Červenec 2008

Korunní svědek

Ross Hedvíček

Eduard Hedvíček otevřel dveře a vstoupil do historie. Neměl nakonec ani na výběr - jak s těmi dveřmi, protože byl dveřník, neboli Türurhüter (ten dveřník byl jen takový legrační titul, asi jako „královský podkoní", ve skutečnost byl Hedvíček jedním z osobních tajemníků a tělesným strážcem kancléře), ani s místem, protože se nacházel v budově spolkového kancléřství ve Vídni, ani s časem, protože byl 25. červenec 1934. Na druhé straně dveří stal Engelbert Dollfuß a nechápal, co se to sakra děje.

O pět dní později, 30. července 1934, stal Eduard Hedvíček coby "korunní svědek" před mimořádným vojenským soudem, který vešel ve známost coby „náhlý soud" a měl od vlády příkaz provést šetření a řízení urychlenou a zkrácenou formou. Jak vidíte v předválečném Rakousku to šlo, v dnešní havlo-komunistické České republice to prý nejde a že prý tam mají „nezávislé soudy". Haha! Předsedou senátu byl plukovník Franz Kubin, vedoucí jednání dr. Kreuzhuber, porotci plukovník-poručík Wilhelm Moller a major Franz Heckennast. Státní žalobce - prokurátor byl dr. Tuppy. Obhájci byli ex offo dr. Erwin Jerabek, který byl přidělen Franzi Holzweberovi a dr. Emanuel Braunegg, který hájil Planettu. Planetta měl ještě druhého obhájce, dr. Ericha Führera, který se k jeho obhajobě přihlásil sám.

„Jmenují se Eduard Hedvíček. Je mi 56 let. Narodil jsem se v Kojetíně na Moravě. Jsem ženatý, katolík, spolkový úředník, bydlím ve Vídni XV, Wurmsergasse číslo 49."

„Pane svědku, vypovídejte o událostech."

„Zastávám funkci dveřníka v kancléřství. Deset minut před dvanáctou toho dne jsem přejímal službu od svého kolegy. Pět minut před dvanáctou šel kancléř na zasedání ministerské rady, ale hned se vrátil. Řekl, že v 16 hodin se bude pokračovat. Za ním vyšli ministr Fey a státní sekretář Karwinsky. Ostatní ministři opustili budovu. Po deseti minutách jsem vstoupil do pracovny kancléře, abych odevzdal státnímu sekretáři tašku. Pan Karwinsky mi řekl, abych zavolal vrchního inspektora. Ten během okamžiku vešel a byl uvnitř asi 5 minut. Potom jsem s ním šel dolů po schodech. Najednou jsme slyšeli rachot těžkých nákladních aut. Myslel jsem, že je to posila. Avšak podle podivného křiku jsem se začal obávat, že asi není něco v pořádku. Volal jsem na policejního úředníka Steinbergera, který stál u okna: ,Přijeli vojáci?' Odpověděl: ,To nejsou vojáci!'"

„Co jste dělal v tento okamžik?"

„Přiskočil jsem k oknu a viděl jsem, jak ti lidé bleskově seskákali z aut a jak část z nich vnikla oknem do místnosti stráže. Ostatní se rozdělovali na schodech."

„Jak jste se setkal s kancléřem?"

„Vcházel právě do pracovny. Řekl jsem: ,Rychle!' a vzal jsem ho za ruku. Chtěl jsem ho provést pracovnou do přilehlého rohového salónu a odtud točitými schody do archívu. Z archívu totiž vedou dveře na náměstí Minoritů. Chtěl jsem tak kancléře dostat ven."

„Říkal vám něco kancléř cestou?"

„Ptal se, zda mám revolver. Řekl jsem, že ne. Rychlé jsme prošli rohovým salónem do Sloupového sálu. Když jsem chtěl otevřít dveře do další místnosti, klíč byl ve dveřích, přihnalo se 8-12 mužů ve vojenských uniformách a s napřaženými pistolemi. Všichni řvali: ,Ruce vzhůru!' Kancléř zdvihal ruce a instinktivně si jimi zakryl obličej. V tom se ozvaly dva výstřely. Kancléř se bezvládně stočil a zhroutil se na zem. Muž, který kancléře zastřelil, přistoupil předtím do jeho bezprostřední blízkosti a zamířil na něho. Okno bylo otevřené. Po výstřelech šel vrah k oknu a zavřel je."

„Obžalovaný tvrdí, že v místnosti bylo šero. A že kancléř udělal pohyb, jako by se na něj chtěl vrhnout."

„To je nehoráznost!"

Dr. Kreuzhuber dal přečíst výpověď obžalovaného Planetty. „Jeho výpověď je lživá!" řekl Hedvíček. Dr. Kreuzhuber nařídil konfrontaci Hedvíčka s Planettou.

„Je to on?" zeptal se.

„Ano! To je on! Vrah! On zastřelil kancléře!"

„Z jaké vzdálenosti vystřelil na kancléře?"

„Sotva půl metru! Kancléř byl přede mnou. Držel jsem ho. Když jsem chtěl otevřít dveře, musel jsem ho přirozeně pustit. Že žádné jiné strany nebylo vystřeleno, jen od Planetty! Výstřely šly brzy po sobě. První výstřel vedl pod paží, druhý do hlavy. Viděl jsem rány teprve, když byl kancléř mrtev."

O dvě hodiny později přečetl plukovník Franz Kubin rozsudek:

„Jménem spolkového státu Rakousko! Soudní dvůr rozhodl právem: Obžalovaní Otto Planetta a Franz Holzweber jsou vinni tím. že 25. června 1934 ve Vídni:

Za prvé: Otto Planetta s úmyslem zabít vystřelil na kancléře dr. Engelberta Dollfuße, dvěma výstřely jej zasáhl, a tím způsobil smrt kancléře.

Za druhé: Otto Planetta a Franz Holzweber vnikli s ozbrojenými společníky násilným vpádem do spolkového kancléřství a zajetím přítomných osob, zejména spolkového kancléře dr. Dollfuße, generálního státního komisaře Emila Feye a státního sekretáře Ludwiga Karwinskeho, podnikli akci, která nasvědčovala podnětu k občanské válce, přičemž působili bezprostředně jako vedoucí vzpoury.

Tím se dopustili: Otto Planetta 1. zločinu vraždy, 2. zločinu velezrady. Franz Holzweber zločinu velezrady. Odsuzují se proto podle paragrafu 59 c státního zákona a podle paragrafu 13/2 mimořádného spolkového zákona z 26. července 1934 k trestu smrti provazem a k náhradě nákladů soudního řízení.

Podle paragrafu 265 se nařizuje vykonat trest nejdříve na Franzi Holzweberovi a potom na Otto Planettovi. Trest bude vykonán za tři hodiny po vynesení rozsudku.“

Trest byl vykonán v 16:35, resp. 16:46 hodin. Rakouska veřejnost přijala rozsudek se zadostiučiněním.

Pár závěrečných vysvětlivek pro ty s pouze komunistickým vzděláním: Engelbert Dollfuß byl mírně pravicový diktátor s velkou nelibosti ke komunistům (rakouské povstání komunistů v únoru 1934 nechal potlačit a jejich Marxhof rozstřílet) a stejnou nelibosti vůči Hitlerovým nacistům (což ho nakonec při tomto zkolabovaném povstání rakouských nacistů stálo život). Naopak s Mussolinim byl docela kámoš a v době vraždy se vlastně chystal i s rodinou k Mussolinimu do Itálie na dovolenou. Po Dollfußove vraždě Mussolini vyhlásil mobilizaci italské armády a přesunul ji k rakouským hranicím. To bylo ještě dlouho před Mnichovem.

No, a pak přišel 12. březen 1938 a s ním Anschluß a začlenění Rakouska do Německa. Z neznámého důvodů Němcům záleželo na legální rehabilitaci Dollfußovych vrahů, kolaborující Rakuané (jako Češi) přejmenovávali ulice na „Otto-Planettagasse" a „Franz-Holzweber-Straße" a SS ustanovilo komisi (zase stejně jako v Česku) za účelem přepsání a zkorigování historie jménem „Historická komise říšského vedoucího SS". Komisi sice vedl SS-Standartenführer Steinhausel, ale hybnou figurou tam byl známý a v Rakousku narozený SS-Gruppenführer Dr. Ernst Kaltenbrunner (později oběšený v Norimberském procesu), který měl obzvlášť spadeno na korunního svědka Eduarda Hedvíčka (který v té době byl jediný z přímých účastníků atentátu stále naživu). Bez ohledu na to, že po procesu s vrahy dostal Eduard Hedvíček od rakouské vlády zlatou medaili za zásluhy o Rakousko a za projevenou statečnost, nařídil Kaltenbrunner hned po anschlußu Hedvíčka vzít do vazby s úmyslem dokázat, že Hedvíček svědčil falešné a „někdo jiný" než Planetta zastřelil Dollfuße. To už pak vypadá, jako když O. J. Simpson dodnes patrá po „skutečných vrazích". Po vazbě ve Vídni následovaly koncentrační tábory Buchenwald a Dachau. Eduard Hedvíček zemřel krátce po válce v roce 1947.

Zajímavou odbočkou je, že německé dokumenty o Dollfußove vraždě poslala v roce 1964 sovětská KGB československé komunistické „rozvědce", aby je mohl tehdejší důstojník rozvědky Ladislav Bittman (později emigroval do USA) uložit v bednách na dno Černého jezera na Šumavě a následně je svazarmovští potápěči „objevit" a tím mediálně dokázat diverzní rejdy revanšistů v tehdejším Západním Německu. Jak to mělo dokázat cokoliv, je nad mé chápání, ale jméno tehdy již zemřelého Eduarda Hedvíčka bylo skloňováno ve všech pádech v tehdejších novinách a opakováno jako nějaké zaklínadlo i ministrem vnitra Lubomírem Štrougalem na tiskové konferenci pro české „novináře" 15. 9. 1964. Jeden nikdy neví, kdy si ho kdo vezme do huby...

Zdroje:

Při psaní tohoto článku bylo citováno z množství archívních dokumentu, které mi za minimální poplatek poslali z Österreichische Staatsarchiv Wien a z následujících publikací s laskavou pomoci Denver Public Library.

Assassination in Vienna, Walter B. Maass, published by Charles Scribners's Sons, New York

The Order of the Death's Head: The Story of Hitler's SS, by Heinz Zollin Höhne and Richard Barry

První zemřel kancléř, Vladimír Bauman a Miroslav Hladký, Praha 1968

Na dně byla smrt, Otakar Brožek a Jiří Horský, Praha 1968

Bußhoff, Heinrich, Das Dollfuß-Regime in Österreich (Berlin: Duncker & Humbolt, 1968)

Carsten, F. L., The First Austrian Republic 1918-1938 (Cambridge U.P., 1986)

Dollfuß, Engelbert, Dollfuß schafft Arbeit [Pamphlet] (Heimatdienst, 1933)

Ender, D, Die neue österreichische Verfassung mit dem Text des Konkordates (Wien/Leipzig: Österreichischer Bundesverlag, 1935)

Gregory, J. D., Dollfuss and his Times (Tiptree: Hutchinson & Co. Anchor, 1935)

Maleta, Alfred, Der Sozialist im Dollfuß-Österreich (Linz: Preßverein Linz, 1936)

Messner, Johannes, Dollfuß (Tyrolia, 1935)

Messner, Johannes, Dollfuss: An Austrian Patriot (Norfolk, Virginia: IHS Press, 2003)

Moth, G., Neu-Österreich und seine Baumeister (Wien: Steyrermühl-Verlag, 1935)

Österreichischer Bundespressedienst, Der Führer Bundeskanzler Dr. Dollfuß zum Feste des Wiederaufbaues 1. Mai 1934 (Österreichischer Bundespressedienst, 1934)