Červenec 2008

Plavba k bojištím v Pacifiku 4 - Vyrážíme opačným směrem

Ota Ulč

Nalodění víc než tisíce pasažérů a všech jejich formalit vyřízení proběhlo bez zádrhelu s perfektní precizností. V přidělené kabině (stateroom - oficiální její označení) oceňujeme existenci okna dostatečné velikosti, s výhledem, který by znemožňoval pověšený záchranný člun či zobtížňovaly údy pochodujících na palubě.

Loď zatroubila – mohutné basso profundo: výzva či přesněji příkaz, rozkaz, dostavit se na palubu na šestém poschodí, na sobě záchrannou vestu v hasičsko červené barvě, s pentlemi a podrobným návodem k použití. Mojí první reakcí by ovšem bylo z takového cvičení se ulejt, jenže jde o mandatory exercise, na to jsou přísná mezinárodní pravidla. Ty bych s chutí sabotoval, ale nepovedlo by se mi ošálit elektronický kód zabudovaný do každé vesty. Každý takový provinilec bude identifikován a druhý den, už před svítáním, bude vytažen proceduru přece jen absolvovat.

Náš Statendam se dal do pohybu jižním směrem – tedy jakoby k Antarktidě a nikoliv na sever k bojištím historického významu. Tak tomu ale bude jen první dva dny, s dvěma zastávkami, což mi docela vyhovovalo, poněvadž šlo o končiny se značnou maorskou přítomností i minulostí.

Míříme k Bay of Plenty – Zálivu hojnosti. O tak lichotivé pojmenování se v roce 1769 na lodi Endeavour zasloužil mořeplavec James Cook, po zkušenosti se zastávkami ve vískách s příjemnými, zásoby poskytnuvšími domorodci. Teď ocituji pár vět, které jsem před řadou let - sice ne ve století osmnáctém, ale dvacátém – právě o této končině napsal: „Namířili jsme si to k zálivu Bay of Plenty – Zálivu hojnosti či mnohosti. Mnoho slunce i srážek a subtropická příroda je pak velice bujará. Plejáda jinde neznámých kytek. Poznamenal jsem si městečko Tauranga do rubriky vážných kandidátů, kam jednou na penzi. Sem tedy za předpokladu, že svět vnější, vzdálený, bláznivý přestane penzistu naprosto zajímat a spokojí se s okolním panoramatem.“ Tehdy jsem ještě zdaleka nebyl penzista, v rodné kleci se důkladně zabydlela normalizace a ani v nejabsurdnějším snu by mě nebylo napadlo, že se do původních končiny vrátím, že totalita povadne, že se tam ocitnu v rozhlase u mikrofonu a právě na takovou otázku, kam že se vydat na penzi a kde je to nejpěknější, vždy zareaguji, že přece takto všeobecně formulovaný dotaz je nezodpověditelný: bude záležet na prioritách, hodnotách, co ještě kdo by mínil od života očekávat. Ano, pro někoho, kdo se chce k světu zcela otočit zády či dokonce zadnicí, tohle by mohlo být správné místo.

Po první noci na lodi probuzení do neděle, z okénka kajuty v dohledu kopec Mt. Maunganui, sopka prý již definitivně mimo provoz. Na břehu, k němuž nás zručně navigoval lodivod, sličné stromy norfolk pines převyšovaly budovy přístavu Tauranga, jednoho z nejpilnějších v zemi - export zejména dřeva a ovoce. Ano, toť končina s největší produkcí v Čechách již známých plodů kiwi, též známých jako chinese gooseberry neboli čínských angreštů. Rovněž se tam vyrábí kiwi víno, k jehož ochutnání jsem však nespěchal. Zrodili se tam i kiwi milionáři, znační zbohatlíci, ale jejich honosná sídla jsem nespatřil, abych si zopakoval podobnou zkušenost z jihoafrického Oudtshoornu, kde vznikly takové paláce zásluhou pštrosích brků nebo v Port of Spain na Trinidadu, kde o takové luxusy se zasloužila cukrová třtina.

Je právě neděle, poklidno, prázdné ulice máme skoro jen sami pro sebe. Focení u náramných maorských totemů. Město se pyšní svou budovou - nejstarší knihovnou národa z roku 1838. To je teda výkon, ušklíbl se český patriot. Praha teď má jiné problémy, smířit se s Kaplického zelenou chobotnicí či co to vlastně je. Bloumáme ospalým terénem, kolem pouze projelo policejní vozidlo, krášlené nezvykle optimistickými barvami.

Za hodinu a půl se dalo dojet do Rotoruy k Maorům a gejzírům s povrchem nepevným, ledacos tam syčí a bublá. Termální zvláštnosti se zasloužily o výpomoc v kuchyni. V přírodních vřídlech se totiž vaří. Domorodka vloží zeleninu, maso či co do lněného pytlíku, sedne na bobek, s pytlíkem šup do vřídla a za chvíli je navařeno, tam v prostředí bobtnajícího bahna, smrduté páry a gejzírů.

Turistická střediska jsou ovšem komerční, čekal jsem tedy domorodé parazity, žebravé obtěžovatele, ale nebyli. Žádná ukoptěná robátka s nataženým lačným pazourem. Místo lísání si Maor spíš udržoval odstup, jak je také zvykem u mnohých amerických Indiánů. V maorském kulturním centru řezbáři tvořili své krásy, všechno pěkně v červeném. Vyplazený vzpurný jazyk, to se musí, oči mají dřevění válečníci z perleti, což rovněž trošku dodá na děsu. Restaurovali tam šance a palisády někdejší standardní tvrze. Čím víc výhružného řezbářství na kůlech, tím vyděšenější pak nepřítel čili taktika psychologického válčení. Všiml jsem si, že do obydlí se vstupovalo respektive lezlo malinkatým otvorem. To z důvodu majetníkova bezpečí. Kdyby mu tam lezli nepřátelé, museli by v pokleku, jeden za druhým, a to pak by byli snadněji utlučeni.

Zvedáme kotvy, naším cílem je Bay of Islands, končina stopadesáti ostrovů s mimořádně náramnou scenérií, v současné době jedna z turisticky nejoblíbenějších oblastí. Též se pyšní primátem té nejstarší anglické usedlosti, kolébky evropské kolonizace v zemi.

Ta započala na dost disharmonickou notu. James Cook onoho, již dřív zmíněného roku 1769, tam rovněž dorazil, ale na rozdíl od předchozí zkušenosti, místo vzorného přijetí, zde mu Maoři snědli část posádky. Francouzská expedice pár let poté dopadla ještě hůř: tu pozřeli celou, beze zbytku. Končina získala oprávněnou pověst krvežíznivých lovců lebek.

Nicméně Cook se pustil do měření a mapování, začali se trousit lovci velryb a tuleňů – vesměs největší verbež, jakou kdy Evropa porodila. Charles Darwin situaci hodnotil týmiž slovy - refuse of society čili pakáž, zmetkové, hanebný odpad, jak jsem si tam po přistání přečetl.

Náš Statendam se přiblížil, ale musel zaparkovat v povzdálí a na břeh nás převáželo plavidélko zvané tender. (Ve slovníku příhodný výraz nenalézám. Zmíněný tendr – přívěsný vůz za parní lokomotivou s uhlím a vodou - to zřejmě nebude.) Za mírného ranního mrholení vystupujeme na příjemně fotogenická místa, dřív charakterizovaná jako Hell-hole of the Pacific. Tak ďábelských děr několik. Do jedné z nich – dřívějším jménem Kerikeri, nyní Russell - britská vláda v roce 1830 poslala svého rezidenta, aby se postaral o jakýsi pořádek. To se mu značně dařilo a jeho úsilí deset let později korunovala smlouva (The Treaty of Waitangi 1840), kterou původně podepsalo 46 maorských náčelníků, až posléze se získalo podpisů pět set, o dohodě dvou druhů lidí, dvou civilizací, teď tedy být jedním národem, s jedním občanstvím, to vše pod britskou suverenitou. Smlouva na papíře náramná, ale snadno interpretovatelná do svého úplného popření. Bílý muž, Maory zvaný Pakeha, začal domorodcům krást zemi, až jim jich zbyla jen jedna desetinka.

Náčelník Hone Heke se britskou proradností natolik rozkatil, že porazil stožár na místě hanebné smlouvy a při té příležitosti došlo k výbuchu zásob střeliva a zničení celičké usedlosti, k náčelníkově příjemnému překvapení. Došlo k válčení, jež trvalo dalších deset let. Bez jednotné fronty, kmen bojoval proti kmeni, a když konečně bylo po válce, bylo skoro i po Maorech a jejich majetku. Kolonizátoři vyhlásili pozemkovou reformu a zkonfiskovali tři miliony akrů nejlepší půdy.

Kráčíme na ona nyní tak považovaná místa zrodu národa – Waitangi Our Birthplace. Te pitowhenua - kochat se tamějším zachovaným pralesem, obhlédnout fotogenický exteriér, vejít do budovy, kde vznikla ona státoprávní smlouva, prohlédnout si interiér a ve visitor center s výlučně maorským personálem koupit kopii smlouvy jako suvenýr.

Na prostoru Hobsonovy pláže většinu návštěvníků nepochybně víc zaujme unikát s obtížně pamatovatelným jménem Ngatokimatawhaorua: toť 35 metrů dlouhá, umně vyřezávaná loď, k jejíž obsluze je třeba minimum 76 svalovců, aby pádlovali. Ještě náramnějším dojmem ale zapůsobí maorský komunální dům – meeting house Te Whare Runanga – do něhož se smí vstoupit jen bosky, jako do mohamedánské mešity. Sice prázdná prostora bez nábytku, ale s pocitem vstupu do katedrály. Všechny stěny jsou zdobeny řezbářským výtvory, zpodobňujícími bývalé náčelnické hodnostáře nejvýznamnějších kmenů. Jejich nynější potomky by novozélandská vláda chtěla ukonejšit smírčím řízením v tak zvaném Waitanhi Tribunálu, s nabídkou kompenzace ve výši jedné miliardy dolarů. Jenže maorští předáci chtějí těch miliard devadesát.

V kapse mi chrastilo ještě několik novozélandských penízků. Začnu si je prohlížet: mince v hodnotě jednoho dolaru, též dvou dolarů, a ona to velikost amerického pětníku. Obě měny jsou momentálně jakž takž v rovnováze. Ta americká je ovšem churavější, nelze se divit. Na palubě mi náladu nevylepšila čerstvá zpráva z New York Times, že válka v Iráku nás každý měsíc stojí 12 miliard, a s připočtením výloh v Afghánistánu to za příští léta vyleze do bilionů či trilionů. V porovnání ta druhá světová válka přišla vlastně hodně lacino, nikoliv však v utrpení, ztráty krve a životů. Vracíme se oním tendrem na Statendam, zvednout kotvu a vydat se k severu směrem k historickému konfliktu, s přeživšími účastníky a svědky na palubě.