Červenec 2008

Závod, tentokrát o Mars? Spíš o druhé místo

Karel Pacner

Sedm minut čekali napjatě v řídícím středisku v americké Pasadeně, než se sonda Phoenix ozvala z povrchu Marsu. Přistála, bezchybně přistála! Lidé se začali objímat, vzájemně si blahopřát. První automat, který má na této planetě hledat vodu, podmínku pro existenci života, zahájil činnost. Nezačal další kosmický závod, jaké známe z minulosti? Na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy sovětské družice a kosmonauti vítězně obeplouvali Zemi a automatické sondy mířily na Měsíc, říkával nejvyšší pán Kremlu Nikita Chruščov: Naše rakety pohání socialismus! Chtěl tím dokumentovat nadvládu socialismu nad „zahnívajícím kapitalismem“.

Několik let se to dařilo – než se Američané vzpamatovali. Prapříčina sovětského předstihu však nespočívala ve formě státního zřízení. Diktátor Josef Stalin potřeboval prostředek, který by nosil atomové bomby na Spojené státy, jeho letadla nedostačovala, proto podporoval vývoj mezikontinentálních raket – a ty začaly nosit i družice a kosmonauty. Washington měl letecké základny poblíž sovětských hranic, k případnému útoku na Moskvu a další města mu stačily bombardéry, takže se rakety mnoho nestaral. Ovšem Chruščovovými výroky se staly lety do vesmíru – v prazákladu vědecká záležitost – předmětem vrcholného politického soupeření.

Prezident John Kennedy nezůstal Chruščovovi nic dlužen. Když mu jeho poradci řekli, že by USA mohly vysadit první lidi na Měsíci dřív než SSSR, vyhlásil závod o Měsíc. Po osmi letech v něm Američané zvítězili a Chruščovův nástupce Leonid Brežněv začal licoměrně tvrdit, že jeho země nesoutěžila. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech soupeření SSSR-USA ve vesmíru přetrvávalo, ale už nebylo tak vyhrocené.

Když se začátkem devadesátých let rozpadl Sovětský svaz, ideologický zápas mezi socialismem a kapitalismem zmizel. Navíc Rusko jako následovník komunistické velmoci se ocitlo v tak hluboké hospodářské krizi, že jenom s velkými obtížemi vypouštělo své kosmonauty a družice.

Vzápětí přišly rusko-americké líbánky. Prezident Bill Clinton si totiž uvědomil, že ruští raketoví specialisté nemají práci, jsou mizerně placení a na báječné dolarové honoráře je k sobě lákají státy s teroristickou pověstí, aby jim postavili bojové rakety. Proto se domluvil s ruským prezidentem Borisem Jelcinem na společné výstavbě Mezinárodní kosmické stanice (ISS). A tahle spolupráce – byť s obtížemi – pokračuje dodnes.

Nicméně mnoho ruských politiků, odborníků a kosmonautů pořád sní o velké ruské expanzi do vesmíru. Kreml zatím na ni nemá peníze. Proto se snaží navázat užší styky s Evropskou kosmickou agenturou (ESA). Avšak Evropané jsou ostražití, dobře vědí o potížích Moskvy při výstavbě ISS. Ani Čína, která se prezentuje jako další kosmická velmoc, nemá o grandiózní projekty s Ruskem velký zájem.

Před dvěma roky ohlásil prezident George Bush ambiciózní americké plány: v polovině příštího desetiletí návrat lidí na Měsíc a výstavbu stálé základny, později pilotovaná výprava na Mars. Washington počítá, že k nim přizve řadu vyspělých západních států. Jak Moskva, tak Peking po těchto cílech také pošilhávají, nemají však prostředky, technickou základnu a peníze americké prvenství ohrozit.

Ano, zřejmě se rozběhne soupeření – ale o druhé místo na Měsíci mezi Ruskem a Čínou, případně Indií, později možná o druhé místo na Marsu. Nebudou to však závody s ideologickým podtextem, nýbrž věc státní prestiže a vlastenectví.

(www.karelpacner.cz)