Červenec 2008

Prosba k evropské veřejnosti aneb Vajglíček a krabička

Luděk Frýbort

Sleduji tak v novinách debaty a rozbroje kolem nejrůznějších témat, co jich hýbe zemí českou, je ale dobře znát, že skutečného zájmu v nich je tak sotva napolovic. To jediné, nad čím se političtí zástupci i jiné celebrity dovedou opravdu rozplamenit, bývá jen dvojí: rychlostní limity, trestné body, majáčky a jiný silniční folklór, a kouření v hospodách. Zde je zasažen přímo nerv jejich bytí. Neříkají výslovně jedni, že by se k smrti rádi řítili kosmickou rychlostí po dálnici, druzí zase hulili kdekoliv bez zábran a omezení; spíš se dozvídáme leccos poučného o svobodě jednotlivce, spravedlnosti a takových věcech. Ale vyčíst se to dá. Přelouskl jsem si tuhle, tuším v Respektu, článeček jedné paní spisovatelky: svobodou jednotlivce jen překypoval, až jsem ji přímo viděl, jak sedíc v hospodě zmírá touhou si dát čouda.

Nicméně nehodlám v této věci vydávat doporučení, jelikož jsa nekuřák, nedopadla by možná nestranně. Ostatně chodím do hospod málo, a navzdory tvrzení zmíněné dámy se v nich u nás v Německu beztak nekouří, takže co. Na volném prostranství si pak mohu přejít na návětrnou stranu, když se mi někdo jme čmudit pod nos. Měl bych však jinou urgentní žádost, ba na kolena bych klesl a pokorně prosil, kdyby to bylo něco platné: musíte bezpodmínečně, drazí kuřáci a líbezné kuřandy, kolem sebe metat vajgly a prázdné krabičky? Chodívám totiž u nás v Hannoveru k takovému pěknému jezírku, žádné veřejné koupaliště s kabinami a sprchami, jen voda a travnatý břeh, ale už se mi skoro odnechtělo. Rozložím deku, a koukám - co travička, to vajglíček. Čerstvé, starší, shnilé, všelijaké. Fuj tajbl. Honem se svléknout, šup do vody, přeplavat sem, přeplavat tam, a domů. Kdo by ležel uprostřed takového hnojiště.

Nerozumím tomu. Snad je to nějaký tajemný obřad, do nějž nejsem zasvěcen: dokouřit, udělat světácky znuděný obličej a odhodit špačka v dál. Ale zavrhlo lidstvo čarodějnické procesy, ani již nejsou zajatci obětováni na oltáři krvavých božstev, takže by to snad - moc se přimlouvám - šlo nějak zařídit i s těmi vajgly. Je to totiž silně ohavné. Znám kraje světa, kde stlát odpadky do výše kolen jest národním zvykem a snad i nezbytností, takže na nějakém vajglíku nesejde. Země střední Evropy ale snad přece jen náleží do jiného kulturního okruhu, kde si potrpíme na pořádek a čistotu, i když to také už není, co bývalo. Není zde obyčejem - jisté asociální skupiny vyjímaje - sypat smetí z oken nebo kálet uprostřed ulice jako v Indii. Proč tedy kuřácké pozůstatky, že. Ať je odhazování špačků a krabiček cokoliv, středověký atavismus (tehdy se také házívaly ohryzané kosti přes rameno do slámy), tajuplný rituál, nebo jen taková drobná bezmyšlenkovitá prasečina, dalo by se od něj upustit. Nebylo by to tak obtížné, rozhodně by k tomu nebylo třeba extra zákonů a ministerských výnosů, ani dělení veřejných místností zdmi a zástěnami, ani svobodou a spravedlností sršících článků by nebylo zapotřebí.

Jenom ... fantazie mi kreslí takový obraz ... kdybyste jeden každý, vážené kuřáctvo, nosili v kapse malou škatulku. Dokouřit, típnout, vložit vajglík a někde vysypat do odpadkového koše. Běháme k němu, některých dobytků vyjímajíc, i s lístkem od tramvaje, proč ne se špačkem či krabičkou. Co se škatulek týče, uznávám, že by znamenaly jisté omezení lidských práv a svobod, ale nosíme v kapse například i kapesník, ježto vysmrkat se do dlaně či na zem rovněž není na těchto zeměpisných souřadnicích hodno pravého gentlemana. Nechci ani připomínat existenci jistých míst, třeba Singapuru, kde odhození vajgla je trestáno mastnou pokutou, ne-li nářezem bambusovou holí na holý zadek; tak daleko snad nejsme. Snad je možné neprasečit i dobrovolně, jen z prosté slušnosti a ohleduplnosti. Koukejte, nežádám a nehrozím, zákonů se nedovolávám, jen moc, moc prosím, ruce spínám. Co říkáte?