Červenec 2008

Mezi šachy a hokejem

Ondřej Nezbeda

S biologem Antonem Markošem o tom, co zbylo z Darwina a proč jsme ještě nikdy nebyli mrtví

Jejím členům se přezdívá „mystici z Viničné“. Podle pražské ulice, kde katedra filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, kterou teoretický a evoluční biolog Anton Markoš dlouhá léta vedl, sídlí. A proč mystici? „Je to jenom taková provokace. Dveře naší katedry tvoří rozhraní mezi exaktními a humanitními vědami, z toho pochází to jiskření.“ Anton Markoš je kritikem neodarwinistické evoluční teorie a nabízí vlastní pohled na živé organismy, který nazývá hermeneutikou živého. „Rozdíl mezi našimi pohledy vyjadřuje odpověď na dvě otázky,“ říká. „Umějí živé organismy v textu své DNA číst? Nebo ho dekódují jako stroje?“ On vyzdvihuje právě historickou zkušenost organismů, jak se ve svém světě vyznat. Svou filozofii rozvádí v knihách Povstávání živého tvaru, Tajemství hladiny a nejnověji v knize esejů Profil absolventa.

Říká se o vás, že nemáte rád DNA.

To o mně pronesl jeden ctěný kolega, který zastává názor, že příčinou všeho, co se u živých organismů šustne, je deoxyribonukleová kyselina. A hněvá se na své oponenty.

Podle vás nezačíná život od DNA?

Ne. Gen je informace, která může být zapsaná v DNA, a někteří kolegové si to zjednodušili na rčení, že „gen je DNA“. Jenže písnička nebo text nahraný na cédéčku je informací nahranou na CD, ale CD není tou písní či povídkou.

Kam tedy pokročila současná biologie? Z pozice laika se opravdu zdá, že se dnes „věda o živém“ podobá spíš informatice.

Odpovím trochu provokativně – už český biolog a filozof Emanuel Rádl ve své knize Dějiny biologických teorií, kterou napsal skoro před sto lety, říká: „Darwinismus je mrtev.“ Když jsem si to přečetl, byl jsem z toho nejdřív nesvůj. Ale pak jsem se zamyslel nad kontextem, ve kterém to Rádl říká, a musel jsem mu dát za pravdu. Protože celé úsilí přibližně od roku 1890 až do dneška je v podstatě snahou – řeknu-li to až příliš tvrdě – Darwina se zbavit.

To zní asi mnoha lidem skoro kacířsky.

Není v tom nic kacířského. Francouzský biolog Jacques Monod to v knize Náhoda a nutnost říká jasně: Máme-li dělat vědu, potřebujeme najít úroveň popisu, na které už se nic neděje. Čili potřebujeme mít částice – říkejme jim třeba geny –, které se na rozdíl od živých organismů nemění. Pak potřebujeme vztahy mezi částicemi, které jsou také neměnné a předepsané bezčasovými zákony. Zkrátka potřebujeme něco takového, jako je v chemii Mendělejevova tabulka. Toto byla po dlouhá léta, od vzniku novověké vědy v 17. století, meta biologů.

Na co tedy Emanuel Rádl naráží?

Ukazuje, jak velice se biologové snažili převést život na jakousi formu fyziky. Někteří to dělali v podobě vynálezů různých vitálních sil, jiní zase ukazovali, že nejde o nic jiného než o stroje. No a protože stroj neumí zplodit jiný stroj sobě podobný, tak z toho vznikaly různé bizarní formy preformismu, kdy se věřilo, že veškeré lidstvo už sedělo v Adamových varlatech a vypočítávalo se, kolik dalších generací ještě může přijít na svět.

Chcete říci, že dnešní biologie se dopouští něčeho podobného?

Ano, stejně jako před sto lety, dnes také mluvíme o tom, že už jsme nalezli onu kýženou, neměnnou úroveň popisu – a tou jsou geny. Ty určují všechny vlastnosti organismů. Jak říká dnešní vládnoucí neodarwinistická teorie: Geny jsou programy a těla se chovají podle nich. Tu a tam se, pravda, něco stane, nějaká náhoda, mutace a pak se věci v evoluci poposunou. Ale náhoda přichází z jiného, kvantového světa, živé bytosti do toho nemají co mluvit, jsou pasivní. Už neuplatňují svou zdatnost aktivně jako u Darwina. Velice podobné schéma nám nabízí britský biolog Richard Dawkins teorii Sobeckého genu: geny jsou programy, které „si“ nás postavily jako jakési vehikly, a naším jediným smyslem, úkolem je „převézt“ je do dalších generací.

Vy navrhujete vlastní pohled na přírodu a živé organismy, nazýváte jej hermeneutikou živého. Mohl byste rozdíl vašeho a Dawkinsova pohledu rozvést na nějakém příkladu?

Srovnejme dvě hry: šachy a hokej. Šachové figurky jsou naprosto pasivní, kam je posunete, tam budou. Musí tu být vyšší síla, která hraje šachy. Hokejisti už jsou jiným druhem figurek, které jsou na hře dosti angažované. I když zachovávají mantinely a pravidla, poslouchají rozhodčího, příliš se neperou. Hráči sami tvoří hru. Neposouvá s nimi nikdo zvenku. Kdybychom vzali tento příklad, tak dawkinsovská biosféra, to jsou šachové figurky, a to, co vidím v přírodě já a co se pokouším navrhnout v biohermeneutickém pohledu, bude spíš hokej. Abych ještě vysvětlil to divné slovo: hermeneutika je uměním výkladu, uměním vyznat se ve světě na základě zkušenosti, interpretace textů, kontextů, symbolů a celkové situace. Na základě toho se pak uplatnit ve světě. Jinými slovy uplatnit svou zdatnost, což je překlad Darwinova „fitness“.

Není ale teorie sobeckého genu výborný zjednodušující model, který biologům umožnil pochopit spoustu jevů a vztahů mezi organismy?

Pochopitelně, celá léta to učím a nedělal bych to, kdybych s tím vnitřně nesouhlasil. Jenže se bohužel donekonečna během celých dějin vědy objevuje stále stejná úchylka: když se někdo strašně sžije se svým teoretickým modelem, zapomene na meze a dovede svou teorii do absolutních důsledků, začne prohlašovat, že celý svět funguje tak, a nejinak, jako jeho model. A rodí se podivné paradoxy.

Jaké paradoxy?

Zaprvé jako živá bytost nechci být považován jenom za nějaký strojek, vehikl. Koneckonců je to jenom odezva Reného Descarta, který říkal, že těla organismů jsou pouhá mechanická zařízení. Zadruhé se tím nahrává kreacionistům a zastáncům teorie inteligentního designu, protože jim to umožňuje prohlásit: Dobře, evoluce je vývoj mechanických strojků, ale ty musel někdo sestrojit a v poslední fázi jim i vdechnout duši. Na druhém pólu se můžou zrodit různé podivné teorie, jako je ta sociobiologická, která nahlíží na vývoj společnosti právě jen z jediné, genetické úrovně a je velice tvrdá. Z vnějšího pohledu dokonce nelidská. Vypráví se v ní o tom, že celá naše kultura, jazyk, sociální struktura... jsou věci, které jsou jenom falešným pozlátkem pravé podstaty člověka.

A tou podle nich je?

Fakt, že Homo sapiens sapiens je svým založením troglodyt, jeskynní člověk. Ve své přirozenosti je zvyklý na velmi strmou sociální hierarchii s jedním vůdcem – samozřejmě mužem. A tahle opičí nátura, která mu pomáhala tři miliony let přežít, má být najednou překryta tím, že jsme nuceni se k sobě vlídně chovat, když chceme žít v ohromných komunitách. Což v kontrastu k naší přirozenosti budí neklid, konflikt a stres, protože jsme byli zvyklí pobývat nanejvýš ve skupinách do třiceti členů. Moderní člověk je zkrátka troglodyt v mercedesu řítícím se v předjížděcím pruhu: někdy se pak jeho „skrytá povaha“ vyklube na povrch.

Co vás na tom pobuřuje?

Sociolog by vám asi odpověděl, že jsme živé bytosti se svobodnou vůlí, a tohle je tvrdé, přímo až navádějící k výstřelkům typu eugeniky. Museli bychom přijmout, že naší přirozeností mohou být gulagy, etnické čistky, anebo dokonce celé to přetvařování, ve kterém jsme se pohybovali do roku 1989. Podle sociobiologů přece nemáme vlastní zodpovědnost, jsme otroky zákonitého běhu věcí.

Mohou tedy být neodarwinistická nebo dawkinsovská teorie evoluce nebezpečné pro povědomí lidí v tom, jak se vztahují k živému?

Pro povědomí lidí může být za jistých okolností nebezpečné cokoli, třeba i evangelium. Přijmeme-li mechanický model živých bytostí jako vozítek, dostáváme se do pozice sice složitých, ale přece jen automatů, které nemohou za nic, co se jim přihodí. Vždycky za to může někdo jiný, nějaký démon, I poslední žába z močálu má stejný počet genů jako člověk.který zavinil, že nemám peníze, který mi odmítá spravit propitá játra a podobně. Anebo musím předpokládat nějakou vyšší sílu, která mému vozítku dodala navíc duši. Pasivita a naprosté spolehnutí se na to, že se o nás někdo stará a postará: Bůh, stát, rodiče... Toto dětinštění společnosti vidím na každém kroku. I tam, kde se jinak žvaní o liberalismu.

Pokud jsou geny programy, jak tvrdí neodarwinisté, platí potom i metafora, že DNA je programovacím jazykem?

Řekněme, že je textem napsaným v jistém jazyku. A když tuhle metaforu přijmeme, tak první otázka, která člověka napadne, je: Už jste viděl nějaký text, aby něco dělal? Vždycky musí být nějaký čtenář nebo aspoň hardware, pro který ten text představuje program. Tímto způsobem dokáže virtuální informace, text, ovlivňovat dění ve světě, který má svou historii a zkušenost. Texty pro hardware mají svého stvořitele – programátora. Texty v živém jazyce si ale navíc žádají čtenáře a interpretaci. A tady začíná hermeneutika, umění výkladu.

Kdo je tedy tím čtenářem v živé říši?

Tělo. DNA izolovaná z buňky nic nedělá, stejně jako nic nedělá knížka, kterou strčíme do poličky. Musí přijít čtenář, aby kniha začala působit na svět jeho prostřednictvím. Takto i DNA působí skrze organismy na svět, ale jinak je naprosto bezmocná, protože buněčný svět musí o ni pečovat, tak jako my skladujeme a vydáváme knihy. Tady začíná ta krása, protože zápis DNA se dá přirovnat k digitálnímu sledu čtyř písmen, který se vztahuje ke světu přes nějaké překódování. Protože když napíšu slovo „apple“, musím vědět, že to „á pé pé el é“ se vztahuje přes nějaký kód v angličtině na jablko v češtině. Jinak to pro mne neznamená vůbec nic. Živé tělo, které dekóduje nebo čte zápis v DNA, nevzniká tak, že položíme na stůl DNA a ona se obalí masem. Jak DNA, tak tělesnost živých bytostí jde až k samotným prvopočátkům života a ani jedna složka nikdy nepřestala existovat během celé evoluce sama o sobě.

To znamená, že tělo si s sebou nese už od svého prvozrození způsob, jak s DNA zacházet?

Jistě. Ještě nikdy jsme nebyli mrtví. Buňka nikdy nevzniká de novo. Buňky si předávají „povědomí“ toho, které úseky jejího textu jsou relevantní nebo nejsou, kdy je dobré sáhnout po nějakém úryvku a dekódovat ho a kdy je naopak dobré ho vypnout. Vždycky tu už předem musí být něco, co rozumí zápisu. Toto zacyklování má ještě další formu, nástavbu, kde už začínáme být trošku nesví – kódy totiž nevyplývají ze zákonů fyziky a chemie, kódy jsou sjednané.

Nedá se „čtení DNA“ buněčným tělem vysvětlit pomocí chemických vazeb a fyzikálních sil?

Když leze politik na Everest, jistě se celá jeho trajektorie v čase a prostoru dá vysvětlit takto. Přesto z toho nevyluštíme, že je politikem, proč tam leze ani proč o tom pořád píší noviny. Podobně i v buňce podchytíme vědecky ony časoprostorové souřadnice. Proč ale genetický kód má tu podobu, jakou má – z milionů možných sestav – nevysvětlil zatím nikdo.

Mohl byste uvést nějaký příklad, kdy buňka text DNA interpretuje? Kdy nelze přepis z DNA vysvětlit naprogramováním čtecího rámce nebo slovníku?

To je úžasné téma zejména v posledních několika letech, kdy se ukázalo, že genetické texty jsou si úžasně podobné. A to i u tak nepříbuzných organismů jako myš a moucha – máte vaječnou buňku a prakticky stejné genové nádobíčko z ní staví tělo mouchy i myši. Jde to tak daleko, že poškozený gen – třeba gen potřebný pro stavbu oka – v mouše nahradíme jeho myším protějškem a ono to funguje. Mouše naroste normální muší oko. Jistě se shodneme, že oko myši a oko mouchy se dost liší, takže to nebude nástroj, který určí, jak oko bude vypadat. Znamená to, že samy buňky jaksi „vědí“, jak s výbavou DNA zacházet. Vždyť si také tuhle vědomost předávají odnepaměti. Čtou proto genetický zápis, jak je to u daného druhu zvykem.

Může se to ale stát i u tak složitých organismů, jakými jsou člověk nebo šimpanz?

Ještě v 80. letech se věřilo, že lidé budou mít genů nejvíc ze všech organismů, protože v rámci stoupající komplexity organismů to ani jinak být nemůže. A najednou jsme zjistili, že poslední žába z močálu a člověk mají stejný počet genů. A když jsme se potom podívali blíž, ukázalo se, že dokonce většina našich a žabích genů je stejná. Člověk a šimpanz jsou druhy velice blízké, přesto každý je od sebe snadno rozpozná, velice dobře dbají na zachování své druhové identity. A pak přijdou hurá novinové titulky, že z devadesáti osmi celých a nevím kolik desetin procenta jsou si naše genomy podobné.

Co to ale znamená?

Jen tolik, že ti dva lidoopi mají úplně jiný přístup k životu na základě výkladu prakticky téhož textu. Rozdíl vzniká růzností výkladu. Taková je moje víra, která by nám mohla vysvětlit strašnou spoustu nedorozumění a planých řečí na nejrůznějších úrovních. A všechny ty řeči, se kterými polemizuji, jsou založeny také na víře, a víru, jak víme, nelze dokázat vědecky.

Na jaké víře?

Že existují jakési racionální bezčasové zákony na nějaké základní úrovni popisu, z které se dá vyložit celý svět. Tato představa padá.

Americký molekulární genetik Craig Venter ale přenesl očištěný genom z bakterie Mycoplasma do jiné bakterie příbuzného druhu. A organismus s novou genetickou informací změnil tělesnou podobu podle mateřské dědičné informace. Nepopírá to vaše tvrzení?

Jenže on transplantoval DNA mezi dvěma velmi příbuznými druhy. Ten „vehikl“ už měl čtecí rámec, tělo, které rozumí čtení. Představte si to tak, že třeba jedna bakterie byla Čech a druhá Slovák. Když Čechovi nabídnete slovenský text, tak to obvykle nějak zvládne a i tu ťavu by si nějak domyslel, kdyby to potřeboval. Čili buňka bude číst genetický text, a pokud nejde vysloveně o takové špeky, bez kterých nemůže žít, tak to nějak zvládne. Navíc – bakterie jsou velice náchylné přijímat cizí geny samy od sebe. Žádný Venter je k tomu nemusí nutit. Vyměňují si dokonce celé úseky bakteriálních genů. Na tom se zakládá třeba rezistence bakterií k antibiotikům. Čili genom bakterie je – na rozdíl od genomu sexuálně se rozmnožujících bytostí, jako jsme my, – „tekutý“. My si takovou výměnu nemůžeme dovolit, protože by se nám rozpadla celá embryogeneze.

A co když se Venterovi povede transplantovat genom mezi nepříbuznými druhy a příjemce se podle nové DNA zase přestaví?

To bychom byli už jen krůček od Jurského parku – velmi by mě to překvapilo. Pštrosí vejce, ze kterého se vyklube malý tyranosaurus rex...

Vědí dnes biologové, jak mohl genetický kód v počátku zrození života vzniknout?

Nevědí. Genetický kód je stejný pro celou biosféru, tak jako je například jednotný kód dopravních značek. Čili způsob, jak se převádí genetický kód na aminokyseliny a do těla proteinů a do dalších struktur, které buňka obsahuje, je něco, co se nedá odvodit z vědy a vědeckých pravidel. Už tady začínají jisté problémy s historicitou, na kterou upozornil Darwin – kódy nejsou nutné, jsou sjednané. Vždy je to jen výkladová mřížka platná tady a teď. Neexistuje objektivní historie, proto ani dějiny nemohou být objektivní vědou.

Dobře, ale existují přece alespoň teorie vzniku genetického kódu.

Když nebylo života, muselo pomoci planetární prostředí. Mluví se o minerálech, zejména nepravidelných typu jílů, anebo o pyritu – při jeho krystalizaci se uvolňuje energie, snad využitelná k organickým syntézám. Něco jsme o tom napsali s László Hajnalem v knize Staré pověsti (po)zemské. Ale jsou to báchorky, v laboratoři totiž dokážeme kdeco, ale rozlohy času a možnosti paralelního zpracování informace, jakou měla k dispozici planeta, to simulovat nedovedeme.

Je biohermeneutika ještě vědou? Může mít nějakou metodiku zkoumání?

Jistěže ne. Hermeneutika, jak už jsem řekl, je uměním výkladu – komponuje příběh pro ty, kdo žijí tady a teď a mají za sebou tu a tu zkušenost. Je přece spousta oblastí poznání, které vědou nejsou a být nemohou. To ovšem ještě neznamená, že nemají dobře zavedené a přísné metody zkoumání. To jen pavěda si s takovými věcmi nedělá starost.

Takže bez Boha či jakýchkoli přírodních zákonů se podle vás příroda a organismy obejdou?

Pouze pokud vezmeme vážně představu, že živé bytosti se starají a spoluutvářejí svůj prostor, domov, oikos. Touto cestou jde ze současných biologů například i americký teoretický biolog Stuart Kauffman. On se však, na rozdíl ode mne, pokouší tyto myšlenky začlenit do vědy. Říká, že když život nelze vpravit do vědy, je s ní něco špatně a je nutno ji změnit. Já žádné podobné nutkání nemám, věda je dobrá k tomu, co dělá.

Přeložil jste knihu Stuarta Kauffmana Čtvrtý zákon a napsal jste k ní doslov. Čím vás tak zaujala?

Kauffman v ní ukazuje, jakým způsobem může docházet k sebeorganizaci velice složitých systémů. Říká, že takové systémy neustále balancují na tenounkém rozhraní, na žiletce mezi dvěma mnohem pravděpodobnějšími stavy. Jeden z nich je absolutní chaos a druhý je zamrznutí, krystalizace, kde už se neděje nic. Přesně na tomto rozhraní balancují živé bytosti, tam probíhá evoluce, která je historií, nikoli realizací věčných zákonů. Kauffman říká, že společenství, vzájemné obcování velkého množství organismů neustále předělává vesmír: nelze předpovídat, co bude v dalším okamžiku. Vesmír nemá nic bezčasového, protože v každém dalším okamžiku biosféra tím, že sjednává novinky, mění parametry vesmíru, mění jeho stav.

Jak vlastně česká a zahraniční vědecká obec přijímá vaši filozofii?

Tři recenze mé jediné anglicky psané knihy vyšly, z toho jedna odmítavá. Odezvy od přátel mám, dostalo se to do základních knihoven. Ale že bych byl druhý Richard Dawkins, to ani náhodou. Myšlenky se dostávají do ekosystému myšlenek a buď se prosadí, nebo ne. Taky netvrdím, že jsem génius.

ANTON MARKOŠ

* 1949 v Kremnici na Slovensku

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu v Praze. Od roku 1977 je zaměstnancem katedry živočišné fyziologie a vývojové biologie. Od srpna 1994 působil jako vědecký pracovník Centra pro teoretická studia, společného pracoviště UK a AV ČR. Od července 2002 do letošního června vedl katedru filozofie a dějin přírodních věd na PřF UK. Autor knih: Povstávání živého tvaru; Tajemství hladiny – Hermeneutika živého; Profil absolventa. Spoluautor knih: Andělé, berušky a stroje; Život čmelákův. Koláž o pobývání v různých světech; Staré pověsti (po)zemské aneb Malá historie planety a života

(Respekt, www.respekt.cz)