Červenec 2008

Národní bohatství, jež jde k čertu

Karel Hvížďala

Sledovanost televizního zpravodajství v posledních letech ve staré i nové Evropě klesá. V sousedním Německu u některých stanic dokonce o více než pět procent. Časopis Der Spiegel uvedl, že od roku 2003 se snížila poslechovost Tagesschau na ARD z 36 na přibližně 32 procenta, Heute na ZDF z 24 na osmnáct procent, Heute-Journalu na ZDF ze třinácti na dvanáct procent a Tagesthemen na Sat.1 News ze dvanácti na deset procent. V Polsku dle společnosti AGB Nielsen Media Research během prosince 2007 klesly podíly všech zpravodajských kanálů, které v zemi vysílají. Komerční zpravodajská televize TVN24, vlastněná ITI Group, měla v sledovanost 2,29 procenta (v listopadu 2007 3,02 procenta). Sledovanost veřejnoprávního zpravodajského okruhu TVP Info klesla z 5,12 na 4,25 procenta. Oba kanály měly nižší sledovanost také v kabelových a satelitních sítích. TVN24 sledovalo 4,29 procenta diváků (v listopadu 2007 to bylo 5,62 procenta) a TVP Info 3,13 procenta (3,69 procenta).

To už znám!

V Česku 14. října 2007, tedy v den, kdy zahajovala Nova vysílání z nového studia, dosáhla (i přes očekávanou zvědavost diváků) sledovanost zpravodajství jen 2,85 milionu diváků, přestože dříve dosahovala běžně kolem tří milionů diváků. V únoru 2008 měla Nova sledovanost ještě menší, jen 2,34 milionu diváků. Ve stejný říjnový den sledovalo hlavní zprávy na ČT1 1,21 milionu diváků a na Primě Zpravodajský deník 850 tisíc diváků. V únoru 2008 sledovanost zpravodajství ČT mírně stoupala (asi o 50 000 diváků) a na Primě klesala, pokus vysílat zprávy od 4. února proti Nově od 19.30 se nezdařil. Zároveň je třeba připomenout, že sledovanost všech televizí v Česku klesá kontinuálně od roku 2002.

Otázka, na kterou se pokusím odpovědět, proto zní: Co je příčinou poklesu sledovanosti zpravodajství v televizi? Výzkumy v nejrůznějších zemích ukázaly, že důvody tohoto poklesu jsou zřejmé. Většina lidí, která se o zpravodajství zajímá, zná už nejdůležitější zprávy z internetu (který si otevře v zaměstnání), z mobilu (u mladých lidí vůbec sílí tendence mít všechna obrazová sdělení v ruce, televize je jen pro dědečky) a z autorádia (které se poslouchá cestou z práce). Důsledkem je, že zprávy v televizi jim přinesou již jen velice zřídkakdy něco skutečně nového, při této konkurenci ztratily schopnost zaujmout.

Komerční nezpravodajské kanály na pokles poslechovosti reagují větším důrazem na zábavnost (jak známo, jeden televizní program Novy, který bude jen na webu, bude vysílat zpravodajství, při kterém se budou moderátorky svlékat). Soustřeďují se tedy na transfer emocí více než na transfer informací, a zajímají se proto více o dráždivé drby, sex, peníze, cizí neštěstí a smrt. Místo informací o důvodech neštěstí pouštějí do éteru zpovědi postižených a pozůstalých. Rétorický design se co nejvíce blíží hospodskému žvástu.

Zpestření premiérem

Veřejnoprávní media se bohužel nezřídkakdy všem těmto trendům snaží alespoň zčásti přizpůsobit, místo aby kladla důraz na větší zpravodajskou přidanou hodnotu, tedy hlavně analýzy. Nechala se vyprovokovat k soutěži v disciplínách, o kterých by neměla snad ani uvažovat. (Po přistání letadla s mrtvým vojákem z Afghánistánu se reportérka ČT1 ptá: Jaká atmosféra panuje na letišti?) Výsledek: i zpravodajské pořady na veřejnoprávních médiích míchají informace s emocemi, ukazují nudné záběry z návštěv prezidentů a premiérů, stereotypně líčí události na Blízkém východě.

V Česku k těmto všeobecným výsledkům zahraničních analýz můžeme přidat zpravodajství o radaru či nějaká odhalení o spolupráci s StB za komunistů. V nejlepším případě je toto zpravodajství oživeno nějakými novými vulgárními výroky premiéra Topolánka.

V zahraničí je možné zaznamenat ještě jeden trend, který se k nám zatím nedostal a jemuž se říká rodinná žurnalistika. Televizní stanice vstupují do konkrétních domácností a často i na pokračování sledují jejich trable.

Mediální filozofové jsou přesvědčeni, že pokles sledovanosti televize a televizního zpravodajství je nezastavitelný už jen proto, že i rituály rodinného života se rozpadají. Televize, která donedávna tvořila náhradu rodinného krbu (Jan Jirák), tuto funkci již ztratila. Rodina se atomizuje, každý má své a často velmi rozdílné zájmy a chce se dívat na jiný program, který si v době digitálních a internetových televizí může sám zvolit a na který se může dívat jinde než v obývacím pokoji.

Vzdělaný bílý muž

Výsledkem je, že prestižní zpravodajství, jak říkají Američané, bude nejspíše určeno jen pro staršího, vysokoškolsky vzdělaného bílého muže. Protože takový konzument televize hodně vydělává, některé stanice se ho nevzdají, je zajímavý pro reklamní agentury. Přesto i toto zpravodajství by mělo doznat některých změn. Mělo by důsledněji odpovídat na otázku, kdo v politice hájí čí zájmy a proč, dávat fakta do nečekaných, tedy nových souvislostí, a tím vytvářet napětí jiného než emocionálního typu. A hlavně by takové zpravodajství mělo dbát na přesný a inovativní rétorický design svých moderátorů a komentátorů, kteří by se důsledně vyhýbali všem klišé a naopak je soustavně demaskovali, bourali. Lidé by si je měli pamatovat proto, že dovedou skutečnosti přesně popsat, a ne se na událostech přiživovat, jak to dělají moderátoři produkující infozábavní pořady. To se ale neděje.

Podle bostonské neziskové organizace Freedom House a časopisu The Economist se naopak v zemích střední a východní Evropy úroveň zpravodajství v posledních letech zhoršuje relativně rychleji než v zemích Jižní Ameriky a v Africe, protože na příslušné instituce existuje značný politický tlak. Mohou za to dle těchto zdrojů hlavně dvě skutečnosti. Nepodařilo se řádně oddělit fungování veřejnoprávních médií od politického provozu (to znamená rady jsou volené parlamentem a ředitel je například odvolatelný radou, a nikoliv pouze soudem) a majitelé komerčních stanic jsou úzce spjatí s politickými elitami.

Hrůza z Domu hrůzy

Naše mladá občanská společnost ještě nevzala na vědomí, že úroveň zpravodajství je ve staré Evropě považována za národní bohatství. Může za to pochopitelně i ta okolnost, že kromě veřejnoprávních médií, která se o serióznější zpravodajství snaží, v Česku neexistují prestižní, seriozní, předplatitelské, těžké noviny a newsmagaziny, které by uchovávaly alespoň u části populace povědomí o pevnější hierarchii hodnot. Zvláště v Česku s výjimkou Hospodářských novin, týdeníku EURO, Respektu a Ekonomu, které však těmto trendům někdy také podléhají, všechna ostatní média jsou buď popnovinami nebo čistým bulvárem.

Tento trend přibližování bulváru s popnovinami jsme mohli pozorovat velice silně nedávno, kdy například Mladá fronta Dnes věnovala ve svém úterním vydání ze dne 29. dubna rakouskému případu třiasedmdesátiletého elektrikáře, který věznil svou dceru a měl s ní děti, otevírák a další dvě tiskové stránky. Titulek zněl: Dům hrůzy, stařec se přiznal. Transfer informací je v tomto případě už nahrazen čistým transferem emocí. Navíc redakce porušuje všechny etické principy platné ve staré Evropě, Zveřejnila plné jméno elektrikáře i fotografie vězněné ženy a jejich dětí, což je na Západě většinou trestné. Jak upozorňuje rakouská ministryně spravedlnosti, zákony zakazují identifikaci obětí, redakcím bulvárních médií proto hrozí v Rakousku pokuta přes půl milionu korun, tedy 20 000 eur. Řádné prestižní rakouské noviny nezveřejnily jména ani fotografie. To se stalo jen v bulváru a na internetu. Mladá fronta Dnes převzala bez uzardění fotografie z internetu i zveřejnila jména. Ostatní naše noviny fotografie dětí nezveřejnily.

Neodvaha

Tato situace v naší mediální krajině bourá zděděné hierarchie hodnot jak v etice, tak třeba v ekonomice a politice. V tekuté modernitě má pravdu každý, i když je to jen pravda kecání (Pavel Kosatík). Chybí potřeba svou pravdu s někým sdílet. Atomizace společnosti je dovršena. A to je vlastně i hlavní důvod, proč se skoro všichni mediální analytici domnívají, že úloha veřejnoprávních médií (či v USA Public Broadcasting Service) v naší civilizaci bude stoupat, protože to budou jediné instituce, které budou vytvářet takzvané sjednocující prostředí, byť pro malou vrstvu lidí.

Nebezpečné otázky proto znějí: Budeme ještě někdy schopní se na nějaké škále hodnot ve většinové společnosti vůbec domluvit? A zvláště my ve střední Evropě, kde jsou veřejnoprávní média v největším ohrožení a kde je jejich podstata nejvíc zpochybňována? Zlomili andělé nad námi i poslední hůl? Jak tyto skutečnosti ohrozí budoucnost naší civilizace?

Staří a moudří přece říkali: Jsme malý národ, a proto musíme vědět, že skutečná síla nezáleží na množství, ale na víře, která vyžaduje odvahu. Snadnost, s níž se v Česku přizpůsobujeme levným trendům, ale signalizuje opak. Neodvahu, a ta je právě tím, čeho bychom se měli nejvíce obávat.

(Euro)