Červenec 2008

Šungta voarda aneb Nač umírají jazyky

Luděk Frýbort

My, smrtelní lidé, máme potíž s chápáním rozlehlejších časových úseků. Jsme prostě zařízeni na délku jednoho lidského života; co ji přesahuje, o tom se sice učíme v dějepise, ale svůj svět podle toho neorganizujeme. Rádi bychom jej měli neměnný, ale potvora příroda nás neposlouchá a vymyslela si například tyhlety klimatické změny, co je kolem nich takového poprasku. Nu ano: pěkně jsme si povrch zemský rozdělili, nadělali na něm států, vybavili je prapory, hymnami, prezidenty a židlemi v OSN, představujíce si, že budou trvat od jednoho konce věčnosti na druhý, a koukejme: je tu nějaké Tuvalu, nějaké Maledivy, státečky ostrovní, placaté, dosahující svou nadmořskou výší sotva panu prezidentu pod ramena; někde na druhém konci světa roztají ledovce, oceán nastoupá o pár decimetrů a spláchne slavný stát se vším všudy, jen ta židle v OSN po něm zůstane. A kdyby jen to; sama instituce státu není věčná, byly časy, že lidé žili bez něj a bezvýjimečný zákon konečnosti způsobí, že zase budou. To jen my, v přítomnosti zakotvení, nejsme ochotni nebo spíš schopni ten stále se opakující koloběh počátků a konců brát na vědomí. Témuž osudu, abych se přiblížil jádru věci, neunikne ani ten náš stát český, po tisíc let slavné či méně slavné království a zrovna teď náhodou republika. Jednou se jeho čas naplní a vlna dějin ho spláchne jako třísku.

Nuže, abych se tak přiznal, neotřásá mnou ta vidina tolik, jak by asi správně měla. Neužil jsem si od českého státu ničeho zvlášť dobrého, ledaže mi dovolil se narodit na jeho půdě; i chybí mi ještě něco k tomu, abych se s ním plně ztotožnil. Víc mě už rmoutí pomyšlení na zánik jazyka českého, mluvy jemně spanilé a přebohaté, která by si zasloužila rozkvětu, ale spíš opak je pravdou. Neboť stát český to ještě může pár století tak či onak mydlit, ale s češtinou to už jde velmi viditelně s kopce. To není nářek staromilce, nýbrž na příkladech vysledovatelný proces.

Jazyky a s nimi i národy zanikají různě. Někdy nájezdem zlého nepřítele, jenž jeho nositele mečem a ohněm vyhubí, ale to se stává poměrně zřídka. Jindy vlivem majoritní populace, která je zatlačuje na stále menší území, až je pohltí úplně - v přítomné době se to děje například s bretonštinou i s jinými nestátními řečmi Evropy. Obvykle se však lidé zbavují svého jazyka sami a dobrovolně, protože si jej přestali vážit, mají jej za zbytečnou přítěž, ne-li za ostudu a znamení podřadnosti. Cesta k zániku je nastoupena tím dnem, kdy převáží názor, že mluvou otců blábolí vesnická holota se slámou za ušima, kdežto fajnovější lidé hovoří tak, jak velí móda. Všimněme si, co fajnových lidí se vylíhlo ve vlastech českých v tom posledním čase, a co už se všechno stačilo stát módou. Ale byla řeč o příkladech; ukažme si na ně.

Žili jacísi národové mezi českými horami a břehy Baltského moře, souhrnně zvaní Polabané. Na jejich osudu můžeme studovat proces zániku. Obrozenští ideologové, spatřující smysl dějin v potýkání Čechův s Němci, připsali jejich vymizení na vrub odvěké teutonské zlobě, jež zakroutila krky všem těm Dalemincům, Stodoranům, Bodrcům a Havolanům už někdy za markrabího Gera ve století desátém. Protože v tom vlastenecká duše nachází potvrzení své nedůvěry v Němectvo, je tomuto - řekněme - zkreslení skutečnosti rádo věřeno. A je to samozřejmě omyl, dokonce vědomý omyl; polabský živel i jazyk přetrvávaly v dnešním severovýchodním Německu dlouho po zlopověstném markýzi Gerovi.

Bedřich Smetana se dopustil žertovného omylu, když se svou operou Braniboři v Čechách rozhodl představit českému publiku Branibory třináctého století jakožto výlupek germánské výbojnosti. Kdepak. V Čechách neřádili žádní ukázkoví Teutoni v přílbách s kravskými rohy, nýbrž Slované jako polena, hehehe! A na Rujaně se mluvilo slovansky ještě v patnáctém století, ještě proslulý reformátor Martin Luther se vztekal, že sedláci v okolí jeho domovského města Wittenbergu odmítají mluvit německy, melouce místo toho hubou po polabsku, a až roku 1756 zemřel poslední stařec, který ještě hovořil původním jazykem v krajině jménem Drawehn, něco přes sto kilometrů od mého exilového bydliště Hannoveru. Zachoval se z té doby přepis polabského otčenáše, jejž zde navzdory obtížné srozumitelnosti uvádím, abychom názorně viděli, jak vypadá jazyk v posledním tažení.

Noše fader, ta toj giš na nebiskaj, šungta voarda tugi nemja, tia rik koma, tia vila žinjot kak no nebiskaj kak no zime, noši danejšna stjajba doj nam dans un vitedoj nam noše grěch, kak mo vitedojme nošem grěšnarim, ni bringoj nos ka varšikonje, taj lösaj nos vit višókak, amen.

Nesrozumitelnost je dána především spoustou výpůjček z němčiny na místě naprosto základních slov, jež polabština samozřejmě měla, ale jejím posledním uživatelům připadala příliš obyčejná: fader (otec), šungta voarda (patrně zkomolenina gesegnet werde, budiž požehnáno), stjajba (chléb - partně vysloveno šajba, z německého die Scheibe, krajíc) koma (přijď), bringoj (přiveď), lösaj (osvoboď), dokonce i un místo a. Pronikání cizích výrazů do nejzákladnějšího slovníku mateřštiny je ale neklamná předzvěst zániku; není náhodou, že krátce po zaznamenání uvedeného textu drawehnská polabština vymizela. Nikdo ji nezakázal ani násilím nepotlačil, slovanští sedláci ji zavrhli sami, jelikož jim připadala ve srovnání s němčinou málo vznešená, jazyk vesnických ťulpasů, ne pánů z města. Kdo by nechtěl vypadat jako vznešený pán, že.

S jistým znepokojením sleduji, jak i současná čeština začíná jevit příznaky téže smrtelné choroby: ledacos by se dalo povědět česky, je však daleko parádnější nakroutit hubu po cizozemsku. Jsme ovšem Češi, takže nezapomínáme zároveň upadat do druhého extrému: mluvit a psát tak po jézedácku ohyzdně, že za mých mladších let by žáček za takto vyvedený slohový úkol obdržel nedostatečnou s vykřičníkem. Jedním z virů, hubících nebohý jazyk český, jsou primitivismy, humpoláctví, na odiv stavěné vulgarismy, ubohost slovní i mluvnická, vše v domnění, že tak dáváme najevo svou neobyčejnou lidovost, ba demokratičnost. Druhým je zpanštělá fajnovost, předstírající, že jsme tak velice odborní a vědečtí, ne-li přímo světoví, ba američtí. Není to o moc jiné než polabské šungta voarda.

Mohli bychom poukázat na vzorek nějakého konání, ale tomu by každý rozuměl, což není to pravé ono; i užijeme učenějšího výrazu paradigma. Vězme, že musí-li čtenář třikrát do minuty běžet pro slovník cizích slov, oděje se i dosti přitroublý článek aureolou odborné vznešenosti. Koupit nějaký krám čínské produkce mohlo být donedávna cenově výhodné, avšak nyní je to clever; jest tak dáno najevo, že koupit levný šmejd dovede každý moula, ale my... Taktéž barák, v němž jsem strávil půl života, prý zbudoval jakýsi stavitel, nyní však se tou činností zabývají developeři; i musí být každému zjevno, že barák postavený developerem je něco extrovního, co by mohlo být rovnýma nohama přemístěno na Beverly Hills. A četl jsem v předvánočním čase zprávu, že právě započal christmas shopping ... uznejte, že takhle ten Ježíšek vypadá úplně jinak. Běhá po nákupech každá tetka, ale shoppingovat... No, dost už. Něco jiného je převzít výraz pro jev, který do té chvíle neexistoval; to češtinu potkalo vícekrát a obohatilo ji to. Sotva si už dnes uvědomíme, že slova škola nebo kostel jsou převzata z latiny. Kdo však shoppinguje, místo aby nakupoval, je ... chtěl jsem napsat vůl, ale napíši raději clever.

Vše podléhá vývoji, i sám jazyk, ale vývoj nabírá záporný směr tam, kde se z něj stává opičení. A opičí se ten, kdo sám v sobě kus originální hodnoty nenalézá, takže si ji musí vypůjčit u jiných. Tak se vypůjčuje a vypůjčuje, obyčejným pohrdá, vznešenějším nahrazuje, až z pokladu původního jazyka zůstane neladná slátanina výpůjček na mluvnickém základu, jakým asi mohl vládnout člověk neandertálský. Pravda, to už je rovnou lepší převzít cizí řeč se vším všudy. Kdyby jednou měla na luzích českých hlaholit dobrá, bohatá angličtina, nebylo by zvlášť co namítat. Bylo by to přijatelnější než trosky kdysi krásného jazyka, promísené neumětelskými úlomky cizozemštiny.

Člověk, stát, národ i jeho jazyk, všechno jednou pomine, všechno umírá. Ale umírání může být aspoň důstojné. Měl jsem příležitost se seznámit s jazykem lužických Srbů, nárůdku drobného a už zanikajícího, po němž, nestane-li se zázrak, nezůstane v několika desítiletích víc než stopa v historii. Ale jaká stopa, Bože můj! Jazyk spanilý, čistý, tvárný, své příměsky z němčiny dobře strávivší ... nedokáži uhodnout, kdo či co je na tom bídněji: zda lužická srbština, která sice spěje k svému zániku, ale spěje k němu důstojně, v plné kráse a bohatství. Nebo čeština, neohrožená zánikem tak bezprostředním, ale čím dál víc upadající do ubohosti, tím hůř, že nositeli toho vývoje jsou nejen dlaždiči a pavlačové báby, nýbrž i na slovo vzatí odborníci jazykoví a jiní. Obávám se, že až nadejde ten den, bude ve srovnání s lužickou srbštinou nesena k hrobu ve velmi zbědovaném stavu.

Nebyl by pomalu čas obrátit? Vzít kormidlo češtiny z rukou těch, kteří s ním zjevně nedovedou zacházet, jak namyšlených elitářů, tak i hospodských primitivů? Kdoví, jaký ještě bude osud české lodičky na oceánu globalizace; ale mohla by zápasit s jeho vlnami jako úhledné plavidélko, ne jako škaredý vrak, bezvládně se potácející k útesům záhuby. Jak by takový obrat mohl vypadat ... přiznám se, že o tom nemám přesnější představu. Zcela určitě žádnou ministersky nařízenou reformou; zkušenost praví, že vrchostenské fermany jsou v takových věcech platné jako hrom v polici. To spíš ti z nás, kteří ještě neztratili cit pro řeč Komenského a Máchovu, by mohli začít křičet, kdykoli se v novinách i jinde setkají s jazykovým jézedáctvím, či zase s nabubřelou povýšeností: pozor, pitomo! Nevidíš, že ničíš, co mělo být tvým úkolem chránit? Pusť z rukou nářadí, jež ses nenaučil používat, a chyť se raději ševcoviny! Jest se obávati, že by se tak mnohé úřady a redakce znamenitě vylidnily. Ale všechno lepší než všelijak poslepovaná šungta voarda v jazyce hodném úcty; a když ne jí, aspoň slitování.