Červenec 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 2 - Zmeškaný 29. únor a paluba

Ota Ulč

Za takovým cílem jsem odletěl na opačný konec zeměkoule – na Nový Zéland a tam v Aucklandu vlezl na loď, abych plul po stopách bojišť druhé světové války, až na sever do nukleárně zasažené metropole Nagasaki, též dějiště Pucciniho opusu Madame Butterfly. Výlet po téměř celičký měsíc březen 2008, ale nabídka k rozhodnutí trvala pouhé tři dny. S manželkou jsme na fleku zareagovali, že ovšem ano.

Přitom se přiznávám ke své někdejší zaujatosti vůči představám pobytu na kolébajícím se zaoceánském luxusu - druh jakési třídní plebejské nevrlosti, již chovám, iracionálně chovám, též vůči golfu, který jsem sice rovněž neokusil a nicméně ho dogmaticky zavrhuji jako plytkou, změkčilou, příliš buržoazní záležitost. Avšak se stalo, že většina mého vyženěného příbuzenstva mě přehlasovala k plavbě v končinách Aljašky, kochat se ledovci a tamější scénickou prázdnotou. Loď patřila společnosti Holland America, sídlem v Seattlu, na stěžni jí plápolala vlajka nizozemská a nikoliv některá z tzv. flags of convenience s registrací v pseudostátech jako Panama, Honduras či Libérie, kde zákony dovolují, co se jinde nesmí, kde pak neúměrný zisk je na úkor kvality, bezpečnosti a též zacházení s důkladně vykořisťovaným služebním personálem. Navíc plavidla této společnosti nebyla mamutího rozsahu konkurenčních kolosů různých těch Princess Cruises, mnohaposchoďových hotelů, mnohatisícových napěchovaných mravenišť, jak lze občas vidět a právem se děsit. Nás tehdy bylo jen něco málo přes jeden tisíc pasažérů, což je sice také dost, ale v prostoru tak značném vždy s dostatečnou příležitostí najít kout k samotářskému podumání, pokud se někomu chtělo.

Aljaška trvala jeden týden, příští taková zkušenost – ve značně teplejších vodách Karibiku a Panamském průplavu – trvala dva týdny, po ní za pár roků na řadu po dobu tří týdnů přišlo putování do Patagonie a jižního cípu Latinské Ameriky, a tentokrát to tedy máme mít na týdny čtyři. Natolik se mé původní třídní zaujetí rozplynulo.

Při letu západním směrem se získává čas. Takto se postupně vydělává až ke 180. poledníku, oné tzv. dateline, kdy rázem dojde ke ztrátě jednoho dne, a právě tam jsem byl ve čtvrtek 28. února oloupen o ten jen jednou za čtyři roky se vyskytnuvší 29. únor – pátek se nedostavil, hned nastala sobota 1. března. Příčinou je ovšem zeměkoule, která se točí, a slunce na ni padá a zapadá nestejně. Jacísi mudrcové vymysleli na globusu čáry od pólu k pólu a nazvali je poledníky – meridian. Nultým je poledník greenwichský, protinožec naší dateline.

Na palubě natřískáno, let nekonečný, čas se vleče až do pocitu úplného zastavení, dolní končetiny mi odumírají, každou chvíli se zvedám jimi pohnout, trošku je rozproudit, lituji se, nic to nepomáhá. Zbývá ještě pět hodin do přistání, monitor oznamuje, že 861 kilometrů některým z těch směrů je Aitutaki, rodný ostrov papá premiera Alberta Henryho, někdejšího předsedy vlády Cookových ostrovů, kde jsem kdysi pobýval v roli nepříliš zručného ústavního rádce. V Praze jsou tři hodiny odpoledne, kterého asi dne? Konečně budeme přistávat, náš Air New Zealand nemá ani minutu zpoždění. Naopak o zemský povrch drcneme o deset minut dřív, než předvídal jízdní řád. Za okénkem tam u protinožců příjemné slunečno čili pořádné plus, v porovnání s naší Sibiří – onou méně vlídnou částí státu New Yorku. Byli jsme očekáváni, v limuzíně jsme odsvištěli převážně zeleným okolím do nehorázně předraženého hotelu.

Holland America disponuje flotilou se jmény jako Rotterdam, Amsterdam, Noordam, Zaandam, Ryndam - nikoliv však Eidam, jak jsem se po dotazu dozvěděl. Naším plavidlem tentokrát byl Statendam – 210 metrů dlouhý, 30 metrů široký, s maximální rychlostí 21 uzlů: až zjistím, co takový uzel znamená, rád prozradím. Spotřeba paliva (fuel oil consumption) hodně značná : 173 litrů na jeden každý kilometr. Salutuji, smekám před kvalitou, precizností organizace, nepochybně vylepšované mnohokrát opakovanou zkušeností. Každý pasažér obdrží plastickou kartičku se svým jménem a elektronickým kódem, který zaznamená každý vstup a výstup z lodi, s číslem kabiny, jenž rovněž slouží jako klíč, jímž kabinu otevřít. Tam je každý den dodán čerstvý přetisk novinek ze světa z New York Times a rovněž program aktivit, ať si každý vybere: klubovny, knihovny, čítárny, prostor pro internet, kasino, přednášky, večerní divadelní či revuální program, kino, poslech hudby komorní či k tanci, soutěžní kvizy, tužení mysli i těla. Namátkou uvádím z programu z 13. března, co že začínalo v 16 či 16:30 hodin odpoledne: Dance Class with the Statendam Dancers, Crow’s Nest,12; Art Enrichment Series: Chagall, Half Moon Room, 7; Fitness Class, GreenHouse Spa,11; Rugby Toss, Sports Deck, 12; Snowball Jackpot Bingo, Van Gogh Lounge, 7 and 8; Friends of Bill W. Meet, Explorer‘s Lounge, 8. Uvedené číslice značí ten který Deck – palubu, poschodí. Statendam jich měl dvanáct.

Většina osazenstva začíná den vstupem do výtahu dojetím na jedenácté poschodí, Deck Lido, jednak s bazénem, s jacuzzi, a zejména s prostorem a příležitostí k neformálnímu, až nezřízenému obžerství. Denně se připravovalo 6000 pokrmů, zde začínáme se snídaní, tam si na tác klást ovoce, pečivo, sýry, salámy, výrobky studené či teplé, vejce na stero způsobů, všelijaké omelety včetně ďábelsky pálivých, na indonéský způsob. Obědy jsou komplikovanější, s možností výběru kuchyně italské, asijské, mezinárodní. Saláty, čaj, káva, aspoň osm metrů desertů, zmrzlin (i mango, passion fruit, leč postrádal jsem příchuť kokosovou). Vyskytl-li se nějaký nenasyta, mohl se cpát až do půlnoci. Váhová tonáž pasažérů vždy nevyhnutelně vzrůstá. Proto mnozí provinilci se pak potí v posilovnách či aspoň mašírují po palubě – jedním okruhem se absolvovala čtvrt míle.

V Lidu docházelo k zajímavým seznamováním. Třeba jsme si přisedli k manželskému páru, Američanům, z nichž se vyklubalo, že válku jako děti přežily v japonském zajetí v Manile. Zírám na krasavici intelektuální vizáže, dám se do řeči, postřehnu trošku cizí přízvuk, ptám se jí, zda je snad Ruska, a ona to lékařka Egypťanka, dávající ale přednost trvalému pobytu v kalifornském San Diegu.

Na večeře se ale chodilo do speciálních restauračních prostorů se vším možným dekorem a číšnickou obsluhou. Zaznamenal jsem příjemné zjednodušení, že totiž místo trojího druhu oblečení se přešlo jen na dva – po většinu večerů tzv. smart casual, chápáno hodně liberálně, a několikrát pak formal, což jsem řešil sakem buď tmavým nebo bělostným, opentlen motýlkem. Manželku jsem nutil vyskytovat se v nějakém tom orientálním hedvábí.

Za předchozí cesty směrem do Patagonie jsem vymámil seznam národností pasažéřů: mezi celkem jedenácti kategoriemi nejpočetnější byli Američané, druzí Kanaďané, třetí Rusové, ti znamenitě viditelní a slyšitelní svými manýry, jež jsem komentoval tuze nelaskavě. Tentokrát naštěstí na palubě ani jeden Azbuk. Rovněž ani jeden Japonec, z pochopitelných důvodů. Však jedeme po stopách války, kterou oni důkladně prohráli.

Nejvíc jsem se zajímal o přeživší a teď tedy i přítomné veterány vítězného konfliktu a napočítal jsem jich kolem sto padesáti. Mezi nimi nejpočetnější byli Američané, zejména bývalí příslušníci námořnictva a námořní pěchoty (USMC – United States Marine Corps), jejichž řady rovněž utrpěly nejvíc ztrát. Zbytek tvořili veteráni z Kanady, Austrálie a Nového Zélandu - občané britského Commonwealthu, ale ani jednoho skutečného Brita jsem mezi nimi nepostřehl. (O hrstce Čechů, kteří ovšem s tímto bojováním neměli nic společného, se zmíním při některé pozdější příležitosti.)

O pohodlí zhruba 1200 pasažérů se starala posádka asi 600 mužů a žen, ve zřetelné hierarchii služebního zařazení. Nejpočetnější byli Indonésané v rolích obsluhujícího personálu. Též toho neviditelného – kuchtícího oněch šest tisíc jídel denně, obstarávajího veškerý úklid na palubě a ve všech kabinách. Pracovní kontrakt mají zpravidla na šest měsíců, obnovitelný dalším závazkem, takže jsem se třeba potkal s úslužným mládencem (a absolventem univerzity z Jávy, zoufale přeplněného ostrova), který už tak pracuje deset roků a moc rád by, leč s pramalou nadějí úspěchu, emigroval do Ameriky. Radil jsem mu zalasovat Američanku, ochotnou přistoupit na šarádu formálního manželství.

Méně bylo Filipínců, angažujících se v rolích číšnických, jako barmani nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat, a Indonésie je přece stát s největším množstvím vyznavačů Alláha na světě. Filipínky, z nichž některé mimořádně lahodného zjevu a bez výjimky s ochotou vyhovět, pracovaly za přepážkou v rolích úřednických.

Na dalším stupni setrvávali Východoevropané – zejména Rusky a Rumunky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející rulety. Trio Maďarů či Poláků vyluzovalo k potěše staromilců vídeňské valčíky k poslechu a případně i k tanci.

Ještě výš setrvávali Západoevropané, komandující plavidlo, též personál, co má na starost obchody s všelijakým bezcelním tovarem, též entertainment ve všelijakých podobách, od quasi-Broadway produkcí po baviče různých kvalit.

Na předpokládanou otázku, zda taková zkušenost přijde na dost peněz, nutno přikývnout. Na lodi se důsledně udržuje pravidlo bezpeněžního hospodářství. Cokoliv extra (včetně sklínky piva) objednáme, zakoupíme, namasírovat se necháme, veškeré transakce se řeší podpisem a teprve na závěr plavby pasažér, získavší absolvovaným obžerstvím na váze, zaznamená úbytek na vlastním kontě – takový výlet vskutku nebývá ten nejlacinější špás.

Došlo k užitečné změně, že netřeba se na rozloučenou řadit do fronty s šekovou knížkou. O odstranění této nepříjemnosti se postará kreditní karta, kterou jsme se prezentovali před vstupem na loď, takže při vylodění již netřeba ani náš podpis. Rovněž se změnila praxe se spropitným, komu kolik peněz poskytovat. Holland America Line totiž začala automaticky připisovat deset dolarů denně na osobu, takže čtyřčlenné rodině to pak zmohutnilo účet o 40 dolarů násobených počtem strávených dní. Ale i tak nám to nedalo dát větší bankovku některému z číšníků v jídelně při posledním stisku ruky a zejména pak tichému pilnému mládenci, který se nám staral o kabinu.