Červenec 2008

Stále čilá Zita Kabátová

Martin Moravec

To bude příjemná práce, slyšel jsem od kolegů před cestou na rozhovor s herečkou Zitou Kabátovou. A taky že byla. Jen se při ní člověk nečekaně zapotil. Bylo pondělí, den poté, co oslavila 95. narozeniny. Slušelo se tedy přijít s květinou. „Pěkná. Ale narozeniny jsem měla včera, jdete pozdě, miláčku.“

Po první větě bylo znát, kolik má energie. Svědčí o tom i věci, které jí v nemocničním pokoji leží kolem postele: mobilní telefon, noviny, DVD s filmem Obsluhoval jsem anglického krále, ale třeba i učebnice francouzštiny.

Oslovení miláčku jsem slyšel tak dvacetkrát. Hlasem, jakým v prvorepublikových filmech mluvila k Novému či Burianovi. Ale občas přišlo pěkné popíchnutí. „Vy jste se určitě učil rusky, že jo? No to vám je úplně k ničemu.“ Nebo: „Jak se jmenoval můj první film? No? Vzpomeňte si, šup, šup. No proto.“

Políček dostala i fotografka. „Hergot, už to bude? Jsem netrpělivá baba.“ Ještě minutku. „No už bylo na čase. A řekla jste jednu fotku. Udělala jste dvě.“ Zvedl jsem se a jdu fotografce podržet lampu. „Nikam, jen tu hezky seďte u mě.“ Pořád to ale bylo nic proti tomu, když jsem se před rozloučením podrbal na tváři. „Nechte ty ruce! Jste v nemocnici, všude lezou bacily a vy si saháte do obličeje? No já vás tady mít, tak bych vás vycepovala.“ Ale to už se herečka smála.

Hrála jste s vyhlášenými milovníky, Oldřichem Novým, Svatoplukem Benešem, Otomarem Korbelářem. Dostala jste v nějakém filmu polibek, na který nejde zapomenout?

To jsem si vůbec nemohla dovolit, filmové polibky. Tehdy jsme se před kamerou necumlali, jako to dělají dnes. Vždyť ti dnešní herci cintají, málem si vyměňují zubní protézy. No, fuj fuj, to vám řeknu.

Ale nějaké polibky přece byly.

Jedině když to režisér dovolil. Zlehka, ťuťu ňuňu, abychom si nerozmazali rtěnku. A když už k tomu došlo, tak Jiří Dohnal uměl políbit, až se motala hlava.

Co ti další?

Korbelář měl silnou náruč, pořádné ruce. Ten když vás popadnul, tak člověk věděl, že vás opravdu drží chlap. Neměla jsem strach, že by mě někam překlopil. Ovšem, byl někdy nacucanej, pil, takže šel trochu strach z toho, co před kamerou udělá. Zajídal to feferonkami, aby to jeho paní necítila.

A Oldřich Nový?

Ten vždycky krásně voněl. Měl v náprsní kapsičce takovou malou lahvičku, parfém, a vždycky si s ním před filmováním dvakrát ťuknul na horní ret. Ale nepřeháněl to.

V jednom z filmů, Provdám svou ženu, jste se objevila v černém kombiné. To tenkrát musel být vrchol odvahy.

No zrovna obvyklé to nebylo. Dnes by v něm šla paní klidně na ples, považovala by to za večerní šaty a ani by si pod něj nevzala podprsenku. Ale tenkrát... Přitočil se ke mně Vlasta Burian a říkal: „No, Kabátová, za hřích by stála.“

Onikal vám?

Onikal a pak i tykal. Jinak by mě nemohl pozvat na dotočnou. To nešlo, aby seděl u stolu s někým, komu oniká. Ale byla to od něj tehdy poklona! Asi tam nikde nebyla jeho paní Ninča.

Říká se, že si ho hodně hlídala.

No to víte, mít doma Buriana, to byl velký kapitál. Ale každá si toho svýho hlídala, i paní Nová si dávala na Nového pozor. Jela ráno na natáčení a celý den tam byla. Chodila i do divadla. Víte, my byly tenkrát opravdu pěkný ženský. Musely jsme.

Burian asi nebyl jediný, kdo vám složil poklonu.

Asi jsem za to stála, že si mě muži všímali. Zaplať pánbůh. Ale kdepak se s někým od filmu zaplést. To mě nezajímalo a ani jsem na to neměla čas. Kdyby mě měl líbat komik, třeba Burian, na to já nebyla. Byl to ale báječný herec a na place měl velké slovo. Byl jediný, kdo kromě režiséra mohl zastavit scénu a říci: „Stop!“

Zažila jste hereckou trojici Mandlová, Gollová, Baarová. Která z nich vám byla nejbližší?

Vy myslíte, že mezi konkurenčními dámami vám může být nějaká blízká? Byly to kolegyně, ne kamarádky. Nemohu mít za kamarádku herečku, která by mně třeba mohla podrazit nohy. Přece nejsem blbec. Musela jsem si dávat pěkný pozor, krásných ženských chodilo po Praze hodně...

Víc než dnes?

No, pochopitelně! Protože chodily dobře oblékané, staraly se o vlasy, nechodily rozcuchané jako víly. Dnes mají vytahaný svetr a je jim fuk, jestli jim někde něco čouhá. To za mých mladých let nebylo. Aby někdo v roce 1930 vyšel na ulici jako pometlo, to nepadalo v úvahu. Musel jste být jako ze škatulky.

Říká se, že prvorepublikové herečky uměly moc dobře využít toho, jak vypadaly. I mimo kameru. A nijak se tím netajily.

Netajily, to máte pravdu. Ale jak říkám, já na to neměla čas. Po natáčení jsem šla do divadla, z divadla přímo domů a hned spát, abych ráno na další natáčení vypadala dobře. Ony byly vydržované, já ne. Co jsem si nevydělala hraním, to jsem neměla.

Vás tohle nelákalo?

Miláčku, já byla vychovaná holka z malostranské rodiny. Narodila jsem se v roce 1913 a měla jsem dost rozumu. Neměla jsem na takové věci čas ani chuť. Proč taky? Peníze jsem si vydělala sama a nikdy jsem nechtěla skákat, jak pískal mužský. To ony musely. Ale pomlouvat nechci.

Daly se hraním za první republiky vydělat velké peníze?

V žádném případě. Když jste filmoval,nedělalo se to pro peníze. Byla to pro vás čest.

No počkejte, vždyť na všech těch fotografiích mají Mandlová a spol. krásné šaty, kožichy.

Za tím byl právě nějaký ten mecenáš nebo milenec. Kdepak by člověk z hereckého platu na něco takového ušetřil. Já si z výplaty vždycky koupila šaty na další film. Nic jsme jako herečky nedostávaly, ani punčochy. Všechno jsme musely mít svoje.

Na nic jiného jste neušetřila?

Jednou za čas jsem jela na pořádnou dovolenou. Courala jsem, kde jsem mohla. V Hamburku jsem nastoupila na parník a jela třeba do Španělska. Byla jsem až na Teneriffě nebo na Madeiře.

Před druhou světovou válkou se u nás natočila spousta filmů. V jednom roce jste jich zvládla i deset, to šlo?

Pracovalo se rychle. Museli jsme chodit připravení, neexistovalo, aby se nějaký záběr točil pětkrát. To by takový režisér Slavinský zešedivěl. Začal by třískat scénářem a všechno kolem by lítalo. U něj jsme si nemohli dovolit zapomenout text.

Nikdy jste nehrála obyčejné holky. Proč?

Nevypadala jsem na ně. V šátku mi to vůbec neslušelo.

Takže platilo: když hraje Kabátová, tak bude za dámu.

Ne za dámu. Já byla dáma!

Točila jste jen do roku 1944, pak pětadvacet let nic. Nemohla jste, protože jste za okupace hrála ve dvou německých filmech. To jste opravdu musela?

Ale jaképak německé filmy? Vždyť je točil Pragfilm, česká firma. Byly to normálně česky obsazené filmy, ve kterých se jen mluvilo německy. Bodejť by mě napadlo, že to bude mít nějaké následky. To byla od nich pěkná kudlička do zad.

No, počkejte. Vždyť byla okupace a vy jste hrála v německých filmech.

Režisér se jmenoval Cikán a kompars byl český. Jakýpak německý film.

Takže ani trochu nelitujete?

Proč? Vždyť to bylo hezké. Ale doplatila jsem na to. Musela jsem před komisi a povím vám, seděl v ní pán, který s námi ty filmy dělal. Nevím už, na co se mě ptali, ale blbosti to byly pěkné. A nemůžete se už cachtat v něčem jiném? Už si to nepamatuji.

Tohle bylo důležité. Ale dobře. Pak jste tedy hrála divadlo.

Vesnické divadlo, protože si řekli, že je mě škoda. Večer jsem hrála pro dospělé a odpoledne s maňásky pro děti.

Nebylo vám líto, že najednou z velkých filmů po boku Nového a Buriana hrajete divadlo na vesnici?

Ale vůbec ne, bavilo mě to, lidi mě měli rádi. Někde třeba neměli dobré elektrické spojení, z našich reflektorů by jim popraskaly pojistky, tak se musely ty reflektory napojit na motory od traktoru. Když je pak pustili, nahrnula se na jeviště spousta chroustů. Hrála jsem tehdy vesnické děvče, ženu Mikoláše Alše, v ruce měla deštník a do dvou chroustů se jím trefila. Můj první velký aplaus byl za to, že jsem trefila chrousty.

Nestrádala jste tehdy finančně?

Vždycky jsem uměla počítat, musela jsem. Měla jsem dvanáctiletého syna, manžel odešel do Ameriky. Ale potřebovala jsem tehdy koupit domeček, tak jsem prodala prsten... Je mi to dodnes moc líto, protože byl vyroben z náušnic mé matky a prstenu mého otce. Byl to nádherný, velký a těžký briliant. A tak drahý, že jsem za něj tu vilku koupila.

Zažila jste obě světové války. Ta první skončila, když vám bylo pět let. Pamatujete si z ní něco?

Pamatuji si hlad. Sháněli jsme kůrky od chleba, ze kterých pak maminka vařila polívku. Vidíte – a ještě tady jsem. Ty suché kůrky byl dobrý základ, ale nezůstalo jen u nich. Dědeček dělal ptáčníka na Malé Straně, tak jsem občas jako dítě dostala holoubě nebo holubí vejce. A jídlo nosil i táta.

Jaké?

Dostal tehdy od svých nadřízených nakázáno, že musí rozmontovat všechny hromosvody. Z nich se lily zbraně. Farmáři ho tehdy uprosili, aby aspoň na sýpce jeden hromosvod nechal. Za to domů občas přinesl pytlík mouky, hrachu nebo fazolí.

Stejně tak jste zažila všechny československé a české prezidenty. Znala jste se s některým z nich osobně?

Osobně ne, ale potkávala jsem Masaryka, když jezdil na koni. Byla jsem taková malostranská všudybylka a chodila jsem často do hradních zahrad. Udělala jsem před ním pukrle, poklonila se a on si na pozdrav klepl bičíkem do jezdecké čepice. Pak odcválal na koni a já ještě kus běžela za ním. To byly krásné časy... Ale teď už se nezlobte, jsem unavená.

Samozřejmě. Jak tady vypadá váš den?

Hodně si čtu a koukám se na televizi. Bez té krabičky bych být nemohla... Ale vydržím tak do deseti večer, víc ne. Pak si pokaždé řeknu: „Hergot, neblázni, jsi stará baba. Zejtra je taky den.“ A jdu spát.

Zita Kabátová se narodila se 27. dubna 1913 v Praze jako Zita Zavřelová. Její první film byl Světlo jeho očí (1936), poslední Želary (2003). Mezi nejznámější patří Přednosta stanice. Pod jménem Maria von Buchlow hrála za okupace v německých filmech. Pak měla nucenou pauzu a pracovala i jako ředitelka kin. Byla dvakrát vdaná, ve 44 letech porodila syna, který se třemi dětmi žije v USA. V současnosti leží na oddělení Léčebny dlouhodobě nemocných v pražském Motole. Dva manžele měla Zita Kabátová – a ani jedno manželství neskončilo šťastně. Když se zamilovala do Ludvíka Krále, pracoval v té době jako ředitel firmy v Indii. Kabátová nedostala vízum tam ani později do Londýna, kam manžela odveleli. Proto se s ním na dálku rozvedla. Druhý manžel, veslař Jiří Zavřel, v roce 1968 emigroval do Spojených států. Za zlé mu to neměla, utekl totiž před režimem. Záhy však zemřel.

(MFDNES)