Červenec 2008

Pinochet – hrdina za jehož vlády bylo zlikvidováno okolo 3000 komunistů

Karel Merta

Tři tisíce mnohým nemusí připadat příliš, ale právě proto udivuje, čeho všeho tím v té levicové době bylo dosaženo. V 1973 Pinochet svrhnul pro komunistického Salvadora Allende a jako osvícený diktátor vedl zemi až do roku 1990. Chile, jako většina jihoamerických zemí byla tehdy ohrožena komunismem infiltrovaným východním blokem. Operace Condor byla politická dohoda o kooperaci v potírání komunismu mezi Argentinou, Chile, Uruguají, Paraguají, Bolivií, Brazílií, Ecuadorem a Peru. Proč její „vina“ anebo úspěch se především asociuje s Chile, hledejme v etiketě politické korektnosti doby. Až mnohem později Reagan nazval komunismus tím čím je; zhoubnou ideologií zla.

Hned po puči Pinochet ustanovil komisi, která měla vypracovat studii, jak zemi opět navrátit do demokratických kolejí. Nakonec byl ustanoven rok 1988 pro plebiscit, kterým se mělo rozhodnout, zda nebezpečí komunismu pominulo a nadešla doba k návratu k pluralitní demokracii anebo, zda národ dá přednost pokračování úspěšné politiky diktátora Pinocheta.

Nutno podotknout, že za Pinocheta se Chile stalo nebývale prosperující zemí a zářným příkladem, nejen pro celou Latinskou Ameriku, ale v některých reformách i pro země vyvinuté. Třeba USA a GB se inspirovaly v jejich některých ekonomických reformách (penzijní ústavy).

Na druhé straně je Pinochetovi kladeno za vinu, že za jeho vlády přišlo o život cca. 3000 oponentů (dle Wikipedie), komunistů. Nutno však dodat, že tito „oponenti“ byli ozbrojení bojovníci za nastolení proletariátu, školeni a podporováni sovětským blokem. Tito lidé padli, ve fanatickém byť hrdinném boji teroristů, který stál mnoho životů (mimo jiné, spáchali několik atentátů na samého Pinocheta a zabili několik jeho ministrů). Též podnikali sabotáže. V Chile často docházelo k přerušení dodávek proudu, které měly nemalý dopad na průmyslovou výrobu.

Současně byl Pinochetův režim úplně zdiskreditován evropskými a jinými levicovými médii. Když mne navštívili švýcarští přátelé, tak se mi na konci návštěvy svěřili, že se první dny domnívali, že jim opravdovou tvář země skrývám a vodím je po předem vybraných trasách. Lidé z Evropy si tenkrát představovali vidět na každém kroku policisty se samopaly střílející do lidí. Zjednodušeně řečeno, cítili se jako ve Švýcarsku – jediný rozdíl byl, že v Chile platil na tehdejší dobu velice moderní zákon. Zákon podobný tomu, který má i ČR dnes. Totiž, že komunistické organizace jsou zločinecké organizace. Na rozdíl od ČR byl tento zákon uplatňován, tak jak to u zákonů má být.

Pinochet dodržel slovo a když v plebiscitu roku 1988 se 56% voličů vyjádřilo pro návrat k demokracii, odstoupil. Pro vysvětlenou: těch 56% obyvatelstva zdaleka nepředstavovalo Pinochetovy oponenty, ale ty, kteří se domnívali, že nebezpečí agresivního komunismu pominulo (perestrojka již byla v chodu) a že již přišel čas pro návrat k demokracii.

Chilané byli potom bohužel stigmatizováni tlakem jednostranného a scestného zahraničního mediálního mínění, že kolikrát museli podniknout proti Pinochetovi kroky, které by jinak neudělali. Pinochet je v povědomí Chilanů hrdina, který se jako jediný na světě úspěšně postavil komunismu. Pouze se čeká, až uzraje doba a veřejné mínění natolik, aby mu byl postaven pomník, jaký mají jejich ostatní národní hrdinové. Jsou mnozí, kteří riskovali a i obětovali život za svou vlast.

Nedávno byl odhalen pomník Salvadoru Allende, obolus pro neumlčitelné evropské ignoranty. Allende je v Chile vzpomínán v souvislosti s násilným nástupem komunistů. Za jeho vlády došlo ke znárodnění a následnému ekonomickému kolapsu země. Situace byla velmi podobná té u nás. Chyběl toaletní papír, hygienické vložky, zubní pasta etc. Na rozdíl od našeho holubičího přístupu, chilské hospodyně vyrazily do ulic bušíce na kastroly lžícemi a vařečkami. Po nich, opět na rozdíl od našeho kolaborantského přístupu, přišel generál Pinochet.

Pinochet nebyl ani osoba prahnoucí po moci, ani pseudoakademický ješita typu paní Ceau?escuové, nýbrž patriot se zdravým selským rozumem, který se dovedl obklopit mladými a schopnými (viz Chicago Boys a jejich ekonomické reformy).

Připadá mi, že my Češi v historických situacích dáváme přednost řešením, v kterých pro hrdiny ani místo není. Viz Dubček, samet, radar, či diskuse o zabitém policajtovi. To je možná skryto mnohým nám, ale ne světu a našim sousedům. O to, že dnes požíváme relativní svobody, jsme se též zasloužili pramálo, vděčíme za to Gorbačovovi a KGB, kteří prosadili (a snad i připravili) náš samet. Bez nich bychom se dodnes oddávali idyle chalup (letlampou do útulna ožehnutých) a pečených špekáčků. Nic jiného nás tehdy nezajímalo. Vím to z reakcí na své dárky v podobě propašovaných knih do ČSSR od V. Havla, tam tenkrát téměř neznámého a nežádaného.

Jsem přesvědčen, že kdyby se doba dala vrátit, by si dnešní Češi raději zopakovali éru od Gottwalda až po Husáka, než volili cestu Pinocheta, který by asi Zápotockého nechal zavřít a potřel nějakých 3000 jemu věrných milicionářů (byť tatínků dětí a třeba usmívajícího se souseda, který si každý týden natíral a leštil na chodbě jeho parašutistické boty krémem). Osobně si však myslím, že při nástupu takového nečekaného hrdiny by se naši milicionáři rychle překabátovali a všichni by to přežili.

Ale zpět k Chile a Pinochetovi. Uvedu dva příklady, které ilustrují údajný teror, jakým ovládal zemi. Současná prezidentka Chile, Michelle Bachelet, je jedna z „obětí” Pinochetova režimu. Několik dní byla se svou matkou ve vyšetřovací vazbě, kde byla i mučena (měla oči zavázány černou páskou). Poté v 1975 obě oficielně emigrovaly do Austrálie. Ve stejném roce pak přijaly pozvání východoněmecké vlády (bývalé komunistické části Německa) usadit se tam. Ta jim platila nejen nájem bytu, ale i studium na Univerzitě Karla Marxe. V 1979 se rozhodla pro návrat do Chile. No problem. A navíc, v 1985-1987 byla Bachelet milenkou mluvčího Manuel Rodríguez Patriotic Front, zakázané komunistické organizace, která 1986 spáchala atentát na generála Pinocheta.

Atentát na generála Pinocheta - aneb proč je chyba dát komunistovi druhou šanci. 7. září 1986 Manuel Rodríguez Patriotic Front přepadla na úzké silnici v Andách Pinochetovu kolonu pěti aut, když se vracel ze své „chalupy“ do Santiaga. Bylo to 22 mužů vyzbrojených samopaly a raketomety, kteří zabili pět Pinochetových strážců a na generála a jeho vnoučka stříleli ze vzdálenosti jednoho metru. Díky schopnému řidiči a dobrému pancéřování auta, se Pinochet zachránil jen s pochroumanou ruku. Video, kde Pinochet, v interview krátce po atentátu, s klidem popisuje detaily. Senior, na kterého před pár hodinami stříleli z panzerfaustů a samopalů: http://www.youtube.com/watch?v=NdlZHG1-__M&feature=related

Přestože v 1991 již Pinochet nebyl u moci, komunističtí bojovníci nadále pokračovali v „třídním boji“ (již postkomunistickém). Přepadávali banky a vraždili nebo unášeli zámožné za účelem výkupného. Některé zločince se podařilo zatknout a odsoudit. Byl mezi nimi i jeden z vůdců: Mauricio Hernández Norambuena, který se též zúčastnil atentátu na Pinocheta. Odpykávali si trest ve specielním vězení s nejvyšší ostrahou. V prosinci 1996 však byli spektakulárním přepadem (najatým vrtulníkem, podomácku opancéřovaným) osvobozeni. Normabuena dostal politický azyl na Kubě, jeho kolega Patricio Ortiz ve Švýcarsku a třetí pak v Anglii. Tam také pak vydali knížku o atentátu na Pinocheta. Švýcarsko a Anglie je odmítli vydat.

Začátkem nového století vzbudily v Brazílii pozornost navzájem si podobné únosy známých osob a přepady bank. Jedním byl Abilio Diniz, za kterého bylo požadováno 30 milionů € výkupného. Jiným byl majitel známé propagační agentury W-Brasil Washington Olivetto, který byl čirou náhodou objeven po dvou měsících věznění v nelidských podmínkách. Únosci byli 2002 zatčeni a nacházeli se mezi nimi jak Normabuena, tak ti dva, kteří dostali v Evropě politický azyl, přestože Chile informovalo o jejich zločinech a žádalo jejich vydání.

Mauricio Hernández Norambuena byl v Brazílii odsouzen ke 30 letům vězení (s přitěžující okolností nelidského zacházení s obětmi a jejich mučení). Přesto jeho komunističtí sympatizanti udržují web, kde apelují na lidská práva a dožadují se jeho převedení do chilského vězení a změnu trestu na domácí vězení. Jejich stránka, kde kritizují, že dostane jen jednu knížku týdně, že jeho cela má jen 2x3m (své oběti držel měsíce ve škatulích 0,7x2m) však člověka naplňuje uspokojením, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Stupidní stopky na stránce ukazují kolik nelidských vteřin již Normabuena odseděl a kolikrát je to více než doba, kterou držel svou poslední oběť, Washingtona Olivetta, v zajetí. Hezké moderní vězení je tu líčeno jako pravé peklo (http://www.mauriciohernandeznorambuena.com/international-solidarity-norambuena.html).

Brazilská strana ohledně vydání do Chile uvedla, že teprve po odpykání třicetiletého trestu. Potom na něj v Chile čeká dvojnásobný doživotní trest za jiné zločiny.

Je až neuvěřitelné kolik umělců a intelektuálů podepisuje petice pro zmírnění trestu tohoto komunistického zločince. Jeho sestra Laura (v Chile praktikující lékařka) popisuje nelidské vězení takto:

Aby navštívila svého bratra musela letět do Sąo Paula, potom 15 hodin autobusem do města Cascavel (Chřestýš) ve státě Paraná a potom ještě hodinu taxíkem do vězení, kam již žádný autobus nejede. Ve vězení se musela podrobit prohlídce a byla eskortována pelotonem hlídačů v kapucích k svému bratrovi.

Co tato „žena“ udělala pro ty (a jejich pozůstalé), které její bratr vraždil a vydíral? Uvědomil jsem si tu, že doživotní žalář pro ideologické zločince může někdy být vhodnějším trestem než trest smrti. A samozřejmě, že komunisté se nikdy nezmění a dialog s nimi je tak zbytečný, jako s někým z islámských fundamentalistů.

Mé vyprávění by nebylo úplné, kdybych se nepřiznal, že i já jsem měl v sedmdesátých letech na koleji ve Švýcarsku krásný plakát, snad od Warhola, se sympatickým Salvadorem Allende – taková Marilyn Monroe prostřílená samopalem. Nutno na mou obranu říci, že v té době nebyl internet a že se všude na univerzitách s úspěchem prodávaly Mao Ce-tungovy červené knížky. V této situaci navíc i pravicový evropský tisk byl k levici přespříliš tolerantní, ne-li servilní. Za mé osvícení vděčím vlastně jen tomu, že jsem později v Chile žil a pracoval.