Červenec 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 3 - Kiwi a Maoři

Ota Ulč

Nový Zéland, o téměř čtyřikrát větší rozloze než Česká republika, je tisíc mil dlouhý, tuze scénický a též zelený, se čtyřmi miliony obyvatel a sedmdesáti miliony ovcí, a je oprávněně citlivý na svou snadnou hospodářskou zranitelnost. Ve frontě k inspekci při vstupu do země (přede mnou dvoumetrový a též dvoumetrákový Polynésan v sukni) dostalo se mi úředního dotazu, zda v posledních třiceti dnech jsem někde vstoupil do chléva.

Popřel jsem eventualitu přítomnosti v salaši. Inspekční orgán se mi šťoural v kramflecích, zda jsem nepřivezl zkázonosné bláto, též zkoumal záložky na kalhotech, to vše s omluvným vysvětlováním, že jejich země je zemědělská a musí se bránit před bacily, viry, parazity, cizí zvířenou. Jedna slintavka v nohavici a bude neštěstí.

Na nedostatečnou bdělost a ostražitost se už kdysi doplatilo. Před příchodem Evropanů ostrovy měly savce jen dva – netopýra a maorskou krysu. Potom ale došlo k proniknutí králíků a všelijakých hladovců, teď obtížně vyhubitelných. Třeba boj proti zvířátku opposum („vačice“ tvrdí slovník) je značně zarputilý, v lesích lze spatřit cedule s varováním asi jako kdysi před vstupem do českého pohraničního pásma. Aspoň se tam – natož do tehdejší ČSSR - z Austrálie nedoplazil ani jeden had. Země je bezpečně plazů prostá.

Unikátní je pták kiwi (apteryx), povýšený na ptáka národního. Jiné národy mají orly, ale Novozélanďané se pyšní letu neschopným stvořením. Schopnost mu zakrněla zásluhou či spíš vinou příliš pohodlné existence: žádné nebezpečí v okolí, plno potravy všude dokola, jen se dostavit a zobat. Zobající kiwi přestal létat, aviátorský talent mu zakrněl, stala se z něho národní slepice. Papoušci, tucty jiného ptactva, se v povětří však třepetají o překot.

Auckland není městem hlavním (tím je větrný Wellington), ale největším, asi jako Praha, byť značně jinačího vzhledu. Má sice pěkné parky, v zálivu stovky a možná že mnohé tisíce lodí, lodiček, člunů, ale na promenádu a rozhlížení je tam asi jen jedna pořádná Queen Street, Královnina ulice.

Na rozdíl od britského Wellingtonu a velebritského Christchurche zde ale lze čenichat pacifický svět., exotiku všelijakých ostrovů. Sem přijíždějí, aby pak méně odjížděli, domorodci z Fidži, Tongy, Samoy, z Cookových ostrovů, z Tokelau Islands (ty rodný lid, bez možnosti smysluplného ekonomického uplatnění, úplně opustil). Víc než polovina ostrovanů z Niue teď žije v Aucklandu. Textilky, nemocnice, prádelny, různé služby jsou odkázány na tento druh pracovníků. Asi pak nevyhnutelně přibývá předsudků a vzájemné nelaskavosti. Nikde jinde ve světě nežije tolik Polynésanů než právě v Aucklandu.

Čímž se dostáváme k Maorům – původním novozélandským obyvatelům, polynéské větvi nejjižnější a nejpočetnější. Selance heterogenní společnosti rozhodně neprospívá skutečnost, že tři ze čtyř Maorů vyjdou školu s nulovou kvalifikací, jejich kriminalita se množí pozoruhodně, dochází k radikalizaci, frustracím, v málo prosperující čtvrti Posonby si dokonce podle amerického vzoru založili stranu PPP – Polynesian Panther Party. Na relativně malém Zélandu je původního obyvatelstva víc, než je oněch v Austrálii roztroušených a nevalně si počínajících Aborigines. Maorů je na severním ostrově přes deset procent všeho obyvatelstva, což už pak představuje podíl černochů v USA.

Statní chlapíci s hnědou, nikoliv tedy černou pletí. Maorský prapůvod zůstává předmětem profesorských sporů. Dřív platila teorie o příchodu z jižní Asie přes Tahiti ve 14. století. Pak se ale objevil Thor Heyerdahl na Kon-tiki s předpokladem o původu americkém. (A třeba nepřišli odnikud, vždy tam byli, troufám si neprofesorsky tvrdit.)

Maorové vynikli v umění dekorativním, funkcích orátorských a zejména válečnických. Z válečného tance HAKA jde děs dodnes. Jiný nemírový taneček se jmenuje PERUPERU: Každou vyřezávanou mužskou zpodobeninu charakterizuje notně vyplazený jazyk, symbol pohrdání. TAIAHA, klacek z tvrdého dřeva, nebo vzácný POUNAMU, zabijácký kus ze zeleného nefritu, jsou velice považované majetky. Na rozdíl od australských praobyvatel se Maorové vyznali v zemědělství (yam, taro), ale brambory a kukuřici jím přivezli teprve Evropané. Přivezli též prasata.

A bělošští misionáři dali Maorům jejich řeč do písemné formy. Tak jako u jiných Polynésanů, maorština hýří samohláskami a postrádá souhlásky. Chybí jich celkem dvanáct a sice B,C,D,F,J,L,Q,S,V,X,Y,Z. Značné množství slůvek pochází ze zámořské půjčky: RETA (letter), PEPA (paper), MOTOKA (motor car). (Třeba se poučili i z češtiny. KOIA, ANO totiž znamená „ano, věru“.)

Ale stejně jako u latinsko-amerických Indiánů a jejich katolicismu, Maor přijal nové, aniž odhodil zděděné, a obě víry a vychování si zkoordinoval. Tedy je křesťanem, který vzývá přírodu a předky. Prapředkem a prvním člověkem je mu legendární TIKI a není Maora, aby neměl jeho podobiznu ze vzácného zeleného kamene. Tiki, který se nosí na šnůře kolem krku, je zpitvořený embryonický pramužíček, první tvor. RANGI, což znamená nebe, oblohu, je tatínek všech věcí. PAPA je země, matka všech věcí. Bohů je mnoho a snad nejvíce vážený je TANGAROA, bůh moře. Jako i u jiných Polynésanů, MAKUTU čili čarodějnictví není žádná legrace, stejně jako TAPU – zákony mnohých zákazů. Porušování těchto tabu se velice trestá.

Víc než lopota při obdělávání plodné půdy Maora lákal lov, jenže nebylo co lovit. Jak známo, příroda nadělila vysokou zvěř Africe a ne Pacifiku. Nad pronásledováním papouška se válečníkovo srdce nerozbuší. Není-li tedy lvů, slonů, nosorožců, nimrodské vzrušení se přestěhovalo ze souše do vody, kde dodnes přebývá až přespříliš žraloků. Lapenou potvoru vítězní lovci pak nechali zahnívat na slunci a pach rozkládajících se žraloků prý velice těšil domorodé nozdry. I v těchto dobách se mnohým dívenkám u ouška bimbá žraločí zub.

Maorové žili kolektivisticky, primitivně komunisticky, dle Engelse. Spřízněné rodiny tvořily klan a z klanu byla vesnice. Z příbuzných klanů vzešel kmen a z kmenů nevznešel národ. Nebyl král, toliko jednotliví náčelníci.

Záliba ve válčení by se snad mohla přirovnat k extrémním formám fanouškovství ve sportu. „For Maori men, war was supreme recreation,“ opsal jsem si ze zasvěcené knihy. Tedy s palcátem na rekreaci! Střídaly se sezony na bojování, odpočinek a hojení ran. Taktiky a strategie plné imaginace kvetly, každá vesnice byla svou vlastní tvrzí a zbytky šancí jsou tam k vidění dodnes.

Protože i kanibalismus se těšil značné oblibě, takoví bojovníci byli vlastně i samozásobitelé – až tedy do dne své první porážky, kdy pak kaloricky posílili své přemožitele. Příjezd bělochů tohle vše zkomplikoval a zbrutalizoval. Došlo k prodeji střelných zbraní domorodcům a stačilo dvacet let, aby se Maoři z víc než padesáti procent vzájemně vyvraždili.

A přece nevyhynuli. Robustní chlapíci, se zachovalou kmenovou strukturou a schopnými vůdci, se časem zmátožili, rozmnožili a též vzdělali. Vydupali si svá práva a sedí v parlamentě. Někteří to dotáhli až do rolí úřadujících ministerských předsedů – v nebetyčném kontrastu s domorodým praobyvatelstvem australským. V nejvyšších funkcích usedli Sir Maui Pomare a Sir Apirana Ngata. Z Polynésana Te Rangihiroa se stal Sir Peter Buck.

Maoři se statečně vyznamenali v obou světových válkách, od Flander po Gallipoli, od severní Afriky po Krétu. V nejedné vesnici všichni muži ve věku od šestnácti do šedesáti se dobrovolně hlásili do tak nebezpečné služby v zámoří. Momentálně si ovšem příliš nezaválčí a jako dosud nejlepší náhražku si vybrali a velice oblíbili mužný sport rugby. Maorské týmy teď vynikají v celém britském Commonwealthu.

Zpět do Aucklandu: přemnohé se tam změnilo v porovnání se stavem věcí před mnoha lety. Tehdy byla k mání vesměs jen krmě fádně britská, s puritánským dodržováním absurdně časných zavíracích hodin. Teď jsem tam mohl v hokynářství koupit pivo před půlnocí. Za zdaleka největší změnu jsme ale pokládali transformaci demografickou, složení obyvatelstva. „Tady nám to připadá jako Singapur!“ oba jsme zareagovali.

Kde se tu vzal, jak se sem dostal tak značný příliv Asiatů vietnamských, kambodžských, korejských? Vlezeme do banky vyměnit pár peněz a manželka se dá do řeči čínsky s pohlednou dívčinou u přepážky. Od ní se dozvěděla, že je nedávná příchozí, tam přesídlila z komunistické Číny před pouhými čtyřmi roky. Otázka: Proč ji stát pustil ven? Důležitější otázka: Proč ji Novozélandští pustili dovnitř? Odpověď jsem se nedozvěděl, beztoho máme jiné priority. Zítra vsedneme na loď a napřed než odplujeme severním směrem k někdejším bojištím, učiníme dvě zastávky podél zdejšího břehu, též s možností trošku se podívat na tuto pohlednou končinu a její historii.