Červenec 2008

Složitá situace na konci druhé světové války

Karel Pacner

V diskusích v poslední době se vyskytuje řada omylů a neznalostí o konci druhé světové války. Aspoň pár poznámek.

Málokdo si uvědomuje, že protektorát Čechy a Morava byl poslední zbrojnicí třetí říše, kterou anglo-americké bombardéry do konce roku 1944 prakticky nepostihly. Proto je přirozené, že se pokoušely některé objekty, jako třeba plzeňskou škodovku, která jela pro Hitlera stále naplno, zničit. Navíc Hitler pořád strašil tajnými zbraněmi, které měly zvrátit situaci na bojištích, a dnes třeba víme, že v Plzni se vyráběly nejen zbraně, ale i část zařízení pro rakety. V létě 1945 předali tamní komunisté tajně některé aparatury expertům Rudé armády. A v Příbrami zase probíhal raketový výzkum, o jehož zaměření a úrovni nikdo nic pořádně nevěděl.

Bombardování Prahy na jaře 1945 bylo – jak američtí letci několikrát vysvětlovali – omylem, mířili na Drážďany. Velké bombardování tohoto města, které bylo za komunismu mnohokrát kritizováno, si vyžádal u Churchilla a Roosevelta Stalin – bylo tam velké seřaďovací nádraží, odkud se přesouvaly posily na východní frontu. I v Čechách Američané bombardovali některá nádraží, vím třeba o klatovském. Spojenci měli obavy z toho, že v Čechách byl milion dobře vyzbrojených německých vojáků – armáda maršála Schörnera. I Hitler na ni spoléhal.

Linii dotyku armád nedomluvili státníci na některé ze svých schůzek, nýbrž válečné štáby generálů Antonova a Eisenhowera po tom, co nad Polskem sestřelovali Sověti americká letadla. Američany děsila představa „alpské pevnosti“, o níž se několikrát zmiňoval Hitler. Museli by ji dobývat, proto s nástupem do Československa prakticky nepočítali. Naštěstí tahle „pevnost“ existovala jenom ve vůdcově fantazii, a nakonec mohli obsadit aspoň část západních a jižních Čech.

Komunistický ideolog Václav Kopecký ve své knize o historii KSČ se zmínil o tom, že kdyby Prahu obsadili Američané, mohla by se republika rozdělit. Na území obsazeném Rudou armádou by komunisté ustavili vládu pod vedením Klementa Gottwalda, zatímco západ by ponechali prezidentu Benešovi a jeho pravicovým souputníkům. Dopadli bychom jako Německo, Rakousko či Korea a je otázka, jak by se situace dál vyvíjela. Rakousko nakonec Rudá armáda v roce 1955 opustila, Německo zůstalo rozdělené do pádu evropského komunismu a Korea trpí rozdělením dodnes.

Na schůzkách Velké trojky za války se o Československu a o tom, jaký vliv zde převládne, nemluvilo. To ukazují odtajněné dokumenty. Hlavně se hovořilo o Polsku, kde se Stalin pod silným tlakem zavázal, že nechá uspořádat svobodné volby. Nakonec však slib nesplnil, prozápadní politiky zlikvidoval a nastolil tam loutkovou vládu ze svých komunistů. Složitě se vyvíjela situace v Maďarsku a Rumunsku, kde se pod tlakem okupační Rudé armády chopili moci komunisté. A všude představovali menšinu, ale menšinu velmi hlasitou a agresivní.

Američané nemohli 6. května 1945 svévolně postupovat na Prahu a osvobodit ji, protože potřebovali Rudou armádu k porážce Japonska. Japonská armáda okupovala velkou část kontinentální Asie a Washington tam Sověty potřeboval. To bohužel platilo i pro naše letce v Anglii i pro malý vyčleněný prapor z československé obrněné brigády, který dojel až k Rokycanům Prezident Edvard Beneš se domníval, že po válce se bude Sovětský svaz demokratizovat. Nejspíš vycházel z toho, že po přepadení Sovětského svazu Stalin změnil rétoriku. Dokonce o tomto „zlepšení“ Stalina přesvědčoval tuším v roce 1942 prezidenta Roosevelta.

Ano, Beneš počítal se silným vlivem Moskvy u nás – to byl důsledek zrady Londýna a Paříže v Mnichově na podzim 1938. Potřebovali jsme nějakou záštitu proti Německu, nikdo nevěděl, jak se tam bude situace vyvíjet. S tím, že bychom se stali vazalem Sovětů, nepočítal. Ani oblíbený ministr zahraničí Jan Masaryk, který mluvil o tom, že Československo se stane „mostem mezi Východem a Západem“. Oba se krutě zmýlili a také na to doplatili.

O tom, kdy vlastně začala studená válka, se historikové přou. Zdá se, že prvním signálem k jejímu vyhlášení byl Stalinův projev z 9. února 1946, v němž řekl „dokud existuje kapitalismus, jsou války nevyhnutelné“. Bystrý mladý americký diplomat George Kennan, sloužící na ambasádě v Moskvě, analyzoval jeho projev v tzv. dlouhém telegramu, který poslal do Washingtonu 22. února. Podle jeho názoru tím sovětský diktátor potvrdil, že válka se Západem je nezbytná. A teprve potom – 5. března – pronesl Winston Churchill v americkém Fultonu za přítomnosti Harryho Trumana svůj známý projev, ve kterém hovořil o železné oponě, která rozděluje Evropu, a o nutnosti sjednotit západní civilizaci.

Nesmíme zapomínat na to, že Stalin by své vojáky nejraději hnal až k Pyrenejím, aby dostal pod své komando celou Evropu. Rychlý postup západních vojsk mu to však znemožnil. A proto myslel na třetí světovou válku, i když současně počítal s možností, že by se mohly chopit moci silné komunistické strany ve Francii a v Itálii parlamentní cestou. Málokdo ví, že západní tajné služby se chystaly dokonce na partyzánskou válku v případě sovětské okupace těchto zemí. Například v Itálii vycvičili přes dva tisíce mužů, kteří si říkali gladiátoři, měli připravené sklady vojenského a zdravotnického materiálu. Totéž v ostatních západoevropských zemích i ve Skandinávii.

Američané, kteří měli monopol na atomovou bombu, věděli, že některé další státy – především Sovětský svaz – je budou chtít získat také. Uvažovali proto o mezinárodní kontrole. Na ministerstvu zahraničí USA vznikl plán na vytvoření Úřadu pro jaderný rozvoj, který by měl pravomoc absolutně kontrolovat celosvětové zásoby uranu a thoria a také řídit výzkumy národních států v oblasti jaderných zbraní. Definitivní verzi tohoto návrhu zformuloval americký politik Bernard Baruch, proto se mu říká Baruchův plán. Avšak Sověti ho 14. června 1946 v Radě bezpečnosti odmítli – obávali se, že by USA tímto způsobem chtěly kontrolovat veškeré atomové zbrojení. Mimochodem, Američané neměli příliš mnoho atomových bomb k dispozici, protože jejich výroba nebyla snadná a teprve ji zabíhali. V roce 1945 jich měli šest včetně rozpracovaných, následující rok jedenáct.

Marshallův plán byl jedinečný způsob, jak zachránit Evropu před hladem, sociálními nepokoji a případným vítězstvím komunistů ve volbách. USA však nevozily do Evropy jenom přebytky potravin, ale i zemědělské stroje, výrobní linky továren, suroviny a další materiál. Nakrmili západní Evropu včetně poraženého západního Německa a dali mu práci. Na to dnes občas někteří západoevropští státníci zapomínají. Naproti tomu Sověti východní Německo vydrancovali ve jménu reparací, rovněž chtěli odvážet továrny ze západní části, to se jim podařilo jenom zčásti. Konec druhé světové války v Evropě byl složitý. V létě 1945 nikdo nevěděl, co bude zítra.

(www.karelpacner.cz)