Červenec 2008

Marie a 6 mafiánů

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Proces soudce Cepla může otevřít dveře do lepších časů fungování spravedlnosti. Pavla Kučeru ten rozsudek dost vzal. „Musím se z toho vzpamatovat. Těžko říct, co bude dál,“ říká jeden z nejvýše postavených představitelů justice v této zemi ztěžklým hlasem. Ta vykolejená reakce je na místě. Soudce Nejvyššího soudu Kučera byl totiž spolu s pěticí dalších významných úředníků soudně označen za „justičního mafiána“, který manipuluje v Česku ty nejzávažnější politické kauzy a při své práci používá praktiky, které se spravedlností nemají nic společného. Čerstvý rozsudek soudce Vojtěcha Cepla v případu „Marie Benešová versus justiční sedma“ nedělá ovšem starosti jen Pavlu Kučerovi. Jeho důsledky míří do nejvyšších politických míst. A celý proces je možná začátkem nové a lepší kapitoly stavu zdejší justice.

Smutné vítězství

Ještě před týdnem by nějakou depresi a trauma u Pavla Kučery nikdo nečekal: v lavici středočeského soudu z něj vyzařovalo sebevědomí znalce politických salonů a zákulisí. To vše skončilo, když pak v malé soudní síni vytáhl soudce Vojtěch Cepl svazek papírů a začal číst svůj rozsudek. Týkal se ostře sledované věci – soudního sporu, v němž sedm vysoce postavených funkcionářů justice žalovalo další právnickou celebritu za to, že je nazvala zákulisní justiční mafií. Bývalá šéfka státního zastupitelství Marie Benešová tímhle svým loňským výrokem chtěla říci, že Pavel Kučera a šest jeho kolegů posloužili výkonné moci k ututlání korupčního případu lidoveckého vicepremiéra Jiřího Čunka.

V malé soudní síni je plno diváků, kamery, novináři. Když soudce čte verdikt, je naprosté ticho: Marie Benešová se nemusí šestici žalobců omlouvat, sedmému ano. Státní zástupce Libor Grygárek se podle soudu machinací neúčastnil. Činnost těch ostatních však byla podle soudce Cepla natolik „nestandardní“, že říkat jim „justiční mafie“ je oprávněné. Tito významní právníci a představitelé státu ovlivňovali případy, a když se jim v tom někdo z podřízených snažil zabránit, bez skrupulí jej vyhodili z místa. Zvlášť viditelná byla souhra těchto „mafiánů“ v případech vicepremiéra Jiřího Čunka, podezřelého z přijetí půlmilionového úplatku, a vydání katarského prince Hámida bin Abdal Sáního, odsouzeného za zneužívání mladých dívek. Soudce Cepl to neřekl, ale z kontextu všech známých faktů vyplývá, že činnost této justiční zákulisní skupiny mohl krýt i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS).

Žádný ze žalobců slova soudce Cepla v tuto chvíli nevyslechl: na vyhlášení rozsudku všichni poslali jen svého právního zástupce. „Není to zrovna nejlepší známka pro jejich vztah k obecné vážnosti soudu. Jako právníci by měli jít vzorem a jednání se účastnit,“ říká předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, pro niž je verdikt o jejím podřízeném Kučerovi velkým zadostiučiněním: její náměstek by ji už několik let rád vystřídal v šéfovské funkci a otevřeně vítá zatím neúspěšnou snahu prezidenta republiky a ministra spravedlnosti Brožovou odvolat.

Soudce Cepl dočte a sbalí papíry. „Prosím vykliďte soudní síň, za chvíli tu začíná další jednání,“ říká. Publikum odchází, novináři se hrnou k vítězce sporu. „Nejsem ze své výhry nejšťastnější,“ říká Marie Benešová do kamer. „Ukázala se slabost naší justice a z toho nemohu mít radost.“

Nevidím žádnou chybu

Radost z rozsudku nevládne ani v Poslanecké sněmovně, kde je už několik minut po vyhlášení rozsudku hodně rušno. „Neviděli jste někdo ministra Pospíšila?“ pobíhají po kuloárech nervózně představitelé médií. Ale po šéfovi české justice se slehla zem. „Pan ministr je v zahraničí a v následujících dnech se k rozhodnutí soudu nebude vyjadřovat,“ říká do telefonu jeho mluvčí Jitka Zinke. Dovolat se přímo Pospíšilovi je nemožné – telefon je „nedostupný“.

Na rozdíl od svého ministra se premiér Topolánek před tiskem neschovává. „Na straně paní Vesecké nevidím žádné pochybení,“ komentuje rozsudek. Vzhledem k tomu, že soud právě o nejvyšší státní zástupkyni na základě přesvědčivého zdůvodnění řekl, že ovlivňovala mimořádně důležitou politickou kauzu, je to od premiéra nepochopitelně povrchní a lehkomyslný výrok. Jaké kroky Topolánek plánuje, aby po alarmujícím rozsudku obnovil důvěru veřejnosti ve zdejší justici? „U Vesecké nevidím pochybení,“ opakuje šéf kabinetu.

Mezi pozorovateli jeho postoj nevyvolává překvapení. Právě Topolánek je všeobecně považován za tu osobu, která měla logicky největší zájem a motiv, aby Čunkův případ díky manipulátorům skončil v autu. Pokud by byl totiž Čunek opravdu obžalován, nezbývalo by premiérovi než jej odvolat z vlády, a to by v tehdejší rozjitřené situaci u lidovců znamenalo vážné vládní komplikace, možná i rozpad koalice. Otázku na toto téma však nestačí nikdo z přítomných novinářů položit, premiér mizí za dveřmi.

„Dokud nebude verdikt pravomocný, nepovažujeme za nutné v té věci něco podnikat,“ říká k Ceplovu rozsudku lidovecký ministr pro legislativu Cyril Svoboda. „Tedy ani odvolávat paní Veseckou či kohokoliv jiného.“ Rozhodnější postoj chtějí naopak zaujmout zelení. „Otevřeme to téma na příštím zasedání vlády,“ říká šéfka zelených poslanců Kateřina Jacques. „Dle mého názoru by měla být paní Vesecká odvolána.“

Stejného názoru jsou představitelé opoziční ČSSD, kteří krátce po vyhlášení rozsudku vyzvali k demisi jak nejvyšší státní zástupkyni Veseckou, tak ministra spravedlnosti Pospíšila.

Ištván musí pryč

„Já se k demisi nechystám a ani nevím, proč bych měla odstoupit. Ten rozsudek nestojí na žádných faktech a já se odvolám,“ říká k citovaným hlasům Renata Vesecká. Podle ní „rozsudek nestojí na faktech“. Vypadá to spíš jako výraz emocí než věcná analýza. Ze soudního verdiktu lze vyčíst, že se nejvyšší žalobkyně pokoušela ovlivnit vyšetřování lidoveckého vicepremiéra v jeho prospěch. A když se jí to podařilo, své podřízené, kteří se proti tomu postavili, tvrdě profesně šikanovala. Čím je tento verdikt podepsán?

Ovlivňování případu před soudem popsala ostravská státní zástupkyně Zlatuše Andělová. Šlo především o tři schůzky, kde na ni měl být vyvíjen nátlak, aby vyšetřování Čunkovy korupce zpomalila nebo zastavila. Schůzek se vždy společně s poradcem Úřadu vlády ČR a někdejším ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem a místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou účastnila i Vesecká.

Organizováním nátlakových schůzek ovšem role Vesecké nekončila, naopak. Když se ani napotřetí nepodařilo Andělovou přesvědčit, aby její lidé od vicepremiérova stíhání upustili, vstoupila do případu nejvyšší státní zástupkyně sama: krátce před podáním obžaloby odebrala Vesecká kauzu zpod působnosti ostravské státní zástupkyně a svěřila ji jihlavskému žalobci Arifu Salichovovi. Ten po jednodenní četbě více než tříapůltisícistránkového spisu odvolal z vyšetřování kriminalistu Milana Šošovičku, který případ do té doby vedl. A následně pak po zhruba dvouměsíčním prověřování zastavil Čunkovo vyšetřování jako „nedůvodné“.

Vesecká svůj bezprecedentní zásah od začátku zdůvodňuje tvrzením, že „vyšetřovatelé a žalobci“ ve svém postupu vůči Čunkovi zásadně pochybili, a proto jim musela případ odebrat. Údajně prý například ztratili důležité části vyšetřovacího spisu nebo obviněnému a svědkům mluvícím v jeho prospěch kladli jednostranné otázky. Z důkazů, které u soudu předložil soudce Cepl, však prokazatelně vyplynulo, že tomu tak v žádném případě nebylo (například vůbec není prokázáno, že dokumenty ze spisu ztratil odvolaný detektiv Šošovička, naopak je velmi dobře možné, že se tak stalo až při převzetí případu Salichovem). Podle těchto skutečností tudíž Vesecká neměla žádný zákonný důvod případ vzít z Ostravy a předat jej k „likvidaci“ do Jihlavy.

Zastavením Čunkova případu a hlasitým oddechnutím premiéra Topolánka, pro něhož to znamenalo záchranu vlády, to však zdaleka neskončilo. Podle soudce Cepla přišel třetí zásadní krok Vesecké – msta za jakoukoli kritiku svého postupu ve věci „nedotknutelného Čunka“. A s tímto nejhorším krokem jí pomohl její nejvyšší nadřízený, ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Společně se pokusili zadupat do země podřízené, kteří se zásahem Vesecké nesouhlasili a nebáli se o tom promluvit.

Tak například dlouholetý šéf Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Ivo Ištván. Krátce po zastavení Čunkova případu požádal o neprodlenou audienci u ministra spravedlnosti s tím, že má zásadní informace o ovlivňování případu. Pospíšil ho přijal loni v září a na více než dvouhodinové schůzce mu prý Ištván popsal, jakému tlaku byla jeho podřízená Andělová vystavena na třech výše zmiňovaných schůzkách (s těmito informacemi se Ištvánovi předtím Andělová svěřila). Ministr nejenže v tu chvíli podle dostupných zpráv nic z těchto informací neprošetřil, ale dva měsíce nato Ištvána na návrh Vesecké odvolal. Na jeho místo přišla brněnská městská žalobkyně Milena Hojovcová. Tato úřednice na sebe v dosavadní kariéře upozornila jen jednou: tři měsíce před povýšením na Ištvánovo místo nařídila protikorupčním detektivům odložit podání na její nadřízenou Veseckou, ve kterém stálo, že nejvyšší státní zástupkyně v případu Čunek mohla zneužít své pravomoci.

Doktor Ištván po vyhazovu z Olomouce odešel do Brna na odbor závažné hospodářské kriminality. Krátce před začátkem Ceplova soudu, kde měl společně se žalobkyní Andělovou vypovídat jako klíčový svědek, mu Hojovcová bez sdělení jakýchkoli důvodů oznámila, že odteď bude pracovat na státním zastupitelství sto kilometrů vzdáleném od jeho trvalého bydliště. „Místo, na kterém pracoval, se ukázalo jako přebytečné,“ vysvětluje přesun Hojovcová. „Nebyly na něj peníze.“ Soudce Vojtěch Cepl to ve svém verdiktu zhodnotil jednoznačně: šlo o promyšlenou „profesní šikanu“. Mimochodem podobně jako Ištván dopadli i další čtyři žalobci, kteří Vesecké zkřížili cestu.

„Neberu ten verdikt jako osobní zadostiučinění,“ komentuje výsledek procesu žalobce Ištván. „Nejdůležitější pro mne na něm je, že nezávislý soud přesně popsal, kdo a jak se snažil zasahovat do vyšetřování. Proč a kdo případ odňal a proč to tak nemělo být.“

Právě tohle poznání je opravdu klíčové. Vyznat se v rozhodování a práci zdejší justice je už delší dobu hodně komplikované. Především proto, že řada jejích verdiktů postrádá logiku. Zastavené korupční kauzy ŕ la biolíh, nevyšetřené „zázračné zbohatnutí“ expremiéra Grosse či naopak vytrvale do hry vracená kauza bývalého ministra Mlynáře odsouzeného za chybný úřední krok s nulovou škodou k pětiletému vězení.

Na odebrání a následném zastavení kauzy Čunek vidíme, že hlavním motivem nepředvídatelných a nepochopitelných rozhodnutí strážců práva a zákonnosti může být snaha sloužit politikům a jejich zájmům.

Sláva disidentovi

Jaký vliv bude mít Ceplův rozsudek na tvář české justice, není v tuto chvíli jasné. Šestice odmítnutých „mafiánů“ se zcela jistě odvolá a Vrchní soud v Praze, který bude jejich podání řešit, je známý svou opatrností. Dá se tudíž očekávat, že případ bude vrácen k novému projednání s dalšími svědky žaloby, které nyní soudce Cepl odmítl. Mezi lidmi z branže však Ceplův rozsudek přes všechny možné budoucí komplikace a zvraty vyvolal jistý optimismus. „Noblesní,“ komentuje ho například někdejší ministr spravedlnosti Jan Kalvoda. „Bohužel, doktor Cepl je tu se svým právním názorem takovým disidentem. To je ale největší možná pochvala, kterou můžu říci, a budu věřit, že to justici změní.“

O pozitivním vlivu rozsudku proti „mafiánům“ je přesvědčena řada dalších dotázaných osobností, podle kterých by celý proces mohl pobídnout vládní koalici, aby konečně změnila zdejší zkostnatělý systém fungování spravedlnosti. Například tak, že odpolitizuje „nemocnou ženu“ české justice, státní zastupitelství. Česko totiž patří k posledním státům Evropské unie, kde jsou žalobci závislí na vládě. Spolu s námi vyznávají stejný, pro politiky výhodný a pro veřejnost velmi rizikový model už jen Bulhaři, Poláci a Rumuni.

(Respekt, www.respekt.cz)