tam budu živit, stačil mi samotný fakt života ve svobodě. Svoboda je totéž co šíře možností, jichž lze využít, ale lze je také promrhat; skepticky jsem tedy odhadl šíři svých možností a zjistil, že je nevalná. Bolševik mě, rozkladného živla a kádrového zatracence, krom jiných ústrků nenechal vystudovat, takže jsem se na Západ dostavil se zkušeností devatera řemesel, ale jen s dosti nízkou odbornou kvalifikací. Neočekával jsem tudíž, že budu rovnýma nohama posazen do nejtřeskutějšího blahobytu, ani že na mne čeká bůhvíjak skvělé postavení. Spíš jsem byl srozuměn s tím, že budu až do konce života tvrdě pracovat, třeba i někde strkat vozíky a vláčet pytle, jen abych umožnil našemu potomkovi vyjít z větší šíře možností, než jaká byla dopřána mně. Byl jsem potěšen a překvapen, když se ukázalo, že má kvalifikace stačí k místu technika, ne zrovna v nejvyšších platových třídách, ale aspoň v takových, které mi při jisté šetrnosti zajistily relativně rychlý vzestup od zmíněných už prázdných rukou k slušnému životnímu standardu, ba i sny a touhy se začínaly plnit.

Věděl jsem, že čerstvého emigranta čeká postrkování z jednoho záchytného střediska k druhému, takže mě to nepřekvapilo, spíš jsem s podivem a uznáním zjišťoval, jak rychle, účelně všechno probíhá, a přitom vlídně, bez známky nějaké úřední arogance, s níž bych na základě domácích zkušeností býval spíš počítal. Naše plány směřovaly do USA, ale všechno se zamotalo a vír osudu nás vyklopil v Německu; i tušil jsem, že se občas setkám s těmi, kteří byli před třiceti lety hnáni z Čech s dvacetikilovými ranečky v rukou. Bál jsem se, nebudou-li mě vítat křivými pohledy - aha, Čecháčku, tak už jsi přilezl; a setkám-li se s nimi v emigrantské roli žadatele, jestli mi s velkým gustem neoplatí prožitá příkoří. Chci zdůraznit, že nic z toho se mi nepřihodilo. Sudetských lidí jsme potkávali porůznu dost, ale nejevili snahu oplácet zlé zlým, nýbrž jsme spolu vesměs postáli, přátelsky poklábosili, zavzpomínali na známá místa, na naši společnou zem, jíž my jsme říkali Čechy, oni Böhmen. Takoví tedy byli ti revanšisté, co se jich lidé v Čechách ještě pořád tolik bojí.

Když jsem přišel na Západ, neměl jsem kromě československého cestovního pasu, výjezdní doložky a jiných bezcenných lejster ani kus papíru, jímž bych prokázal svou identitu, vzdělání či kvalifikaci. Bylo to pochopitelné; brát s sebou křestní list, maturitní vysvědčení či jiné dokumenty se rovnalo tahání čerta za ocas; nebylo málo takových, kteří byli na tom základě posláni od hranic zpátky s obviněním z pokusu o nezákonné opuštění republiky na krku. Vše jsem mohl doložit jen ústně; a nemohu dostatečně zdůraznit, že mi bylo věřeno. Davy podvodných azylantů ze všech končin světa od té doby stačily důvěru v dané slovo zničit, ale tehdy ještě vládla a ulehčila nám náš začátek nesmírně. »Až ty papíry budete mít, přijďte nám je ukázat,« pověděl mi vlídný úředník v osobním oddělení ústavu, v němž jsem se ucházel o místo. Ve staré vlasti se obdivně mluvívalo o zázracích západního světa, o lesklých autech, luxusním oblečení a obchodech, kde je všechno, ale všecičko k dostání; já jsem se nemohl dost vynadivit samozřejmé důvěře, s níž jsem se všude setkával. Kdybych měl všechny své pocity - trvají až dodnes - shrnout v jeden, byl by jím především vděk. Vděčnost systému, jehož jméno kapitalismus dodnes mnozí nedokáží vyslovit bez opovržlivého šklebu, jenž ale na rozdíl od systémů jiných, umělých, dokázal zachovat přirozenou lidskou slušnost a vzájemnost.

Byli jsme v exilu také něčím zklamáni? Co se mě týče ... inu, pravdaže jsem byl. Čekal jsem, že se na druhé straně zadrátované hranice octnu mezi lidmi nejen svobodnými, ale své svobody si i vážícími a ochotnými pro ni něco obětovat. To byla, zejména v případě vzdělaneckých kruhů, iluze; to jednodušší lid spíš instinktivně chápal, čím páchne čas. Těch vzteků a demonstrací, té povýšené, agresivní kritiky všeho západního a ta úslužná ochota omlouvat kdeco východní a komunistické ... třeba to byla jen naivita. Módní taneček přepapaných dítek blahobytu. Třeba také všemi kanály dezinformace vštěpovaný zlý úmysl. To dodnes platí a v tom ještě teď může být úloha exilu: upozorňovat bláhové dušičky, oč si koledují, vypouštějíce džiny návodů na lepší, spravedlivější světy, jež až dosud bez výjimky končily v katastrofě. Když říkají - no bóže, dřív jsme podlézali Rusům, teď podlézáme Americe. Nikoliv, pošetilí. Nesrovnávejte nesrovnatelné, aby se vám vaše pošetilost nesesypala na hlavu. Někdy bych vám to skoro přál.

Druhé zklamání se týkalo způsobu, jímž jsme byli po přejití vichřic bouří hněvu, ó lide český, přijati v sametové vlasti. Ne ze strany našich přátel a známých; ten byl vesměs skvělý. U drobných lidí na ulici se v to mísila trocha závisti, ale s tou se dalo počítat. Vysloveně zle, záštiplně a zákeřně se vůči nám zachovaly figury vrcholné politiky bez rozdílu partajní příslušnosti. Nebylo tomu hned rozumět, až posléze jsem se dovtípil ... nojo. Uhnízdili se ve všestranně výhodných pozicích, a on by jim teď kdosi z exilu chtěl kázat nějaké nebát se a nekrást, že. Představa, že by někdo mohl jen z pouhého idealismu pomáhat při vzkříšení demokracie v zemích českých, jim byla směšná; prosím vás, proč by se kdo cpal do politiky, než aby si pomohl k moci a penězům? Tak byla rozpoutána nenávistná kampaň proti českému exilu, na níž se podíleli i někteří kulturní tvůrci (Hrabal), tak byli vyřazeni z demokratizačního procesu schopní a obětaví lidé, kteří mu mohli nejvíc přispět. Musím říci, že tohle trauma mi z duše ještě nevyprchalo.

A ještě otázka závěrečná, již si v posledních osmnácti letech kladla naprostá většina exulantů. Mám se po desítiletích v exilu vrátit do rodné země? Vyměnit druhou vlast zpátky za první? Nebo zůstat v té, kde jsem se sice nenarodil, ale jejíž nejen občanství, ale i životní způsob už jsem přijal za vlastní? Někteří se vrátili, aby zjistili, že návrat může být obtížnější než odchod. Jiní zůstali a s jistým smutkem pozorují, jak se jim země původu stále víc vzdaluje. Já sám ... to se ví, že jsem si také v prvním čase otrhával tu kopretinku, vrátit se - nevrátit. Jenže mi z jejích lístků jaksi nic nechtělo vycházet; příliš pevně mi už seděl západní kabát, než abych se vrátil tam, kde ho ne zvlášť kvalifikovaní krejčí teprve s mnoha omyly i ne zrovna kalými úmysly začínali šít. Ani moje rodina mě v těch choutkách nepodpořila, ostatně to byly choutky spíš chabé, záchvěvy sentimentality, ne pevný úmysl. Někdy v tom čase jsem v tehdejším listu Český deník dostal možnost komentovat události v zemích Koruny české z pohledu exulanta, což za pokušením návratu udělalo poslední tečku. Pochopil jsem, že je domácímu publiku velice třeba ukázat, jak vypadá portrét české země a české společnosti nejen ve vlastním zrcadle, nýbrž i zpoza hraničních kopců. Nebývá to pokaždé týž obrázek, což by český člověk měl aspoň vědět, i když souhlasit nemusí. Pokračuji v té činnosti s jistým ohlasem dodnes, což nakonec není špatně strávený čas: mám na stará kolena pořád co dělat i příznivý pocit, že ač jsem se do země původu nevrátil, mohu jí svým drobným dílkem být něco platný.