Červenec 2008

Národnostní snášenlivost v České republice

Emanuel Mandler

Omezíme se zatím na hlavní město, protože jako obvykle naznačují poměry v metropoli to, co s děje v celé zemi. Také v ostatních městech lidé mají smysl pro národnostní i celkovou životní snášenlivost, jsou rádi, když jim prodavačky nevynadají, sousedé jim neblokují výjezd auta z domova a na pracovišti mohou dělat, aniž se pohádají (mnohde to u nás takhle funguje). Co víc – a o to tu jde – lidé nemají rádi národnostní potyčky a nenávist (s výjimkou Romů). Lze konstatovat, že Praha je město úhledně národnostně snášenlivé. Vzpomeneme-li si na minulost, v níž se v Praze dařilo protiněmecké nenávisti a antisemitismu, nezbývá než se zeptat, co způsobilo tuto změnu.

Tuto změnu způsobili svými činy naši předchůdci a v jejich stopách částečně i my. Hlavní národnostní antagonismus (česko-německý) byl po válce vyřešen vyhnáním třímilionového německého etnika, při němž došlo i na židy – ať měli jakoukoli národnost, jestliže hovořili německy, byli vyhnáni právě tak jako Němci. Nepříliš viditelný, ale o to trpčí antagonismus česko-slovenský snadno roztál; Slovensko včetně maďarské menšiny se oddělilo od Čech a Moravy. Majetkový antagonismus (to znamená nesnášenlivost velkých vlastníků a chudších společenských vrstev, který byl silný v zemi, kde jeden závidí druhému, má-li o poschodí ve svém domku víc) odstranila konfiskace – tehdy se tomu říkalo znárodnění – velkých a větších majetků. Není-li to onen světský ráj?

Jistěže je. To poznáme snadno podle politického života země. V jejím čele stojí prezident, který usiluje o slávu své vlasti i sebe sama, byť i za cenu mezinárodních ostud. Místopředsedou vlády je šikovný člověk, který si umí poradit s cikány (to je jediná „menšina“ v zemi) a získat neznámo jak milióny do své kapsy. Obě velké strany (ODS a ČSSD) mají ve vedení dost prohnaných lidí na to, aby jejich strana dokázala jakoukoli neslušnost – a skutečně se to děje. V provozovnách, obchodech, zdravotnických zařízení, všude je dost šikovných lidí, kteří ukradnou, co jen je možné.

Když byli Němci v roce 1945 vyháněni ze svých domovů za hranice, sloužil k této akci jeden důležitý argument: že kdyby zůstali v ČSR, tam, co bydleli před válkou, znemožňovaly by národnostní rozmíšky klidnou práci demokratických orgánů a vedly by k nesnášenlivosti a přímo ke konfliktům. Často si na tyto argumenty vzpomínám a říkám si: dnes je u nás nesnášenlivosti, podvodů a loupežení tolik, že je otázka, zda by to snad mohlo být horší, kdyby Němci u nás zůstali. Ovšemže by to horší být nemohlo, a to z důvodů praktických i – řekněme – teoretických: nenávist, loupežení a nesnášenlivost nelze léčit týmiž prostředky. Jednou už se z gruntu řešily, po druhé světové válce. Hlavně vyhnáním Němců.

Vraťme se na počátek tohoto článku a připomeňme si, že jestli o něco šlo, o „léčbu společnosti“ nešlo při vyhnání Němců v žádném případě. Šlo o institucionalizované projevy nenávisti a o uchvácení co největšího německého majetku Jak by to vypadalo, kdyby tu Němci zůstali? Představme si symbol českého důvěryhodnosti Jiřího Čunka jakožto Němce. Je to možné? Podivné a zvláštní: možné to je, lidé jsou různí a všelijací. Takže bychom si mohli představit i kvetoucí bývalé, nyní zničené pastviny, množství sklářů a dalších živnostníků a obchodníků (Jiří Loewy jednou otiskl podrobnější seznam a ten působil drtivě).

Ale abychom zbytečně nehaněli domácí obyvatelstvo. Právě proto, že lidé jsou různí: nejen zlí a nesnášenliví, ale také hodní, naplněni dobrou vůlí – a to platí pro Čechy, Slováky i pro Němce – pro ně bylo vyhnání jednoho etnika z naší země a konfiskace větších majetků nesmyslné. A my bychom si to měli často připomínat.