Červenec 2008

Jak jsem zbaběle utekl... (ale zachránil hokejku)...

Ross Hedvicek

Nedávno jsem se z Česka dozvěděl, že emigranti zbaběle utekli a nechali ty ostatní tam úpět pod komunistickým jhem a teď by ještě chtěli vracet nějaký majetek, dacani. Přimělo mne to ke zpytování svědomí a vzpomínání, jak jsem já sám zbaběle utekl.

Když jsem byl ještě malej, tak metr nad zemí, bylo mi asi sedm roků, tak jsem chtěl být parašutistou. Vyskočit z letadla a zařvat "Geronimooooooo!" a pak jen padat tím prázdnem - no měl jsem to dokonale prosněno a promyšleno. A skoky jsem i v tom jarem věku trénoval - do historie vstoupily pouze dva a to Skok z Havelovy stodoly a Skok přes Brixovu zídku. Skok z Havelovy stodoly byl způsoben balónem, který se na té střeše zachytil, když jsme si s ním hráli a já jsem tam vylezl, balón jim shodil dolů a pak sám skočil. Jenže jsem neměl natrénováno to skulení se do strany po dopadu a dopadl jsem úplně zpříma a do podřepu tak, že mi má vlastní brada třískla do mých vlastních kolenou a vyrazil jsem si čtyři horní zuby. Naštěstí to tehdy byly ještě zuby mlíčňáky a tak mi za nějakou dobu narostly zuby nové a protože tam měly dost místa, tak ty horní narostly větší a když jsme si hráli s Luďkem Mlýnkem na Indiány, tak jsem dostal indiánské jméno Malý bobr. A zůstal jsem Malý bobr - i když jsem strašně chtěl být Vinnetou.

Parašutistou jsem se nakonec nikdy nestal, v Česku to nebylo možné, to musel být jeden buď voják z povolání a nebo nějaký zuřivý svazarmovec a nejspíš i donašeč pro StB, a když už jsem mohl, tak už jsem byl starší a měl spoustu jiných zkušeností, jako třeba přistávání s hořícím letadlem na letišti Heathrow v Londýně a na nějaké skákání někam už jsem neměl ani pomyšlení. A taky jsem vyrostl, a parašutisti jsou stejně všechno mrňouskové nedomrlí padesátikiloví, a na mých 130 kilo a dva metry bych potřeboval určitě nějaký dvojitý padák - a to mi nestálo za ten trabl.

A ten druhý skok - tedy Skok přes Brixovu zídku, to bylo tak. Dostal jsem na vánoce hokejku. Krásná hokejka to byla, dřevěná, nalakovaná a krásně rovná - tehdy se zahnuté hokejky ještě nevyskytovaly, to bylo vynalezeno až za dvacet let potom. Vzal jsem černou elektrikářskou izolačku a tu spodní část hokejky jsem tou páskou omotal až po ten nalepený pásek vespod, co ta hokejka měla jako hrdlička okolo krku. A šel jsem na kluziště za chlapeckou školou u kostela. Původně to byla farská zahrada, ale Mezník usoudil, že farář nepotřebuje tak velkou zahradu a přidělil škole napřed půlku farské zahrady na hřiště/kluziště a pak i ten zbytek na "pozemky". Mezník byl komunistický předseda MNV v Kojetíně od února přes celá padesátá léta a tak se vžil do povědomí, že když pak umřel a soudružka učitelka nás děti že školy táhla na náměstí k radnici se dívat na pohřeb, tak jsem se blbě zeptal, že když teda tenhle Mezník umřel, kdo bude nový Mezník? Chápal jsem to jako funkci nikoliv jako jméno... přiznávám, že jsem byl tupej...

A tam na to kluziště jsem šel bruslit a hrát si s tou novou hokejkou. Kluziště - tedy bývalá farská zahrada - bylo za velikou zdí ze všech stran, z jedné strany nad zdí byla pavlač, z další strany park plný křovin a bylo to jak ve Foglarových Stínadlech. Za tou zdí byla Růžová ulice, která se nejmenovala podle růží, ale podle barvy - strašidelná ulice, která se jmenovala Růžová podle toho, že když kdysi v minulosti byly pogromy nebo něco takového, tak tam bylo zabito tolik lidí, že krev tekla stružkami u chodníku a prostředkem ulice a protože nejspíš byla zředěná vodou nebo čím - tak vznikla růžová barva a jméno té ulice.

A na tom kluzišti se moje hokejka zalíbila cigánovi jménem Pavel Daniš. Cigáni Daniši bydleli na náměstí vedle spořitelny (tehdy se nesmělo říkat banka, to znělo tak prvorepublikově, mohlo se říkat jen spořitelna a nebo záložna) a policajtů a děcka chodili s námi do školy. Pavel Daniš byl aspoň o 3-4 roky starší než já, tedy tak 10-11, ale chodil do stejného ročníku jako já, ale jiné třídy, já jsem byl A a on byl B. A byl mnohem větší a silnější, jak jinak. A začal se se mnou o tu hokejku přetahovat. Hokejku jsem držel oběma rukama a prostě jsem ji odmítl pustit. Byla to moje hokejka a věděl jsem, že určitě stála hodně peněz a že jsme jako rodina hodně peněz neměli. Táta jezdil traktorem v STS, nikam jinam jako kulak nesměl jít do práce a máma nechodila do práce vůbec nikam, protože to měla z národního výboru zakázaný - taky právě kvůli tomu kulactví. Teprve až začátkem šedesátých let jí dovolili jít do práce do mlýna v Kojetíně. Taková tehdy byla doba a mně to bylo jasné. Hokejku si nedám vzít.

Tou dobou už byla úplná tma, muselo to být někdy začátkem ledna někdy okolo šesté hodiny večer. Když jsem v tom přetahování začal prohrávat, byl jsem přece jenom malej (kdyby mne Daniš potkal jen o deset let později, tak se strachy posral), tak jsem se vyškubl a dal na útěk. Uznávám, že to bylo zbabělé, ale neviděl jsem jinou možnost. Vzdát se hokejky nepřipadalo v úvahu. Nejkratší cesta domů, do bezpečí byla Podvalím okolo starého kláštera, pod kostelem - tam byl další takový park, tam se schovám. Dál jsem se tedy na úprk, celkem úspěšně, ale byl jsem pronásledován. Když jsem se schoval v křoví v parku na Podvalí naproti Ivanovu baráku, tak mne cigán Daniš rychle našel a začal se se mnou už drsněji rvát o tu hokejku. Dostal jsem pak kopanců a facek, ale hokejku jsem nepustil a zase se dal na útěk.

Proběhl jsem okolo benzínky a přes tržiště a už jsem byl skoro doma v Mlýnské ulici, když v tom mi blesklo hlavou, že naše vrata budou určitě zamčený a klíče jsem neměl a než zazvoním a přijdou mi otevřít, tak mne cigán doběhne, teď už musel být určitě pořádně rozzuřený, dá mi přes hubu a hokejku mi sebere definitivně. Ovšem spásná myšlenka mne napadla při pohledu na Brixova vrata. Brix byl můj strýc, soukromý zemědělec, jeden z těch co nikdy nevstoupili do JZD i za cenu obrovských obětí a negativního vlivu na budoucnost děti, nikdy nemohli jít ani na střední školu, o vysoké ani nemluvě, a i "do učení" mohli jít jen do některých oborů... jo, byly to zajímavé časy, dneska v Česku všichni předstírají, jako by to nikdy ani neexistovalo... No a věděl jsem, že Brixovy vrata nikdy nebyly zamčený, protože hned za vraty měli Brixovi psi boudu - psi se jmenovali Punťa a Čikina a přes ty nikdo cizí neprošel - Brix vrata nikdy nezamykal a říkal, že až ho přijde "komise" znárodnit do JZD, že to musí napřed vysvětlit to znárodňování Punťovi a Čikině. To bylo jasné. Jenže mě zase Punťa a Čikina znali - byli jsme sousedi, ne?

Tak jsem tam vlítl do Brixových vrat, proběhl kůlnou (Punťa s Čikinou se po mně jen podívali, neřekli nic), proběhl okolo hnojska, strýc Brix vystrčil hlavu z chlíva: "Rostíku, co se děje?“ – „ Honí mě cigán!" a utíkal jsem dál. Brix, sám černý jak viks, vytáhl vidle trojky zapíchnuté v hnojsku a očekával věci příští. Já jsem mezitím doběhl až za chlívy, kde byla k zídce mezi Brixy a naším dvorem, z Brixovy strany naházena hromada dřeva a nařezaných špalku. To jsem věděl, protože jsem to měl očíhnuté z naší strany už před tím. Po té volně naházené hromadě dřeva jsem vylétl jako střela a z vršku zídky jsem se odrazil a skočil do našeho dvora, nad hlavou oběma rukama držíce hokejku jako parašutisti při tréninku drží flintu (to jsem viděl v jakémsi filmu) a s výkřikem "Geronimo!" jsem dopadl do našeho vlastního hnojska, co jsme měli za zídkou - dopadl jsem do měkkého.

Můj otec cosi dělal pod šopou, tak mě v té tmě neviděl a vyšel ven, co se děje. "Cigán Daniš mně chce sebrat hokejku!" a utíkal jsem dál do bezpečí. Nebezpečí už ovšem dávno nehrozilo - cigán Daniš se dál na ústup už před první obrannou linii - což byl Punťa s Čikinou.

Takže všechno nakonec dobře dopadlo. A pak za víc jak dvacet let jsem zbaběle utekl znova. Tehdy jsem si ale zachránil jen charakter, čistě svědomí a budoucnost svých děti. Hokejku už jsem zachránit nestačil.

Je tam pořád někde...