Červenec 2008

O automobilovém fetišismu

Luděk Frýbort

Ne že by na tom tak hrozně moc záleželo. Ale našel jsem nedávno v Lidovkách článeček pana Martina Weisse, v němž se vyjádřil slovy: »Sousedíme s Německem, zemí automobilových fetišistů...« No. Sám ve zmíněném Německu žiji a něco se o jeho obyčejích domnívám vědět, i dovolil bych si panu Weissovi v punktu toho fetišismu drobet odporovat. Je pravda, že dodnes mezi Labem a Rýnem koluje šproch - »das Auto ist des Deutschen liebstes Kind« - auto je pro Němce jeho nejmilejší dítě - ale ten pochází z doby, kdy po letech válečné bídy došlo k obrovskému uvolnění, k hospodářskému rozmachu a pocitu dosud nepoznané svobody, a auto se stalo toho všeho symbolem. Kdopak by si býval pomyslel, otloukaje cihly ve vybombardovaném Berlíně, že se za pár let bude vozit autem! I jezdilo se, předvádělo, srovnávalo, čí stroj je lepší, rychlejší, dražší, prestižnější. Tehdy, ano, tehdy mohlo být auto Němcovo nejmilejší dítě, a snad i fetiš.

To je dnes dávno pryč. Spatří-li kdo na německé silnici někoho se chlubně producírovat, bývá to buď výrostek, na jehož řidičském průkazu dosud neoschlo razítko, nebo nějaký orientálec, jemuž okázalé předvádění prestižního symbolu je věcí rodové cti. Ostatní ... inu, spotřební předmět. Hýbadlo z místa na místo. Je hezké je mít, ale nenutno se z toho zbláznit. Lékaři, advokáti a příslušníci jiných svobodných povolání si ovšem pořizují auta drahá a častěji než jiní; ale není to tím, že by to bez nového vehiklu každým třetím rokem nemohli vydržet, ale že jej odepíší z daní. Z toho možná v blízkém zahraničí vznikl falešný dojem, že, jak praví pan Weiss, se německý fetišista nesmyslně »zbavuje aut, jež mohou skromnému majiteli dobře sloužit ještě léta«. Nu, aspoň co se mě týče, sám jsem takový skromný majitel. Mám svou desetiletou oktávčičku, která mi zaplaťpámbu dobře slouží a snad ještě pár let sloužit bude, než to oba spolu doklepeme k stařecké nepoužitelnosti. Nejsem v tom asi přímo ideální vzorek německého obyvatelstva, ale z největší části si Němci své autíčko pěstují, než se na něm začnou množit poruchy nebo dokud nenašetří na lepší. Nejde to tak honem, jak si někdo za Šumavou možná představuje.

Znám ovšem jistou krajinu Páně, v níž automobilový fetišismus není výjimkou, nýbrž pravidlem. Kdybych neměl vlastní zkušenost, mohl bych tak soudit z jejího tisku, v němž co chvíli nacházím zprávu, jak se některý z pánů politiků, zpěváků a jiných proslavenců zase přerazil v automobilu. Přerazil se, drahoušek, protože pokládal vychloubačný styl jízdy za věc své cti a prestiže. Tuhle zase jakési celebritě zabavili tamhle ve Frankrajchu prestižní bourák, protože si myslela, že je ve své vlasti. V ní k bourákům panuje úcta, takže je policajti pro nebezpečné třeštění nezabavují; to je údělem starých rachotin, jimž úcta nepřísluší. Zákony zmiňované země sice pokulhávají za kraji západnějšími, ale přece jen občas přitvrdí v poměru k automobilovým zběsilcům; co je to platno, to lze vyčíst každého pondělka z počtů obětí víkendového šílení. Příčinou toho není nějaká mimořádná agresivita ani pomatenost jejích obyvatel, ale že si dosud neodvykli křepčit kolem fetiše, zvaného automobil.

Že se obrat automobilového obchodu točí v Němcích o něco rychleji než v oné zmiňované zemi, bych nepokládal za výsledek fetišismu, nýbrž dosud stále ještě vyšší příjmové úrovně, jakož i trochu odlišného způsobu daňových odpisů. Jak znám č...é obyvatele té země, až dosáhnou německých mezd, bezpochyby budou kupovat nová auta jako kati, fetiš nefetiš. V tom to není. Nikoliv auto jakožto takové, ať novější či starší, drahé nebo levnější, se stává fetišem, nýbrž způsob, jímž je používáno. Jde-li o způsob pyšný, předvádivý, křečovitě riskantní, zlomyslný, zákonů země ani volání rozumu nedbající ... pak, ano, pak se ta plechová krabice na čtyřech kolech asi stala modlou. V oné zemi, která si nepřeje být jmenována, tomu tak zatím je. Její skvělí mistři volantu by se možná měli porozhlédnout po světě; nejblíž by našli řidičský mrav sobě rovný, tuším, v Egyptě. Nebo tak někde. Byl by pomalu čas se zbavit automobilového fetišismu, dle vlastního mínění obdivuhodného, dle mínění jiných směšného a otravného. Tak je to, pane Weissi.