Červenec 2008

Kladivem na čarodějnice a Bucharem na komunisty

Ross Hedvíček

Včera večer jsem se s sedmiletým zpožděním konečně dostal k pozornému shlédnutí filmu Roberta Buchara Velvet Hangover (Sametová kocovina). Film je z roku 2000 a už jsem před lety viděl jeho část na návštěvě u známých, ale tehdy mne pohled na hovořícího Jiřího Menzela natolik rozčílil, že jsem začal vrhat zbytky večeře ze stolu na televizní obrazovku a kulturní vložka musela být zrušena a nastalo čištění koberců.

Film je vlastně výborně sestříhanou sérii rozhovoru se čtrnácti českými filmaři a hlavním tématem (od kterého hovořící umělci často odbočují) je česká filmová Nová vlna ze 60. let, co se dělo v českém filmu během normalizace a co se tam děje teď, v té jejich demokratuře. Film stylem velice připomíná slovenský film Ivo Brachtla a Deza Ursínyho (s hudbou Jaro Filipa) Času málo a voda stoupá - o kterém jsem psal už dříve. I v tomto případě platí, že když posadíte komunismem poznamenaného umělce (českého nebo slovenského) před kameru a necháte ho trochu filozofovat o světě, pak je jen otázkou několika málo minut, než dotyčný umělec začne mluvit jako úplný blbec. Funguje to spolehlivě. Robertovi Bucharovi patří dík za zmapování českého filmového ne-zázraku. Tvůrce filmu v každém případě moc dobře znal své pappenheimské a měl je přečtené jako slabikář. Film je nutno vidět. Pokud máte pořád ještě nějaké iluze o Česku, pak přednostně na lačný žaludek.

S velkým náskokem nejzajímavějším hovořícím celého filmu je kameraman Stanislav Milota, přítel Václava Havla, který, aniž mu přestal vyznávat svou oddanost, na něj zcela bezelstně odhaluje, co je vlastně Václav Havel zač, jaký mizerný charakter a jaká nemorální špína. Milotova blízkost Havlovi je věcí historické skutečnosti. Ostatně Stanislav Milota je stejná osoba, která světu potvrdila (ne v tomto filmu) Havlovo předsametové vyjednávání s KGB v Mánesově ulici (aby mohl být prezidentem, ano, KGB mu to schválil). Pro případně zájemce - detaily jsou v mé knize Sametový tunel (ISBN 80-86851-61-3) na straně 38 v části Co nikdo nechce slyšet.

Úroveň dotazovaných jde z extrému do extrému a z rohu do rohu: Ivan Passer jako by se i dnes bál říci něco kritického a jasného a „call a shovel a fucking spade", šmankote proč? Jan Němec je zaslouženě zklamán nejen českou kinematografii, ale i Českem všeobecně - a proč se tedy blbec, propánajána, vracel z USA? Jen proto, že jsou s Havlem téměř bratranci? Jiří Krejčík, v době rozhovoru jednaosmdesátiletý (on taky patřil do Nové vlny?, to mi uniklo), už ani moc nekritizuje, ale jen unaveně vysvětluje principy českého křiváctví, nemorálnosti a udavačství.

Ve filmu se v menším rozsahu objeví i barrandovský „byznysmen" Jaroslav Bouček, z kterého Klausův kágébácky kapitalismus táhne jako z nemytých úst, Jan Svěrák, který rozpačitě vysvětluje svůj ateismus (to ostatní chápe divák i bez něj) a produkt nové české pakultury Saša Gedeon. Úplně telátko. Ten mluví tak hloupě, že je toho dítěte komunisty Zavadila člověku až trapně líto. Stejně nevýrazný a bez chuti a bez zápachu jsou i Jaroslav Brabec a Zuzana Zemanová.

Ovšem, i tenhle film má své hvězdy. Kladnou hvězdou je Drahomíra Vihanová, které se kromě kolaborace s komunisty v minulosti nedá nic vytknout. Dneska má jasno a vidí věci s příjemným sarkasmem - ovšem, je nutno kvůli dopracování se k bodu jasna strávit život v žumpě? Těžko říci - byl to jejich život.

Mužskou kladnou hvězdou filmu je Antonín Máša, rovněž dnes vidící věci přímo - se stejnou podotázkou: Bylo to všechno nutné? Dopracovat se ke stáří, šedivé hřívě skrze brody sraček? Nevím už, který z vypravěčů se zmiňuje i o Jiřině Štěpničkové, jejím pokusu o emigraci, o tom, že jí komunisté zabavili vilu, kterou prý její syn Jiří Štěpnička dodnes nedostal zpět. A že se nějak snažil! Ještě v roce 1986 hrál onen syn, Jiří Štěpnička, Klementa Gottwalda. Toho Gottwalda, který nechal zavřít jeho matku. To víte, herec zahraje všechno. Obzvlášť český herec. A tak to jde pořád dokola - v různých variacích.

Někde uprostřed je Karel Vachek, intelektuálně sedící rozkročmo na plotě během celého filmu. Tak nějak mi připomínal ruské pseudointelektuály kakofonicky bušící do kytary a zpívající fatalistické rýmy uměle chraplavým hlasem, aby zněly jako Vysockij nebo Okudžava. Tak tohle jako má být ta vaše „kultura"?

Zcela nejnegativnější postavou, a vedle Miloty nejčastější vypravěčkou, je Věra Chytilová. Je to baba sedmilhářka, potrhlá a bláznivá, úplná Cruella de Ville. Snaží se posluchače přesvědčit o tom, že se ji komunisté báli a proto ji dovolili natáčet filmy. Jo, komunisti se ji báli! Takovou krávovinu jí může sežrat jen nějak mládež narozená po roce 1989 a nebo průměrní Češi se svým vlastním špatným svědomím. Považte: že prý se komunisti báli, že vyskočí z okna, a tak jí radši dávali peníze na filmy a zacházeli s ní jako s nomenklaturním prominentem. Jaká to bezvadná idea: vyskočit z okna! Někteří z okna nevyskočili, ale byli z toho okna rovnou vyhozeni. Jako třeba Jan Masaryk. O něm ovšem Chytilová s protekci u ÚV KSČ filmy netočila, ani nemluvila.

Králem krysou celého filmu je ale bezesporu Jiří Menzel - celou dobu se tvářící tak pražácky moudře. Nezmiňuje se o svých prorežimních a hovadsky komunistických filmech, které natočil za normalizace, jako třeba Kdo hledá zlaté dno? (s dnes rovněž progresivním Janem Hrušínským v roli řidiče Tatry 813 na stavbě přehrady), natočeného údajně dle knihy napsané Klementem Gottwaldem (ano, prosím!) a nebo dodnes oblíbeném filmu Vesničko má středisková", což je taky komunistická nehoráznost. Ale to v Češku přece nevadí, tam se dodnes se zájmem dívají na Mrazíka nebo na Třicet případů majora Zemana - co od takového národa můžete čekat? Kulturu? Umění? Ale prosím vás... budíček!!!

Královskou korunu svému králi krysovi Menzel (údajně podle opakovaného tvrzení ve filmu pouze Menzel a Chytilová „prolezli komínem" - český idiom jako kráva, dejte si chutnat!) nasadil tvrzením, že nemá nic proti umělcům v KSČ a dokonce si myslí, že pokud je někdo umělec a nemá jinou možnost své umění předat světu, než když vstoupí do KSČ, pak ten umělec (podle Menzela) měl povinnost do KSČ vstoupit a nikdo nemá právo ho odsuzovat. Po vyslechnutí této moudrosti jsem nezávisle dospěl k názoru, že Jiří Menzel je nejen vůl, ale i Čech jako poleno. Úplný prototyp. Tím proutkem měli seřezat jeho a ne naopak. Možná ho taky měli majznout mokrým hadrem přes tu jeho blbou držku.

Film konci jízlivým záběrem českého politického a filmového prostituta režiséra Otakara Vávry, jak odchází z odrbané budovy pražské FAMU. Asi tam ten komunistický paskřivec vyučuje Novou vlnu. Kdyby žila Světla Amortová, určitě by tam dnes učila taky.

Film skončil, byla už půlnoc. Vstal jsem z gauče před televizí a bylo mi jasné, že i když s českým národem mám společnou část dávné minulosti, tak už s ním nemám nic společného v přítomnosti a už vůbec ne v budoucnosti. Což se vztahuje hlavně na kulturu. Čili, jak pravil kdysi Gustav Husák: „Takhle tedy ne, soudruzi!".

Film Velvet Hangover (Sametová kocovina) je uveden na IMDB na adrese http://www.imdb.com/title/tt0265688/

a je taktéž k dostání coby kniha pod názvem Czech New Wave Filmmakers in Interviews (by Robert Buchar), ISBN 0-7864-1720-X