Červenec 2008

Soumrak církve a náboženství v Česku

Emanuel Mandler

Tyto poznámky se netýkají ani tak církve jako náboženství a při vší stručnosti se nemohou omezit pouze na Česko. Soumrak křesťanství je obecný fenomén a nás zajímá hlavně proto, že se v Česku projevuje velmi markantně.

Česko se považuje za nejateističtější z evropských zemí. Každému, kdo třebas i jen povrchně sleduje handrkování státu a katolické církve o vlastnictví svatovítské katedrály, je zřejmé, že vztahy mezi církví a státem jsou v Česku napjaté. To ještě neznamená ateismus. Ale naši občané nechodí do kostela, nemodlí se a o Bohu se dovídají z říkanek. Z toho vyplývá onen závěr o nejateističtější ze všech zemí. Je to závěr neobyčejně jednoduchý.

Jsou totiž v Evropě země, o nichž bychom v tomto smyslu mohli hovořit jako o vzorně katolických, a přece poměry v nich jako by se kdy křesťanství pouze nesměle dotklo. Dokonce Svatý otec a Vatikán vyjadřují často takové závěry, že se tomu jeden ani nestačí divit. Celá současná doba je „ateistická“. Divoký rozmach průmyslové civilizace odvedl značnou část obyvatelstva od náboženství, takže ve skutečnosti i tam, kde přísně dodržují rituály, děje se to ve skutečnosti na pokraji přetvářky: mnozí tím zakrývají něco mnohem prozaičtějšího: uživení rodiny, kariéru, prestiž, funkce. Někteří jdou tak daleko, že jim nezáleží na prostředcích, kterých ke svým cílům používají. To ovšem není nic nového, ale dříve se alespoň tyto prostředky skrývaly před veřejností, zatímco nynější veřejný a často na odiv stavěný rozmach této amorálnosti je poněkud děsivý. A tak není divu, že kromě menšiny puritánsky zaměřených lidí se jim nikdo nediví. Považujeme naši zem za demokratickou, ale je to podivná demokracie.

Nebudeme vypočítávat Desatero, nicméně stojí za to pozastavit se nad určitými skutečnostmi, které jako by procházely těsně kolem nás, aniž z nich dokážeme pochopit, oč šlo a oč půjde v budoucnu. To, co je dnes špatné, nebude zítra lepší, spíš naopak.

Za příznak toho, proč dnešní česká společnost je nemocná, lze snadno a ne zcela neprávem považovat všeobecný rozmach krádeží a loupežení. Je toho tolik, že si ledasčeho nejsme schopni všimnout. Spolu s podvody prostupují krádeže a loupeže společnost od kapsářství přes „normální“ podniky a dosahují pravého rozkvětu v nejvyšších sférách politiky a podnikání. Nemusí vždy jít jen o nešlechetné úmysly. Tak jmenování J. Čunka námětkem předsedy vlády se zdálo nutné, pokud se neměla vláda pravicové koalice rozpadnout. Vládní státníci se obávají rozpadu vlády a nástupu sociální demokracie. Tím, jak postupují, jdou sociálním demokratům na ruku. „Kauza Čunek“ je tak významná, že stojí za to se o ní zmínit. Pokud jde o veřejnost, málokdo věří, že pan Čunek, dokud byl prostým občanem, měl pod slamníkem naskládány čtyři miliony, jak tvrdil a tvrdí. Konec konců mnozí si myslí, že jde o podvodníka; tato nedůvěra značné části občanů by měla stačit k tomu, aby člověk neměl přístup do zákonodárného sboru. Jinak řečeno, za starých dobrých časů by to jemu a vládě křesťanská morálka nedovolila. Nyní se křesťanská tradice ozvala pouze ve výroku Karla Schwarzenberga, že s Čunkem ve vládě nebude. Roztroušené zbytky křesťanské morálky, které se projevily v uvedeném Schwarzenbergově výroku, snadno ustoupily a Schwarzenberg se podvolil „pragmatické“ většině.

Z toho, co bylo řečeno, by se dalo usuzovat, že veřejnost nebude mít Jiřího Čunka ani trochu v oblibě. To určitě platí o části obyvatel. Ale ta to ani trochu nevidí přehnaně. Ten člověk totiž je známý něčím, co sice doprovázelo křesťanskou tradici, ale tvořilo její upadlý doprovod, kterého by bylo zapotřebí se zbavit. S Jiřím Čunkem se totiž veřejnost seznámila jako se starostou Vsetína; místní romskou kolonii, v níž bylo hojně neplatičů, prostě vzal a násilím vyvezl do baráků v úplně jiném místě. Povedlo se. Mnoho lidí se domnívá, že „takhle se musí na cikány“. Jenomže tento postup proti cikánům se svým rasismem blíží postupu hitlerovských národních socialistů. Bohužel, najdou se lidé – a není jich úplně málo –, kterým se tento Čunkův rasismus líbí.

Svým laděním případ Čunek poukazuje na starý spor církve a státu o katedrálu svatého Víta. Je sice poněkud zvláštní, proč stát tolik stojí o hlavní římskokatolický kostel v Česku, ale konec konců to není nepochopitelné. Odnětí svatovítské katedrály církvi ještě víc zeslabí její pozici a stát získá architektonický klenot, který bude symbolizovat jeho moc. Pokud pak jde o naše téma (úpadek křesťanství), je nepochybné, že už sám tento spor úpadek křesťanství přímo demonstruje. Vždyť média nepojednávají o kostelu jako o církevní architektuře, ale pouze jako o starobylé památce.

Nebylo by namáhavé uvést další příklady naznačující pozvolné mizení křesťanské tradice a s ním související úpadek české společnosti. Jak to takhle půjde dál, kdo ví? Já ne.