Červenec 2008

Dopisy v láhvi

Věra Pokorny-Scheufler

Všechny dopisy, které jsme za dvacet dva let v exilu poslali do Československa, se vlastně podobaly těm, které se vhazují v láhvi do moře, či řeky. Nikdy jsme nevěděli, zdali se dostanou adresátovi do rukou a především ne kdy. Po pseudorevolučním roku 1989 se občas zdálo, že česká pošta funguje a že se všechno dostává do normálních kolejí. Když nám někdo na náš dopis neodpověděl, mělo to jiné příčiny, než tu, že by mu náš dopis nebyl doručen. Adresáti po známém dobrém českém zvyku na dopisy neodpovídali, a jsouce dotazováni, říkali: „Ale jó, došlo to, zrovna jsme vám chtěli odpovědět…“ Nebo s námi nemínili korespondovat vůbec a zarytě mlčeli, protože se stále ještě nedostali přes jim do hlav vtlučené adjektivum „zrádný“ u označení emigrant. Též se z různých důvodů uráželi, většinou proto, že jsme jim kdysi nedodali žádané předměty.

Zpočátku jsme se bláhově domnívali, že budou mít staří kamarádi a známí radost, když se jim po dlouhé době ohlásíme, když už nehrozilo nebezpečí poškození kádrového posudku, ani žádné podobné nebezpečí jiné. Ale nebylo tomu tak. Všechno fungovalo a stále ještě funguje podle jednoduchého vzorce: ten, kdo s námi komunikoval v té dlouhé době normalizace, kdy to bylo obtížné, kdo byl tehdy kamarád, ten jím zůstal. A kdo nás tehdy nemínil znát, ten v tom úspěšně pokračoval a pokračuje dál.

To, že nás ani nenapadlo, abychom se do staré vlasti vraceli, bylo pro většinu z nich nepochopitelné. Stejně jako to, že jsme nehovořili o tom, jak se nám v cizině po celá léta mezi těmi divnými cizími lidmi stýskalo, a také, že jsme nijak zvlášť nepomlouvali tu zem, která nás přijala, ve které nyní už čtyřicet let žijeme a které říkáme domov. Též se moc nelíbilo, že jsme zásadně odmítali hovořit o tom, co jsme si za ta léta pořídili, kolik majetku jsme nahromadili a jak vysoké jsou naše platy.

Bylo a je poměrně dost těch, kteří se vracejí. Stejně jako kdysi těch, kteří si „upravili styk“, jakmile to bolševik umožnil. Důvody jsou a byly různé, většinou materiální. Restituce baráků, šperky po mamince, a tak. Někdy jsme byli překvapeni, vrátili se totiž i tací, u kterých bychom se toho byli nenadáli.

Při jedné ze svých amerických dovolených jsme poznali milého člověka, Moravana, který odešel z vlasti po roce 1968. Neměl doma na růžích ustláno, nesměl studovat, ale dovedl se uživit. Do Ameriky přibyl s celou pětičlennou rodinou, měl se tedy co ohánět. A ohánět se opravdu uměl. Postavil si krásný velký dům, měl různá auta, čluny, všemožné koníčky a záliby. Pěstoval včely, chytal a udil si lososy. Prostě, dokázal se skvěle asimilovat, s každým se dokázal dohodnout. Jako každý správný Čech věděl, kde se co dostane. Našel například i řezníka, který vyráběl všemožné druhy uzenek a klobás z celého světa. Byl veselý a vyrovnaný. Říkali jsme si tehdy, že ztráta takového občana je pro zem stejná, jako velká ztráta krve. A pro Ameriku velký zisk. Dvě z jeho dětí už měly americké partnery, měl i americké vnoučky.

Pak se nám k našemu údivu ozval z Moravy. Vrátil se. Natrvalo. Důvody? Bylo jich mnoho a všechny materiální. Majetek. Restituce. Komunisté mu zabavili po jeho odchodu v roce 1969 dva domy, nestačil je prý už prodat? A tak dále. Též sděloval, že ho Amerika připravila o syna. Při bližším pohledu na věc se ovšem zjistilo, že syn podlehl srdečnímu infarktu. To je jistě tragické, hlavně proto, že to byl skutečně ještě mladý člověk. Ale Amerika s tím měla společné jen to, že se to stalo tam. Napsali jsem mu tehdy dopis, ve kterém jsme si dovolili vyslovit údiv nad jeho rozhodnutím k definitivnímu návratu, a především nad postojem ke smrti syna. Odpověď nepřišla. Byl námi tedy zařazen do kategorie těch uražených.

Až letos, po pěti letech, to v naší poštovní schránce náhle žbluňklo, vyvalily se vlny zdola a na koberečku v předsíni ležel dopis z Moravy, od našeho navrátilce. V láhvi nebyl, ale připadal nám tak. Dost silný dopis. K dopisu byla přidána i kopie omluvy České pošty zákazníkovi. Omlouvali se velice za to, že zásilku dodávají s takovým zpožděním a ve špatném stavu. Prý došlo k události, která nemá v historii České pošty obdoby. Vinou jednotlivce, či nebo jednotlivců, v důsledku nedodržování přísných bezpečnostních předpisů. Všechny příčiny a souvislosti se vyšetřují, po pachatelích se pátrá za pomoci policie. Prý to staví Českou poštu do nepříznivého světla, atd. Tak vida, jsme konkrétní obětí dlouholeté činnosti zlodějů, kteří vykrádali dopisy z ciziny. Byly toho plné noviny. Odkládali je kamsi do sklepa a tam je pak někdo náhle, když tu v tom, objevil. Tisíce dopisů a malých balíčků., co se tak za pět let nashromáždí. Mají to v tom poštovním ouřadu pěkný hanbinec.

Také s tou skvělou a neposkvrněnou historií České pošty je to trochu jinak. Celou dobu normalizace a jistě také před ní se přece všechny dopisy z ciziny ve speciálních úřadovnách kontrolovaly, prohlížely, četly, kopírovaly a pak dodávaly či nedodávaly adresátům. Vše podle libovůle StB. Že by na to už zapomněli? V každém případě to ještě praktikoval ten zloděj, co ho teď hledají. Kdyby se porozhlédli po pohrobcích těch kontrolorů, mají viníka hned.

A náš statečný Moravan? Prý si bolševici kladli podmínky, že je kvůli restitucím nutné žít tam a vzít si české občanství. Tak to udělal, jak si přáli. Je spokojený, že se vrátil, v Americe je prý hrozně draho, benzin stojí 4,60 dolarů galon. V Česku má zase všechno, co potřebuje. Baráky, zahrady, včely. Kolem sebe sice samé bolševismem poznamenané lidi, jak sám konstatuje, ale tomu už se také přizpůsobil. Udělal prý si svoji Ameriku tam, jako by si jí udělal všade na světě. Též prý občas bojuje na nějakém shromáždění proti bolševikům, kteří tam, jak sám píše, stále vládnou.

Takže jest se možné divit, proč vlastně emigroval. Taková námaha. Přizpůsobivý je, to dokázal, rozhodně by tu normalizaci nějak ustál. Kdyby byl neodešel, nemusel se soudit o své baráky, nikdo by mu je nebral. Připadal nám tehdy v Americe jako člověk z jednoho kusu, chlap chlapácký a rovný, který není ochoten dělat kompromisy. Byl to omyl. Netoužil po nějaké pofidérní svobodě v Americe, ale jen po majetku. Pares cum paribus facilime congregatur. Amen. (Sví se přidružují nejsnadněji ke svým, svůj k svému.)