Červenec 2008

Apríl, apríl, tentokrát v Praze.

Karel Pokorný

Vyzbrojeni otřepanou moudrostí, že všechna zklamání pesimistova jsou příjemná, vydáváme se jednou do roka na návštěvu rodné Prahy. Vlastně nejsme příliš pesimističtí, jsme jen velice zvědaví, čím nás tam zase překvapí. Vloni nám například dali na rozloučenou salmonelu.

Protože nechceme být na dálnici převálcováni nějakým litevským, ukrajinským, bulharským či podobným nákladním autem, dáváme v posledních letech přednost letadlu. Letos to byl boeing ČSA, lehce omšelý. Ventilace nefungovala, než jsme ze Schipholu vyletěli, bylo uvnitř k udušení. Letadlo bylo z 90% obsazené Čechy, odchovanými v přetopených panelácích, a tak to vadilo asi jen nám. Kapitán nás uvítal, a přísně upozornil, že za ušmudlanou záclonou v přední části letadla nemají obyčejní smrtelníci co pohledávat, neboť je tam business class. Letušky záclonu demonstrativně zatáhly a instruovaly nás, jak použít plovací vestu. Zůstává záhadou, proč bychom při letu z Amsterodamu do Prahy měli potřebovat záchranou plovací vestu? Snad při nouzovém přistání na Labi? To, že se v Praze zpozdilo vydání zavazadel téměř o hodinu jsme přijali se stoickým klidem. Ostatně, nazpět letíme s KLM.

Pak jsme se začali rozhlížet po Praze. Na první pohled je vidět mnoho opravených domů, i novostaveb. Ale jinak se vzmáhá špína, která minulých letech už byla trochu na ústupu. Snad je to v nějaké spojitosti s postupným návratem mnohých občanů k nostalgickému snění o tom, jak to dřív, tedy za socialismu bývalo všechno lepší?

Povzbuzující byla zeleň v parcích, stromy v zaprášených ulicích vykukovaly první lístečky a dokonce už kvetly i prastaré mohutné magnólie v parku u radnice v Nuslích. S tím vším ovšem nemají lidé co dělat. To je nezničitelná příroda.

Známé přísloví praví, že nikdy nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nejlépe se to dá aplikovat na pražské restaurace. Tam, kde jsme si při poslední návštěvě dostali celkem obstojné jídlo, není už po roce vůbec restaurace, ale non-stop herna, kde nad vchodem blikají neonová čísla, sugerující možnou výhru. Lze říci, že se momentálně v Praze s hernami roztrhl pytel. Velký, neskutečně velký pytel. Vedle zmíněného množství hráčských doupat překvapuje také přímo inflační počet lékáren. Ku příkladu na třídě Vinohradské (Fochově, Schwerinově, Stalinově ), je jenom na úseku od Jiřího náměstí k Museu lékáren sedm. To se musí farmaceutický průmysl radovat. A též lékárníci, kteří prý teď dostávají za každý recept 30 Kč na ruku. V této spojitosti a též všeobecně řečeno můžeme použít staré dávné pořekadlo: V Praze je draho. Utratili jsme za 14 dnů spoustu peněz, opravdu nevíme za co.

Domluvili jsme se s přáteli, že se sejdeme u Paukerta, na Národní třídě, v restauraci za vyhlášenou prodejnou delikates a obložených chlebíčků. A ejhle, překvapení: už žádná restaurace, zbyla po ní jen reklama na domě. Také v dříve hezké prodejně lahůdek je nyní jakýsi buffet se stolky, pokrytými umělou hmotou. Za pultem stojí unuděné prodavačky, které se namáhavě snaží bdít nad oschlými chlebíčky. Na otázku, co se stalo s restaurací odpoví, že se jacísi „oni“ nemohli dohodnout s novým majitelem. Či tak něco. Kdo jsou „oni“? Krčení rameny, známá česká odpověď.

Co je pro Pražana, dlouhá léta v zahraničí žijícího, ještě neobvyklé? Skutečnost, že v celém městě, na ulici i ve vozech městské dopravy je čeština na ústupu. Vedle ruštiny je slyšet podivné neevropské a nesvětové jazyky, které se dají jen těžko umístit na mapě. Podle posledních průzkumů se stala Praha domicilem ruské střední třídy, která si s oblibou kupuje byty na Vinohradech a vily v Břevnově. Věnují se prý obchodu s pozemky a nebo zastupují různé ruské firmy. Jejich děti navštěvují ve dne anglická gymnázia, v noci pak ruské diskotéky. Díky tomu, že tito Rusové mají trvalé povolení k pobytu v Čechách, získané mnohdy nelegálně, mohou se nerušeně a bez víz pohybovat po všech zemích Schengenské dohody. Podle zpráv v tisku má MZV problémy. V bývalých zemích socialistického bloku, zejména v Mongolsku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Gruzii, atd. pracovníci na českých konsulátech za úplatky vyřizují na počkání povolení k pobytu a k zaměstnání. Začínáme chápat, proč se zákazníci cestovních kanceláří u nás v Holandsku stále častěji opatrně informují, zdali v hotelu, kde chtějí strávit dovolenou, budou také ruští hosté.

O tom, že vznikly další problémy, svědčil i článek v deníku iDNES. Tam se píše o nutnosti uspořádat pro tyto „gastarbeitery“ předem nějaké kurzy, kde by jim bylo šetrně předvedeno, jak používat splachovací WC a toaletní papír a jak se mají chovat v restauraci a v dopravních prostředcích. Firmy, které zaměstnávají Asiaty (je to například celkem osm východočeských firem jako Foxconn CZ) projevily o tuto akci kupodivu velký zájem a dokonce jsou ochotny finančně přispívat.

Prvního apríla jsme naivně očekávali nějaké žerty, zvláště potom, co jsme v ten samý den četli v The Sun, že francouzský prezident Sarkozy právě absolvuje ve Švýcarsku speciální prodlužovací kúru, která mu pomůže trochu povyrůst. Nic takového. Jenom ve Vysokém Mýtě v rámci propagace třídění odpadků zástupci radnice nalévali na náměstí kolemjdoucím občanům „Bioplymovici“, která měla být produktem palírny „Žížala Mejťanka“. Nějaký bdělý občan upozornil celní správu, která vyslala kontrolory. Ti zjistili, že se jednalo o aprílový žert.

To, že v novinách psali o Condolezze Rísové, či Rajsové aprilový žert nebyl. Čeština, jazyk s nebývalými možnostmi. Novináři kreativní tam, kde by tomu tak být nemělo.

Aby člověk mohl v klidu pozorovat, co se změnilo, je vhodné jezdit po Praze tramvají. Metro totiž působí velice zanedbaně, a pro staršího člověka jsou dost nelákavé dlouhé pochody podzemím, nekonečnými špinavými chodbami, s množstvím schodů. V některých stanicích metra zase vadí příšerný průvan, přímo vichřice, která dokáže nejen zničit účes a nebo odfouknout klobouk, ale i povalit slabší jedince. Uspěchaní cestující, běhající bezohledně po příkrých pojízdných schodech, nejsou zrovna něco, čemu by se chtěl člověk dobrovolně vystavit. Opravdu zarážející je, že ani po osmnácti letech stále nejsou ve všech stanicích metra výtahy pro ty, kteří je nutně potřebují, pro maminky s kočárky, pro nemocné, pro vozíčkáře, či lidi staré a tělesně postižené. Stát, budující zářné zítřky, zřejmě dříve vůbec s něčím takovým změkčilým nepočítal a ani nyní nepovažuje za nutné tuto chybu napravit.

Potěšující a překvapující je skutečnost, že většina mladých lidí uvolňuje v tramvajích i metru starším cestujícím místa k sezení. Pokud je tramvajový vůz plný povykující mládeže, která vás sednout nepustí, jsou to docela určitě cizinci na výletě v Praze. Jedno z mála opravdu pozitivních zjištění.

Shledávám tramvaje přátelštější, i když nastupování a vystupování do starších typů vozů vyžaduje značnou fyzickou zdatnost. Starší lidé, invalidé a nemocní, třeba s nohou v sádře by asi raději tramvají neměli jezdit vůbec. Jako bílé vrány jezdí po Praze soupravy tak zvaných nízkopodlažních tramvají, kam se dá nastoupit lépe. Jenže, až tyto nahradí všechny vozy, tak to už nás dávno hlava bolet nebude. Pražská tramvajová síť určitě předčí třeba tu v Den Haagu, ale na kolejích i vozech je vidět, že již něco pamatují. Dochází dost často k nehodám, i když ne tak kuriózním jako v září 1944, kdy se ve Vysočanech srazila tramvaj s lokomotivou. Češi v tom mají tradici, už v roce 1891 se Křižík při zkušební jízdě mezi Letnou a Stromovkou srazil s pekařským povozem. Naštěstí se nestalo nic vážného, Křižík dal tehdy pekaři bohaté odškodné, 20 zlatých. V Praze se za rok 2007 stalo 2457 nehod pouliční dráhy, které způsobily škodu 67,6 milionů Kč. Zlí jazykové tvrdí, že to možná trochu provokují řidiči tramvají sami, protože po nehodě mají vždy nárok na tři dny volna.

Překvapilo mne, kolik lidí stále něco jí, jak na ulici, tak v dopravních prostředcích. Tím pádem je to v tramvaji i v metru stále cítit jako ve špatně větrané kuchyni. Byl jsem svědkem toho, jak si elegantní dáma středního věku cpala rukou v rukavičce do pusy karbanátek a k tomu ještě současně stačila telefonovat.

Dále zaujme skutečnost, že většina žen a dívek dbá na svůj vzhled, je převážně hezky oblečena a upravena, mezitím co muži ve velké většině spíše připomínají Přemysla Oráče, který se od chvíle, kdy ho Libuše povolala na stolec knížecí, nepřevlékal a nemyl. Nebo Bivoje bez kance. Všichni se vyznačují děsivě špinavými botami, pochopitelně. Nejsme nějací západní dekadenti, jsme ostří pivní hoši. Většina z mužů k tomu ještě páchne jako tchoř.

V českých novinách jsou různé veselé zprávičky. Například: Přestože není stále vyjasněno, jak přišel bývalý ministerský předseda a předseda sociálně demokratické strany Stanislav Gros k 80 milionům korun (probíhá zdlouhavé vyšetřování), koupil si s manželkou nejen dům na Floridě, ale ještě další dům v Praze. Jiří Paroubek se zase pro změnu dal do psaní řetězových dopisů. Zastal se své manželky Petry a překvapil soudruhy, kteří jsou na internetu, „vlastnoručním“ sdělením, ve kterém ujišťoval, že jeho Petra není rozmařilá, arogantní a zištná osoba, jak ji vylíčil bulvární tisk. Na konci svého sdělení žádal adresáty, aby zprávu rozesílali dále. Kdo tak učiní, tomu se splní do týdne tři přání a přejde ho bolest v zádech.

Nekonečná je tahanice o katedrálu sv. Víta. Jednou je církvi přiřknuta, pak se rozsudek zase ve vyšší instanci zruší, katedrála připadne státu - a soudí se vesele znova. Je docela možné, že až bude katedrála konečně zestátněna definitivně, koupí jí nějaký ruský makléř a nabídne ji ruským zbohatlíkům jako taneční sál.

Obdivuji hraběnku Kristinu Colloredo-Mansfeld, která dále bojuje o navrácení rodinného zámku v Opočně. Byl jí v roce 2003 soudně vrácen, ale loňského roku opět zabaven. Někomu se asi znelíbilo, že by měl přijít do rukou cizačky. A tak se soudní jednání protahuje do nekonečna. Přitom je to celkem jednoduchá záležitost: v roce 1942 byl zámek Colloredo–Mansfeldům zabaven Němci a rodina vystěhována. Po válce, na základě Benešových dekretů, bylo celé panství zabaveno jako německý majetek. Prosté, milý Watsone. Tím pádem Colloredo-Mansfeldové nemají nárok na vrácení zámku, vždyť v roce 1945 patřil Němcům.

Povzbuzeni těmito krádežemi ve velkém, kradou různí šikulové v menším, ale všechno, dávno dokonce i to, co je přibité. Tu ukradnou několik kilometrů kolejnic na nepoužívané trati, v Terezíně zmizí zase několik tisíc kovových jmen z náhrobků obětí koncentračního tábora, na Moravě přes noc ze stavby vypařil bagr a jakémusi sběrateli historických lokomotiv ukradli z depa pracně opravenou lokomotivu, kterou na místě rozřezali a prodali do sběru. Též se ráda ztrácejí svodidla na nepříliš frekventovaných silnicích, v lese a tak. Co tam také mají co dělat, že?

Zajímavá zpráva byla od Kateřiny Šafaříkové, která píše do Lidových novin z Bruselu. Čtenář se mohl dočíst, že byla pořádána diskuse komise expertů na téma „zločiny totalitních režimů v zemích EU“. Mezitím, co západoevropští odborníci se zabývali hlavně nacismem, upozorňovali zástupci nových členských zemí, zejména pobaltských, že jsou bagatelizovány zločiny komunistické. Dokládali to známými fakty, například tím, že za komunismu bylo zavražděno a deportováno daleko více lidí než za nacistické okupace. Z veřejného zasedání byli kupodivu vyloučeni novináři. Možná proto, že by se někteří z nich pozastavili nad tím, proč mezi pozvanými je ruský historik z Institutu pro mezinárodní styky. Pokud víme, tak Rusko do EU ještě nepatří. Účelem schůzky bylo najít nějaký společný postoj EU k otázce totalitních států. A společný postup. Nenašlo se nic.

Také jsme byli na premiéře opery Zítra bude od komponisty Aleše Březiny, který je též autorem libreta, spolu s režisérem Jiřím Nekvapilem. Tématem je osud Milady Horákové, tedy soudní proces s ní. Hlavní hrdinku hrála více něž osmdesátiletá Soňa Červená, která zároveň ztělesnila státního prokurátora a ještě celou operu komentovala. Je to sice na svůj věk zdatná dáma, ale bylo to na ní viditelně trochu moc. Celá látka i její zpracování je pro návštěvníky náročné a jsem na pochybách, zda se najde dostatek diváků. Češi mají raději klid u piva a více je zajímá, zda vyhrají mistrovství v hokeji a podobně důležité věci.

V Čechách jsou v nesmírně oblíbeny především muzikály. Hrají se všude a o všem možném. Divadlo Ta Fantastika připravuje muzikál o Boženě Němcové. Má jí ztělesnit zpěvačka Lucie Bílá a jejího prchlivého a nešťastného manžela Kamil Střihavka. Who it my be… Do jaké míry budou použity pikantní detaily z bohatého milostného života nebohé Boženky, to se ještě neví. Ale co se dá asi tak čekat. Vzhledem k té oblibě by se dalo uvažovat o muzikálech na různá jiná, národu drahá témata. Co takhle muzikál o Janu Husovi? Představoval bych si to jako ohromnou inscenaci v kapli Betlémské a s koncilem, s opravdovou hranicí nakonec, v Kostnici. Fakt, že tehdy bylo po celou dobu čtyřletého trvání koncilu v pohotovosti mezi 600 až 1500 prostitutek, pro které byla vyhrazena v Kostnici celá jedna čtvrt, by umožnil, aby se uplatnily všechny české herečky. Ještě by si mohly vzít posilu z dálnic, vedoucích k západním hranicím. Jako humorný přídavek nakonec by posloužila postava známého nešťastníka Jeronýma Pražského, který se sice vydal do Kostnice, aby obhajoval Jana Husa, ale když se dozvěděl, že to špatně vypadá, dal se rychle na cestu zpět. Byl ale zachycen v Bavorsku, dopraven do Kostnice a rok po Husovi upálen.

Jako textová inspirace pro další muzikál by mohlo nějakému komponistovi sloužit sedm zpěvů Svatopluka Čecha, líčících boj Husitů proti Adamitům u Příběnic a jejich následné upálení v Klokotech.

Také defenestrace by se hodila. Po skončení představení by si mohli z okna skočit i diváci a zejména turisté, aby věděli, jak asi bylo Slavatovi a Martinicovi, že?

A poprava sedmadvaceti pánů na Staroměstském náměstí? Lahůdka. Inscenace přímo na historickém místě. Kdopak by si rád zahrál kata?

Také jsme se občas dívali na televizi, a to jsme tedy neměli dělat. Vnímáme češtinu už jinak než místní obyvatelé a také si jí víc vážíme. Strašně frajerský a hospodský způsob mluvy televizních hlasatelů, zejména těch sportovních, nás pokaždé odradil. Při pohledu na programy jako Ta naše povaha česká jsme nevěděli, zda se máme smát, či brečet. Je jistě záslužné, upozorňovat na temná zákoutí lidských existencí, ale člověk by si zoufal. Lidé, hájící nepořádek kolem vesnických domků, dokonce i starosta jedné z vesnic je bránil, řka: „My jsme tady takoví, ve středu Evropy a na Východ. Na Západě, tam to je přehnané, ta čistota, například v takovém Švýcarsku, tam jsou snad ty lidi úplně šílený.“

Ještě že kvetly ty magnólie v Nuslích. Praha je krásné město a bude snad krásné ještě dlouho, za všech okolností. Jen ti bláhoví včerejší lidé… Drželi hladovku proti americkým radarovým základnám, seděli v Brdech na stromech, aby tomu zabránili. Zbytek brblal unisono po hospodách: Dříve bylo lépe. Variace na proroctví Libušino: Vidím město veliké… hloupost jeho bolševikem zkažených obyvatel hvězd se dotýká…

A tak honem do letadla a pryč. Snad to bude lepší příští rok. Naděje prý umírá poslední.