Červenec 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 1 - Popud k iniciativě

Ota Ulč

Oceán pacifický, který takto nepřesně v roce 1520 pojmenoval portugalský mořeplavec Ferdinand Magellan, je větší než veškerá souš naší planety dohromady. Děti tam ve školách učí, že ostrovů je víc, než kolik lze napočítat hvězdiček na obloze. Všechny tamější ostrovy nikdo nikdy nenavštívil, též z vynikajícího důvodu, že se neví – nemůže vědět – kolik tisíců jich vlastně je. Některé mizí v hlubinách, jiné se rodí. Zmizel Tunanaki v Cookově souostroví, přibyl Rakaia u New Britain a za pár dní z něho byl pořízek, výše 800 stop. Čím víc na východ, tím jsou menší, nepočetnější, ztracenější. Tedy od 1500 mil dlouhé Nové Guineje po ubohoučké dvě čtvereční míle ostrova Pitcairn, obydleného hrstkou potomků vzbouřenců z legendární lodi Bounty. Nová Guinea, padesátkrát větší než druhý největší ostrov Nová Kaledonie, má kopce do výše pěti kilometrů. Tím směrem lze utéci před vražedným tropickým horkem, ale do světa odloučení, včetně primitivismu doby kamenné.

I tam doléhaly třesky druhé světové války. V Evropě jsme se dozvídali o hororech na východní frontě, dobývání a nedobytí Stalingradu a Leningradu, o invazi v Normandii, aniž jsme měli ponětí, jak veliké množství amerických životů stálo vylodění na ostrově Iwo Jima. Na leckterém lahodném ostrově teď žije daleko míň lidí, než kolik jich tam za války padlo. Snadněji se uskutečňovalo vyloďování na břehu severoafrickém či evropském bez korálových útesů, na nichž by uvízly invazní čluny, tím spíš pak obrněná vozidla, a brodící se jednotky se staly výtečným terčem ostrovních obhájců. V Papuánsku na krvavé stezce Kokoda Trail v pohoří Stanley Owen Range - tak značném, že bylo bariérou pro letectvo zdolávat takovou výšku v pravidelně hazardních meteorologických podmínkách - víc ztrát způsobily terénní útrapy, tropické baktérie než řádění dělostřeleckých baterií, malariální komáři víc než artilérie, průjem víc než šrapnel.

Etický kodex Japonců vylučoval eventualitu vzdát se nepříteli i za zcela beznadějné situace. Například při pověstném a hodně krvavém dobývání ostrova Iwo Jima v sououstroví Bonin, z počtu 21 000 japonských obránců po urputné bitvě jich na živu zbylo necelé jedno procento. Zejména velitelské kádry dávaly přednost harakiri – sepuku, rozpárání vlastního břicha. Tak si přece nepočínali ani ti nejvášnivější nacisté.

V dobách našeho tehdejšího mládí jsme se pramálo dozvídali o Guadalcanalu, strážci ideologické čistoty nám historické epopeje kinematograficky zužovali na Malachovskou mohylu, Kubáňské kozáky a Lenina v říji, jak se tehdy šuškávalo.

Poúnorový politický pořádek tuto válku natolik přeinterpretoval, že ledacos nám znechutil. Neměli jsme pak zájem o Duklu či Buzuluk, ale o Normandii a Monte Cassino. A fantazíroval jsem o válce v Pacifiku.

Japoncům se podařilo vybudovat první nebělošský, moderní, industralizovaný stát. Jaký to třeba rozdíl od velikánské Číny se shnilou dynastií Mandžu! S ní v roce 1895 zahájili vítěznou válku a při té příležitosti se zmocnili Formosy, nynějšího Tchaj-wanu. Deset let poté se pustili do Rusů a velice je porubali. Za první světové války se tento dvojnásobný vítěz přidal na správnou stranu, tedy se ztrojnásobil a od Ligy národů v Ženevě dostal do mandátu celou, do té doby německou, Mikronésii.

Imperiální Nippon pozvolna začal věřit své vlastní neporazitelnosti (aniž by ale kdy pozbyl svého nikoliv nepodstatného pocitu méněcennosti). Údajné potupy, dislokace ve světové ekonomice, sama existence průmyslového giganta, velice zranitelného nedostatkem nerostů, surovin, to vše usnadnilo navléci si agresivní šat. Podvodný incident v Mukdenu posloužil v roce 1931 jako záminka k invazi a okupaci Mandžurie, jíž přetvořili v loutkové protektorátní Mandžukuo. Další incident v roce 1937 u mostu Marco Pola v Pekingu se stal záminkou ke vtrhnutí do Číny a obsazení všeho, co se dalo. Pravda, všechno se nedalo.

V Evropě se Hitler pustil do plutokratů a jejich zámořské koloniální majetky se začaly rozsypávat. Francie padla v roce 1940 a Japonci vešli do francouzské Indočíny, aniž Pétainova vláda ve Vichy protestovala. Protestovali ale jiní a F. D. Roosevelt nařídil zmrazení japonských fondů, uvalil embargo na vývoz nafty a železa, pokud Japonci nevyklidí jak Čínu, tak Indočínu. Britská a holandská vláda oznámily stejná ultimata.

Hirohito měl tedy málo na vybranou: buď vyhovět bílým ďáblům a ztratit jak zdroje, tak tvář, nebo se dát do boje a zaručit si zdroje mečem - kaučuk a cín v Malajsku, pohonné hmoty v holandské Východní Indii, nynější Indonésii.

Retrospektivně, Pearl Harbor připadá téměř jako nevyhnutelnost. Poté, co Hitler rozmetal bílá koloniální impéria, japonské akvizici Pacifiku pouze překážela existence americké flotily v havajské Perlové zátoce. Plán útoku vypracoval mimořádně schopný admirál Isoroku Yamamoto, původem z prestižní samurajské rodiny, též vzděláván na amerických univerzitách Harvard a Yale.

Američané byli na válku trapně nepřipraveni. Sice se jim podařilo rozluštit japonský vojenský kod, útok očekávali, ne však jeho lokaci. Za svítání v neděli 7. prosince 1941 se dostavilo 360 bombardérů, americký radar interventy zaznamenal, muž ve službě oznámil hrozivě se blížící tečky na velitelství, jenže tam mu vynadali, aby si z nich nedělal blázny a v neděli ráno je nebudil. Pearl Harbor se tak stal unikátem v námořní historii. Japonské bomby roztříštily naprostou většinu amerického námořního vybavení, unikly jen dvě mateřské letadlové lodě, které vzdor agresorovým kalkulacím nebyly v době útoku v přístavu.

Japonsko tak docílilo obrovského vítězství s otázkami, co pak podniknout, kterým směrem se pohnout. V květnu 1942, tedy za pouhý půl roku po Pearl Harboru, došlo k dobytí Malajska, Singapuru („Největší katastrofa v britské historii“ slovy W. Churchilla), Barmu, holandskou Východní Indii a Filipíny - to vše za vlastně pramalou cenu: 15 000 padlých vojáků, ztrátu 380 letadel a 4 torpedoborců.

Po nádherných laciných triumfech se nedalo od triumfujících očekávat , že se stáhnou do pacifické ulity a oddají se meditacím. Námořnictvo si cvičilo svaly na větší slávu, chtělo rozdrtit Havaj a Austrálii. Admirál Yamamoto prosazoval plán zaútočit na americký ostrova Midway, kdežto námořní štáb usiloval o akci na Šalamounových ostrovech a Nové Kaledonii, kdežto velitelství pozemních vojsk, plně angažovaných v Číně a Mandžurii, se nemínilo podílet na tom či onom plánu. Japonci svým otálením probendili čtyři veledůležité měsíce, během nichž se americká válečná mašinérie rozběhla na rekordní obrátky. Japonci tehdy mohli dopochodovat až do Austrálie a zastavily by je snad jen puchýře ve vlastní punčoše.

Jednotní nebyli ani Američané. Armádě velel fotogenický generál Douglas MacArthur, primadona s málo zastíranými politickými ambicemi. Vypuzen z Filipín, usiloval o návrat, cestu severním směrem, z Austrálie přes Novou Guineu a Mindanao až na hlavní filipínský ostrov Luzon.

Jinak si ale války představoval šéf námořnictva Chester Nimitz, brilantní stratég, jenž v závěru konfliktu velel největší flotile světa – pět tisíc lodí s dvěma miliony mužstva. Místo nákladného dobývání malárií zamořených ostrovů, nezřídka hodně z cesty, Nimitz navrhoval soustředit se na získání pouze těch s letištní plochou, odkud by pak bombardéry dolétly do samého Japonska.

Došlo k významným námořním bitvám - Battle of the Coral Sea (květen, 1942), první takový unikát, kdy soupeřící flotily na sebe vůbec nevystřelily, neboť se nepotkaly. Uplatnily se totiž zcela nové metody – veškeré bojování zastalo letectvo z mateřských lodí a obrovité, Japonci favorizované bitevní lodi začaly prokazovat svou omezenou užitečnost. (Američané je nefavorizovali, neboť jednak o ně přišli v Pearl Harboru, jednak si spočítali, že budoucnost bitvy na vodě je ve vzduchu a k tomu se potřebuje plovoucí rozjezdová plocha a nikoliv obrněný velecíl k bombardování.) Toto utkání, plné omylů, zůstává hodnoceno jako nerozhodné.

Druhá byla Battle of the Midway Island (červen, 1942). Yamamotův štáb připravil obrovitý, komplexní (a značně nepružný) plán k akci 600 letadel a 200 lodí, mezi nimiž se blyštila čerstvě dohotovená bitevní loď Yamato, monstrum o 70 000 tunách s kanony osmnácticoulové ráže.

Nimitz měl k dispozici jen 76 lodí. Naštěstí Američané svým zpravodajským umem si správně vysvětlili japonské uvažování a intence. Ve velikánské námořní bitvě se štěstěna vrtkavě otáčela ze dne na den, z hodiny na hodinu. V jednom útoku z počtu 41 amerických letadel 35 jich bylo sestřeleno. Dvě minuty poté se z nepozorovaného oblaku vyřítilo 37 strojů a bez jediné ztráty potopilo, co se dalo.

Američané přišli o jednu mateřskou loď, ale Japonci o všechny čtyři. Většina ostatních plavidel na dně dlí s velkými děrami, většina letadel též na dně, a to s těžko nahraditelnými, důkladně trénovanými posádkami. Vody se též zavřely nad salutujícími kapitány a admirály na potápějících se můstcích. Tato do té doby největší vojenská námořní porážka v historii země tak ovlivnila pozdější bitvu o Guadalcanal a znamenala i definitivní obrat v pacifické válce.

Do těchto končin jsem se poprvé dostal začátkem své kantorské kariéry. Třicet let později, po jejím ukončení, jako již prošedivělý geront, ale stále nedostatečně imunní vůči neobvyklým iniciativám, ba i bizarním nápadům, jsem využil příležitosti strávit celý měsíc březen 2008 plavbou po stopách oněch bojišť a nahlédnout i na některé japonské končiny včetně Nagasaki, nukleárně zasažené.