Červenec 2008

Zlodějina století

Petr Třešňák

Před 55 lety spustil Zápotocký měnovou reformu. První červnové ráno roku 1953 se Češi a Slováci probudili chudší o 105 miliard. Dlouho chystaná a pečlivě utajovaná měnová reforma, kterou chtěl komunistický režim vyspravit pokulhávající hospodářství, okradla statisíce lidí o celoživotní úspory. A přinesla také vůbec první protivládní rebelii v sovětském bloku.

Poradci přijíždějí

Ekonomika hraje v českých vzpomínkách na minulý režim trochu rozporuplnou roli. Na jedné straně není pochyb, že právě nouze socialistického hospodářství a do očí bijící kontrast s bohatstvím Západu se staly jednou z příčin pádu komunismu ve východní Evropě. Nemalá část pamětníků však dodnes ráda vzpomíná na levné jídlo, zaručenou práci a sociální jistoty, které předlistopadové poměry skýtaly. Příklad měnové reformy z roku 1953 ukazuje, že ke spravedlnosti a jistotě měla socialistická ekonomika opravdu hodně daleko.

Československé hospodářství vyšlo oproti jiným zemím z druhé světové války jen málo poškozené, únoroví pučisté však strategickou výhodu brzy promrhali. Znárodňování a likvidace elit, úpadek kolektivizovaného zemědělství, obrovské investice do těžkého průmyslu a zcela nepružný mezinárodní obchod v rámci sovětského bloku, to všechno přineslo ekonomické problémy, s nimiž si režim nevěděl rady. Oficiální vysvětlení, že za problémy mohou „škůdci a kapitalističtí spekulanti“, mohlo jen těžko zakrýt pravdu. Ještě sedm let po válce nebyli komunisté schopni zrušit lístkový systém, v němž se potraviny, šaty i průmyslové výrobky vydávaly na příděl. Vedle něj zároveň fungoval i volný trh, ovšem s několikanásobně vyššími cenami. Svým nepřátelům – někdejším továrníkům, bankéřům, sedlákům či vyšším úředníkům – se režim mstil tím, že jim odpíral lístky, takže museli nakupovat jen na volném trhu.

V druhé polovině roku 1952 přijíždějí do pražského ministerstva financí a do Státní banky československé sovětští poradci. Nelíbí se jim, že Československo dosud zůstává členem Mezinárodního měnového fondu – a koruna je tím pádem vázaná na dolar. Navrhnou reformu, která by zrušila přídělový systém, posílila korunu a připoutala ji k rublu. Horliví čeští politici a bankéři se ihned pustí do práce. Vzhledem k tomu, že cílem reformy je také ožebračit bohatší část populace, musí zůstat do poslední chvíle utajená.

Na veřejnost přesto prosakují informace, že se něco chystá. Lidé vybírají vkladní knížky a berou obchody útokem. Ačkoli ze socialistických pultů už všechno jen trochu zajímavé zboží zmizelo a prezident Zápotocký ujišťuje lid, že žádná reforma nebude, před krámy se dál tvoří dlouhé fronty. Po čase režim tajně zastaví dodávky zboží do maloobchodní sítě.

Plzeň se bouří

Komunisté reformu připravovali v šibeničním termínu a brzy zjistili, že nejsou schopni včas vytisknout nové peníze. Vláda tedy posílá prosbu do Moskvy a bankovky i mince v celkové hodnotě 1,4 miliardy se tisknou a razí v Rusku.

Až 30. května v pět hodin večer přiznává předseda vlády, co se chystá. Je sobota, dva dny před reformou, takže už není kde vybírat peníze a utrácet. To už jsou nové bankovky pod dohledem policie rozvezené do sedmi tisíc výměnných center a příslušníci Lidových milicí mají pohotovost a fasují ostré náboje. Režim očekává nevoli občanů.

Každý člověk, který nebyl vyloučen z přídělového systému, si mohl vyměnit 300 starých korun za nové v poměru pět ku jedné. I tenhle poměr vycházel vzhledem k novým cenám nevýhodně, ale to by ještě šlo. Jakákoli hotovost nad 300 korun se ale měnila už v poměru 50:1 a nepřátelům režimu se vše měnilo výhradně podle tohoto klíče.

Kdo měl peníze na vkladní knížce, dopadl také špatně – čím vyšší vklad, tím menší poměrnou hodnotu v nových penězích za něj dostal. A tzv. vázané vklady, tedy peníze, které si lidé uložili za války, komunisté prostě zrušili bez náhrady. Jen pro představu: měl-li člověk před reformou například 1000 korun v hotovosti, mohl za to pořídit 125 kilogramů chleba. Po výměně mu zbývaly peníze na 26 kilogramů.

Zcela průhledná zlodějina národ rozzuřila a síla protestů zaskočila i samotné komunisty. Doba krvavých politických procesů a poprav ještě neskončila a Stalin i Gottwald byli po smrti jen pár týdnů. Přesto v mnoha městech, podnicích a továrnách vypukly stávky a demonstrace. Největší bouře zažila Plzeň – vedení tamější Škodovky totiž dalo dělníkům výplaty úmyslně tak, že přišli o víc peněz. Montéři na továrním dvoře nejprve vypískali ředitele továrny a pak se vyhrnuli do ulic. Dav sílil a podle odhadů na vrcholu demonstrace čítal možná až dvacet tisíc lidí. Na průčelí radnice – sledován hlavněmi samopalů – vyvěsil portrét Edvarda Beneše, podařilo se mu ovládnout rozhlas, takže se Plzní nesly sokolské písně a prohlášení žádající svobodné volby. Jiná část demonstrujících vtrhla do budovy soudu a napadla několik soudců, kteří rozhodovali ve vykonstruovaných politických procesech.

Večer demonstrace skončila – do města nastoupila armáda, Pohraniční stráž, která spolu s Lidovými milicemi, StB a Veřejnou bezpečností pokus o povstání zpacifikovala. Důsledky byly krušné: demonstrující dav byl samozřejmě prošpikován udavači, takže následovaly stovky zatčení, vykonstruované procesy, vyhazovy z práce a další perzekuce. Plzeňská bouře však vešla do dějin jako vůbec první pokus o povstání ve východním bloku – předběhla vzpouru ve východním Německu o čtrnáct dní.

(Respekt, www.respekt.cz)