Červenec 2008

Jako Hurvínek válku aneb Studie o poválečném opevnění Československa

Jan H. Vitvar

Kdyby dějiny komunistického Československa nezkoumali historici, ale psychiatři, nejoblíbenějším zdrojem pramenů pro jejich výzkum by byl patrně vojenský archiv. Dochované plány Československé lidové armády pro boj s nepřítelem jsou totiž dokladem nebývale bujné fantazie vojenských stratégů, jež potvrzuje okřídlené tvrzení, že armádní mozek má nezřídka jinou barvu než u běžných smrtelníků. (Hrdinové bojující za naši dřívější, současnou i budoucí svobodu snad prominou.)

Do temných myšlenek příslušníků ČSLA poprvé naplno pronikl Petr Luňák, kterému loni vyšla kniha Plánování nemyslitelného. Zveřejnil v ní mimo jiné plán z roku 1964, podle kterého měla naše armáda při tažení Varšavské smlouvy na Západ během osmi dní překročit Rýn a ovládnout čáru Langres-Besançon. Neméně pozoruhodná studie vychází nyní triu vojenských historiků pod názvem Utajená obrana železné opony. Ta se vrací o pár let zpět, kdy ještě Čechoslováci neměli pochodovat na Francii, ale kdy měli naše hranice bránit v bunkrech z první republiky.

Nemilé překvapení

Pozornost armády na betonové pevnůstky a sruby z let 1936–1938 se soustředila především po únoru 1948. Ministr obrany Alexej Čepička byl oddaný moskevským poradcům a právě sovětští generálové ho přesvědčili, že stálé fortifikace, o nichž americký generál George S. Patton prohlásil, že jsou jen „pomníky lidské blbosti“, mají smysl i po vynálezu atomové bomby.

Souběžně s vypuknutím války v Koreji byly na našich západních a jihozápadních hranicích vybudovány 370 kilometrů dlouhé zákopy, 85kilometrové drátěné zátarasy a více než dva tisíce různých zesílených pevnůstek (nepočítají se v to další tisíce objektů Pohraniční stráže). „Příprava na třetí světovou válku v zákopovém systému z první světové války stavěném pro taktiku a zbraně použité ve druhé světové válce pak dosáhla vrcholu v roce 1954, kdy byl v okolí terezínské pevnosti založen zkušební polygon,“ píše trio autorů a absurditu doby dokládá fotografiemi z Terezína, kde pohled na cvičiště vypadá, jako by se zde vojáci připravovali na to, až na ně NATO zaútočí puškami s nasazenými bodáky.

Armáda do prvorepublikových bunkrů investovala miliony korun, zlepšila je protiatomovými předsíněmi nebo děly ze sovětských tanků. Zároveň stavěla nové, jejichž technologie prozrazuje, v čem se mimo jiné bolševické Československo lišilo od vyspělé masarykovské republiky: místo elegantních srubů z nejlepšího železobetonu nastoupily kamenobetonové stavbičky, dřevozemní zemljanky, boudičky z prefabrikovaných desek a vlnitého plechu. Často jsou to bizarní ukázky toho, že si nejvyšší velitelé třetí světový konflikt představovali jak Hurvínek válku. Některé z prvorepublikových bunkrů přitom armáda využívala až do roku 1997 a držela je v přísném utajení. Až na sklonku 90. let byl v Mikulově konečně zrušen útvar ROTO, který na území Rakouska vyhlížel ze střílen osazených zbraněmi z roku 1937.

Kniha tria vojenských historiků je poutavým svědectvím o neznámé kapitole československých dějin. Přestože autoři místy nezapřou, že i oni opevnění přikládají větší význam, než by si zasloužilo. To když píší, že by v případě války čekalo na vojska NATO na našich hranicích „nemilé překvapení“.

PAVEL MINAŘÍK, MARTIN DUBÁNEK, JAN LAKOSIL: UTAJENÁ OBRANA ŽELEZNÉ OPONY

Mladá fronta, 216 stran

(Respekt. www. respekt.cz)