Červenec 2008

S ekonomem Jiřím Havlem o miliardách pro Nomuru.

Jaroslav Spurný

Podle rozhodnutí londýnské arbitráže má český stát zaplatit japonské Nomuře 3,7 miliardy korun jako náhradu škod po vyhlášení nucené správy v IPB v roce 2000. Případ není po těch letech vůbec přehledný. Vždyť banka skončila i zásluhou Nomury ve stopadesátimiliardové ztrátě. Jak máme odškodnění chápat?

Obávám se, že mám stejnou otázku. Ale ta teoretická rekonstrukce sumy je taková: arbitráž dospěla k rozhodnutí, že Česká republika byla zavázána IPB pomoci stejně jako pomohla předtím České spořitelně a Komerční bance oddlužením před prodejem zahraničním investorům. Myslím, že arbitráž nevzala v úvahu, že v těchto případech byl stát majoritním vlastníkem bank, kdežto v případě IPB ne. Ta cena 3,7 miliardy korun je spočítaná tak: kdyby byl stát pomohl oddlužit tehdy IPB, jak to udělal třeba v případě spořitelny, tak by IPB měla dnes nějakou hodnotu – podle arbitráže 34 miliard korun. A z toho po složitých odpočtech vyšla soudcům nakonec ztráta, kterou podle nich nucenou správou utrpěla Nomura na své investici. Nomura žalovala původně český stát o sedmdesát miliard korun, naopak Česká republika žalovala Nomuru u jiné arbitráže o sto jedenáct miliard korun. To je pořádně rozdílný pohled na způsobené škody a vyvolává to dojem, že jde jen o hru s čísly, když vidíme, že arbitráž došla k naprosto odlišné sumě. Česká strana původně vycházela z výčtu škod, které musela reálně zaplatit. To je těch sto padesát miliard. Je složité vysvětlovat další změny ve všech odhadech sum, které kdo komu dlužil, protože se do sporu vložil i nový majitel IPB, tedy ČSOB. Klíčové je, že došlo ke smíru, my jsme z arbitráže, tedy našeho požadavku po náhradě škod, ustoupili, ale Nomura ne, jen souhlasila, že její požadavek na odškodnění nebude vyšší než sedm miliard korun. Teď padla ta cifra.

Je tu jedna důležitá věc. Říkáte, že stát nemohl pomoci IPB, protože to byli soukromníci. Ale banku pak prodal za korunu ČSOB a dal jí peníze na krytí ztrát, i když šlo také o soukromý subjekt. To představovalo důležitý bod v žalobě Nomury.

Je to celé komplikované. Fakt je ten, že představitelé IPB lhali, tvářili se, že jsou na tom dobře, obcházeli dohled České národní banky, měli ztráty, o nichž neměla představu ani ČNB, ani vláda. Že vyhlášení nucené správy bylo nutné, je jasné, stejně jako to, že bylo nutné zachránit banku s milionem klientů.

Celá záležitost byla tehdy v kompetenci centrální banky. Jediné, co centrální banka požadovala po vládě při jednání vrcholných představitelů včetně premiéra Zemana, bylo, že vláda vyjádří morální podporu nucené správě a garance na ztráty. Byla to zvláštní situace, vláda slíbila garance ztrát, které neznala, a ani nemohla znát, protože to bylo předmětem bankovního tajemství. Přitom bylo nutné jednat. Jinými slovy, role vlády v tomto případě byla jiná než při očišťování bank od dluhů při jejich privatizaci. Mimochodem Nomura o žádné očištění oficiálně nikdy nepožádala, respektive IPB nikdy oficiálně o své špatné situaci neinformovala. Jejich povinností bylo informovat o svých vážných potížích nejen bankovní dohled České národní banky, ale i burzu cenných papírů. Pokud by takové informace zamlčela nějaká banka ve Spojených státech, tak by manažeři neodešli od soudu s menším než desetiletým trestem.

Jak si tedy vysvětlujete rozhodnutí arbitráže?

Myslím, že pro arbitráž nebylo pochopitelné tehdejší právní prostředí v České republice. Celá ta situace, vše, co se tehdy dělo kolem zadlužených a, jak píší noviny, vytunelovaných bank a jak se to dělo, bylo na britské poměry nepochopitelné. A jeden z arbitrů byl Brit.

Jak vlastně mohla taková situace v IPB nastat?

Počátek je v polovině devadesátých let. Stát pozbyl majoritu v IPB nevysvětlitelným postupem v roce 1994, kdy Fond národního majetku sedmkrát zvýšil základní kapitál v IPB, aby neztratil svůj podíl, ale poosmé to z nevysvětlitelných důvodů neudělal a ztratil nad bankou fakticky kontrolu. Když se později vyjednávalo o prodeji Nomuře, tak v jedné fázi Nomura tvrdila, že již kontroluje 52 procent banky, což byl důležitý faktor, kdy se rozhodlo, že jí zbytek banky bude prodán. A to se v roce 1998 stalo. Nomura si byla vědoma, že kupuje banku, k níž nemá stát žádné závazky, a že ji kupuje levně, za tři miliardy korun. Kdežto očištěné banky se prodávaly později mnohem dráže. Nemá snad ani smysl připomínat ty miliardy, které Nomura vydělala prodejem Plzeňských pivovarů z portfolia IPB, tam šlo o jedenáctimístné číslo.

(Respekt, www.respekt.cz)